Kdo by to byl řekl, že budu mít krizový den? Já, takovej tvrďák! Ale ano… i holky jako já mají občas krizi! Nečekala jsem ale, že přijde tak brzy!
Ráno jsem vstala v 6:30 - chtěla jsem vstávat 5, ale to bylo nemožné! 7:15 jsem se pobalila a vyrazila - ehm ehm… VYBĚHLA JSEM! Já jsem tak zoufale chtěla dohnat tu svoji milovanou skupinku, že mi prostě asi hráblo! Já jsem vážně utíkala - nepředstavujte si žádný super běh, ale chůze to nebyla. Za 2 hodiny jsem ušla/uběhla 7 mílí = 12km s 23kg na zádech! Do restaurace, ve které se všichni schází to bylo 17 mílí = 27km a chtěla jsem to stihnout do oběda! 27km za 5 hodin není tak blbý nápad ne? Ve 40°? Po 4 hodinách mi bylo zle! Klepaly se mi ruce a začala mě bolet noha! Ale jakože vážně hodně! Zastavila jsem, snědla jsem nějaké cukry a procvičila nohu. Zpomalila jsem, ale nadávala jsem si, proč proboha něco takového dělám! Poslední dva dny bez mojí trailové rodinky byly hrozná nuda. Většinou se smějeme od rána do večera - poslední dva dny jsem postrádala smích! Takže jsem je prostě chtěla dohnat!! Další 2 hodiny jsem se snažila nemyslet na bolest… byla to střídavě bolest v kotníku a podél celého chodidla. Chvílema jsem už přemýšlela nad mým VŽDY FUGUJÍCÍM řešením - začnu brečet, ale nějak se mi zatím nechtělo. Do restaurace jsem dokulhala v 13:00 a najednou všechna bolest byla pryč - celá moje family seděla venku a všichni křičeli “Goldilocks!!” Blue Sky a Nutter Butter mě objali, jako by mě neviděli týden! Prohodila jsem pár vtípků jako obvykle a ostatní konstatovali, že sluníčko je zpátky! Dala jsem si obrovský burger s hranolkami a se salátem a vypila jsem 4 půllitry Coca Coly! Povídali jsme si a já byla zase konečně šťastná! Pořád mě ale hodně bolela ta noha - ledovala jsem to, ale moc to nepomáhalo! Dozvěděla jsem se, že Monk je zraněný - chodil jako válečný veterán, takže Nutter Butter s Monkem asi končí - vypadá to hodně špatně - a v tu chvíli už mi cukaly koutky a chtělo se mi brečet! Já je teď dohnala, nemůžu je ztratit! Došel mi email od Fish, kde se nacházím, že mě postrádají, ale bohužel jsem poslední dny neměla internet, takže jsem nemohla odepsat. Odešli z restaurace asi půl hodiny předtím, než jsem dorazila. Během oběda jsme se nasmáli tak, jako jsem se nenasmála za poslední 3 dny bez nich!
A právě tady se většina hikerů rozhodne přeskočit trail a stopují až do dalšího velkého města = Idyllwild. Na trase je uzávěrka, kvůli požárům, takže se trek musí obcházet a je to asi 23 mílí - takže si lidi ušetří 23 mil a jedou rovnou do velkoměsta! LŮCA ALE NEPODVÁDÍ! Takže 15:30 společně s Blue Skyem,Falcem a Julii vyrážíme směr dalších 7 mílí! Monk a Nutter Butter odjíždí směr Idyllwild.
Už když vycházíme, tak vím, že to byla blbost! Ano, dělám kraviny a jsem úplně blbá! Noha mě bolí tak neskutečně, že skoro vůbec nemůžu jít! Dělám si zastávky každou míli a snažím se tu blbou nohu rozhýbat! Nemožné. JAK JÁ TO TADY NENÁVIDÍM! A JAK NENÁVIDÍM SEBE! Přesně všem od začátku říkám, ať nedělají blbosti a já udělám takovou obrovskou!? Už mám zase myšlenky, že pojedu domů! Proč já proboha tohle dělám?
Záhadným způsobem jsem se dostala na 7 míli a jsem úplně mrtvá. Včera jsem šla 34km, dneska 39km = chci, umřít. Postavím si stan a… proč já proboha tohle dělám? Po naprosto nádherném západu sluníčka se směju asi 2 hodiny v kuse! Falca pokousali červení mravenci a chce si zavolat helikoptéru, Blue Skyovi spadl stan, Julia se dusí čínskou polívkou a já místo abych vařila večeři, tak vařím horkou vodu a umývám si nohy! Potřebuju si je pořádně namasírovat a natřít nejakym super krémem, takže bolest do rána zmizí! Důvody proč jsem tady, jsou jasné! Byla blbost jít dneska 39km, ale když jsem byla na Camino de Santiago, tak jsem občas šla i 50!!! Takže jsem na to dneska měla právo ne? Ne? Já vím, jsem tupec a snažím se to obhájit! Slibuju, že už takové blbosti dělat nebudu!
Po hodině je tma a na nebi jsou jasně zářící hvězdy a já to tady už zase MILUJU! Každý den mám slabou chvilku, je to tady příšerné a naprosto úžasné ve stejný čas! Mám tady obrovskou rodinu, která se zajímá a stará! Každý den se stane něco, co mě rozesměje nebo dožene skoro k pláči = ALE ZATÍM MĚ ASI NIC NEDONUTÍ SKONČIT! Doufám…