Goldie vstávej je 7 ráno! Bože můj - ti lidi to snad nikdy nepochopí, že já prostě nejsem ranní ptáče. Gilligen se mě snažil vzbudit už před hodinou, ale prý jsem neodpovídala vůbec. Teď už alespoň mručím a bráním se. Bohužel pro mě - máme na dnešek naplánovaný ZERO DAY - jsme v Yosemitech. takže jsme se rozhodli, že si tady dáme dva dny odpočinek od trailu a prochodíme si tady nějaké trasy mimo PCT. Zvládla jsem vstanout - podle mě ještě se zalepeným okem a že jsem teda prý ready. Necháváme tady stany a všechno uvnitř - s sebou si beru jenom batoh s pitíčkem a jídlem. Gilligan byl děsně šťastný, když jsem konečně byla připravená odejít. Jeho úsměv poněkud sklesnul po tom, co jsem mu řekla, že bez palačinek nikam nejdu … ŠLA JSEM NA PALAČINKY!
Zírám jakou má se mnou ten chlapec trpělivost, ani si moc nestěžuje. Haha. Já jsem hrozná - já vím. Kolem 10 jsem konečně připravená jít. Jdeme stopovat. Po 10 minutách nám zastavil karavan s úžasnýma lidma! Tohle jsou Nicole a David - zlatíčka, které nás odvezly na trail na který jsme potřebovali. Cestují si takhle spolu v karavanu napříč Amerikou.
Vyhodili nás u Sunrise Trailu a už si to šlapeme směr Clouds Rest 3025m! Cesta nahoru je úmorná - já se snažím udržet tempo s Gilligenem a ještě k tomu zvládat mluvit, ale … NEÚSPĚŠNĚ. Vždycky mi uteče - ale pak na mě po chvilce čeká - cítím se jako lemra. Je hic a přemýšlím, že si sundám triko a půjdu v podprsence, protože jsem zpocená jak kůň - fakt jdu dneska abnormálně rychle. Když jdeme po rovince, tak si povídáme - začínám ho mít ráda více a více. Je to moc fajn chlapec a máme si pořád o čem povídat - mohl by z nás podle mě být docela dobrý hikerský tým. Teda … To jsem si myslela do té doby než si on sundal tričko… HIKERSKÝ TÝM? TO ASI NÉ. Měli byste vidět, co se mi honí hlavou …
Mé myšlenky na sundávání mého trička mě hodně rychle přešly - můj pocukrovaný sixpack nesmí spatřit světlo tohohle světa! Co to sakra je? Ten snad dělá po večerech ve stanu sklapovačky ne? Nemůžu ani jít - čumím na něj a kroutím hlavou - možná bych taky měla zkusit nějaké ty sklapovačky - nebo vynechat Nutellu a palačinky. Snažím se chovat přirozeně, jako by se nic nestalo, ale chechtám se podle mě jako blbec. Najednou jsem z něho nervózní - je to moje příští oběť? Hahaha. Vyškrábala jsem se s hříšnýma myšlenka na vrchol.
CLOUDS REST 3025m
Bez komentáře. Když vedle něj stojím, tak se potím - chci si hrozně moc na to břicho sáhnout, ale pak si uvědomím, jak trapné by to bylo. Nebo nebylo? Jenom jedním prstíčkem přejet jako po struhadle nahoru a dolů. Ne? Dobře no… Jdeme se fotit na vrcholu. Vzala jsem foťák a že ho vyfotím, tak mu říkám, aby mi nějak zapózoval, ale to co přišlo jsem tak nějak nečekala - co to do prd***? JÁ SNAD BUDU PO VEČERECH DĚLAT I KLIKY!
Já skoro ani nezmáčkla spoušť - představujete si, jak by vás ty ruce zvedly? Já samozřejmě ne - je to můj hike parťák! Pak mi vzal foťák z ruky a řekl: “Teď tě vyfotím já.” Uvnitř sebe jsem se smála a brečela zároveň - co mám jako dělat? Já si nedokážu představit, jak zvednu svoji prdel do vzduchu a když si to představuju, tak se směju jako kretén. No nic. Prostě si tam stoupnu jako tvrdé Y a budu předstírat, že jsem tu jeho pózu asi vůbec neviděla.
Konečná. Možná se to nezdá, ale je pode mnou sráz a mi z toho není úplně dobře. Raději jsem si sedla, protože v mém případě je to bezpečnější. Seděla jsem na kameni, koukala do dálky - koukat do dálky je bezpečnější než se dívat na tu horu svalů - samozřejmě jsem věděla, že mě Gilligan vyfotí - fotky, kde mi není vidět do obličeje jsou moje nejoblíbenější.
Najednou na mě ale někdo zavolal: “Hej! Já tě znám!” Tak jsem se prudce otočila a do hlavy mi málem narazil nějaký pták! Všichni se smáli.
Nevěnovala jsem ptákovi žádnou pozornost a koukala se na blondýnku, která na mě křičela, že mě zná. Vůbec netuším, kdo to je. Ale pak mi připomene, že jsme se spolu viděly, když jsem lezla na St. Jacinto. Ona je úplně normální holka - není na PCT - prostě občas jde na nějaký výšlap - její poslední výšlap byl právě ten na St. Jacinto - jsou to zhruba 2 měsíce a asi tak 700mil zpátky. Já a Crumps jsme tenkrát seděli na zemi, hráli jsme na ukulele a ona šla kolem a začala si s náma povídat a pořídila tenkrát tuhle fotku, kterou mi pak poslala na email.
To je vážně neskutečná náhoda - po 2 měsících šla na výšlap s kamarádkou a zase mě potkala! Svět je vážně malý. Úplně jsem zapomněla na břišní buchty a povídala jsem si Kylou. Gilligan zachytil báječný moment…
Na chvíli jsme se tady zdrželi, povídali si a vůbec jsme obě nechápaly, že jsme se takhle potkaly. Asi osud. Pak jsme si sedli a dali si svačinku - já jsem věděla, že je to jenom krátký výšlap (jenom 15 mil tam a zpět), tak jsem si s sebou vzala to, co je mému srdci nejbližší.
Seděli jsme tady na vrcholu a bylo to tady vážně nádherné. 360° výhled a hory kam jen oko dohlédne. Kolem nás pořád lítali černí havrani a vůbec se nás nebáli. Jeden seděl skoro vedle mě.
Nakonec jsme se rozloučili a slíbili jsme si, že se zase potkáme za další měsíc na nějaké další hoře. Holky odešly a my si s Gilligenem ještě chvíli povídali na vrcholu, já jsem si postavila svého kamenného mužíka a pak jsme vyrazili dolů.
Jo a ještě než jsme vyrazili dolů, tak jsem vám udělala krátké video, abyste si to mohli predstavit ještě více reálněji.
Těsně předtím než jsme vyrazili dolů, tak jsme si uvědomili, že máme hrozný hlad a že bychom moc chtěli burger. Restaurace v tom pidi městě zavírá v 6. To zvládneme! Po hodině jsme si říkali, že to asi nezvládneme, protože už bylo docela pozdě - ale Lůca se nikdy nevzdává, takže - běžíme. Bylo to 7 mil nahoru a 7 mil dolů. Bohužel pro nás po obrovských kamenech, takže se zase tak dobře nešlo. To ale byla příležitost pro mě - víte, jak moc ráda běhám z kopců - tak teď mu ukážu, jak moc dobrá jsem já a zač je toho loket! Běžela jsem jako vítr a cítila jsem se dobře, že mi nestíhá - nekompenzuju si tady náhodou něco? Dole pod jedním kopcem jsem na něj pak důležitě čekala. Pokračovali jsme svižným tempem, protože už jsme vážně měli neskutečný hlad! Já jsem hopsala přes kameny a připadala jsem si jako horský kamzík. Horská koza? Nebo, že bych spíš byla úplná kráva? Tohle se mi stane vždycky, když nejsem sama sebou a snažím se být něco víc. Děcka… to byste museli vidět, jak jsem se vysekala! Přelítla jsem hlavou přes kameny směrem dolů - taková hodně povedená šipka a zastavila jsem to holení. Ty kráso - to byla taková bolest, že mi hned vytryskly slzy, ale hrála jsem tvrďáka a smála jsem. Pokus o smích - důvěryhodnost 0,006%. Posbírala jsem se a neřekla jsem ani popel. Gilligan se smál a děsně se staral, jestli jsem v pořádku - JE TO JEHO VINA! Ale musím říct, že jsem se tady za těch pár měsíců naučila padat - sice mám naraženou holeň a bolí to jako prase, ale neteklo moc krve - jenom lehký škrábanec!
Tak nějak jsme došli na hlavní cestu odkud jsme museli stopovat a nevypadalo to vůbec dobře. Nejezdilo tady moc aut a my měli čím dál tím větší hlad! Bylo 17:35 a my jsme tady pořád stáli a já ztratila naději. Cesta trvala přes 20 minut autem, takže nebylo moc šancí to stihnout (možná, že i kdybych dorazila 17:59, tak by mi pořád burger udělali - byla to restaurace na stojáka - prostě si vezmete jídlo s sebou ven). 17:39 zastavil pán, ale měl úplně plné auto a místo jenom pro jednoho. Gilligan řekl, ať jedu - že on počká na další auto. Jela jsem a trnula jsem, jestli to stihnu. Seděla jsem v autě, povídala jsem si s moc milým pánem, ale bylo 18:03 a my stále nebyli ve městě. Představa, že budu jíst míchané brambory mi způsobovala nevolnost. Dorazili jsme na místo 18:05 a jediné co na mě zíralo - byly dveře s nápisem ZAVŘENO.
Já se skoro rozbrečela - bože já chci burger! Vystoupila jsem z auta. Šla jsem ke dveřím a dveře byly otevřené - vešla jsem i s batohem dovnitř a pán na mě ukazoval, že už je zavřeno, ale já ho nenechala mluvit, jenom jsem spustila: “Nééé, prosíím, já jsem dneska ušla 15 mil, pak jsem utíkala z kopce, jenom abych si mohla dát burger a pak jsem spadla (ukazovala jsem mu nohu) a potom jsem si musela stopnout auto a hrozně dlouho to trvalo a pak jsem donutila pána, aby jel rychle a teď jsem tady a jediné co chci jsou dva double cheeseburgery a dva Root Beery a vy máte zavřeno a já nechci jíst čínskou polívku!” Pán se na mě podíval - podle mě si myslel, že mi úplně hrabe, protože jsem ze sebe chrlila jednu větu přes druhou, na pult mu strkala moji totálně špinavou a odřenou nohu a byla jsem celá od prachu - nepohnul se ani o centimetr, neprojevil žádné emoce a jen řekl: “Okej.”
JÁ TO DOKÁZALA! Gilligan přijel o 20 minut později a oba jsme se nacpali burgrem. Jsem na sebe moc pyšná - líná huba - holé neštěstí! Radši vypadat jako blázen než jíst míchané brambory. Ble. Jsme ale oba úplně vyřízení, takže v 8 už ležíme ve stanu a jsme mrtví. Dnešní den byl nádherný, boží, úžasný, spektakulární - všechny ty výhledy vážně stály za to! A když říkám výhledy - myslím všechny VÝHLEDY! Tak vám přeju dobrou noc - já si nechám zdát třeba o buchtách nebo o vánočce. Brou.