Vyhledat

77. Husky

Aktualizace: 21. lis 2019

17. října jsem se vrátila z hor pozdě večer a našli jsme ležet naši fenku Keysi na zemi. Všude kolem ní byla krev a Keysi se nemohla zvednout ze země. Jela jsem s ní okamžitě na pohotovost a bála se nejhoršího. Když jsme vešli do ordinace, tak se Keysi pozvracela. Ve zvratcích byla spousta krve. Věděla jsem, že je zle. Nádor na vaječnících, který se začal šířit do celého těla. Utratit psa, kterého jste milovali, je určitě hrozná záležitost, ale utratit psa, kterého jste nenáviděli je něco úplně jiného. Keysi byla zlá. Nebyl to mazlící pes, byla u nás k tomu, aby hlídala barák a každý den vyděsila pošťačku. Někteří členové naší rodiny mají od naší rotvajlerky trhačky spoustu stehů a jizev. Já se jí nikdy nedotkla. Nikdy jsem jí neřekla jediné hezké slovo. Nikdy jsem ji nepohladila. Vždy jsem se jí snažila vyhnout, protože jsem se bála, že dopadnu stejně jako někteří členové naší rodiny. Celý život žila sice na obrovské zahradě, měla všechno co potřebovala, ale nikdo si s ní nehrál. Na procházky s ní taky nikdo nechodil a celých 8 let byla sama. O tom, že by ji měl někdo rád, se určitě mluvit nedá.

Já toho psa vážně nesnášela. Ale teď, když tam ležela úplně bezmocná na stole a smutně koukala, já se začínala hroutit. Chuděrka maličká! Měla hrozný život. Život bez lásky. Bez toho, aby ji někdo pohladil a hrál si s ní. Říkala jsem si, že je to pro ni možná dobře. Bylo to pro ni vysvobození, ale já se nemohla zbavit hrozného pocitu, že jsem jí nedarovala ani kousek lásky. Nic. Bylo mi to tak strašně líto! Chtěla jsem vrátit čas a všechno jí to vynahradit. I když vím, že bych nic jinak neudělala, protože jsem se jí fakt hodně bála, tak takové výčitky, které mě hryzaly hluboko v srdci, si vůbec nedokážete představit. Hladila jsem ji po hlavě a pořád jí opakovala, že je mi to hrozně moc líto. Tak strašně moc jsem brečela, že jsem byla až překvapená, jak moc mě to mrzí. Když jsme ji uspali a já se naposledy koukala do těch jejích smutných hnědých očí, slíbila jsem jí, že všechnu lásku, kterou jsem jí nedala, dám někomu dalšímu. Moc dobře totiž vím, že si příští život můžeme zvolit, tak jsem tajně doufala, že mi dá druhou šanci a bude v příštím životě zase můj pes.

Doma jsme řešili, zda si dalšího psa pořídíme. Já jsem vždycky chtěla hodného parťáka, se kterým bych mohla podnikat výlety na hory a někoho, kdo by byl hodný na všechny ostatní. V mém soukromém budoucím bucket listu mám milujícího manžela, dvě vlastní děti, jedno adoptované, kočku Rizotku a Huskyho. Samozřejmě jsem se snažila si nového psa prosadit, ale táta byl zásadně proti. Nechce se už o žádného psa starat a prostě řekl NE!

Psala jsem mojí kamarádce Mišce, že nám umřela Keysi. Ona vlastní Huskyho, takže měla pochopení:

Míša: „Ježíš, chuděrka. To je mi líto. Tak si pořiď štěndo a až povyroste, tak se spojíme a půjdeme nějaký trail společně i se psy!“

Já: „Snažím se prosadit Huskyho, protože chci parťáka na hory, ale zatím to nevypadá. Nikdo ho nechce.“

Míša: „Hele, já se snažila to prosadit, ale nějak mi to nevyšlo. Prostě jsem šla a koupila ho :D :D :D :D :D Pak už to akceptovat museli a táta ho teď miluje.“

21.řína jsem si přivezla Kaira domů!

Nečekala jsem, že to půjde tak rychle, ale když se mají některé věci stát – STANOU SE. Po sáhodlouhém průzkumu internetu, co takový Husky potřebuje a jak se chová k ostatním, jsem měla jasno. Napsala jsem pár chovatelům a napsala lidem, kteří zrovna měli štěňátka. Byl to osud. Láska na první pohled. Tak jako jsem před pár lety zažila lásku na první pohled v horách, tak když jsem uviděla fotku štěněte s modrými očky, tak mě zalil úplně stejný pocit jako tenkrát v horách. Věděla jsem, že JE TO ON!

Když jsem Kaira vzala poprvé do náručí, byla jsem si jistá, že to bude láska. Opravdová. Taková ta, která nikdy neomrzí. Byl tak maličký. Taková malá prďolka, kterou jsem chtěla umuckat. Totální euforie. Od té doby je to jenom moje koulička štěstí a z hodně dominantní Lůcy se stal takový submisiv, který dělá úplně všechno, co v těch přenádherných modrých očích vidí. Vždycky jsem říkala: „Já až na prvním místě!“ To už dlouho neplatí, na prvním místě je uzurpátor Kairo. Myslím, že mě ten pes tak trochu šikanuje. Byla jsem už od malička adept vhodný k šikanování, ale Kairo to posunul na úplně jiný level.

Chodíme spolu na procházky, trénujeme na zahradě, lozíme po horách a čumíme na seriály. Je ještě maličký, takže ty výšlapy jsou úplně NIC oproti tomu, co si pro něj chystám, až bude velký. Budeme zdolávat traily a hory a já nehnu ani brvou! Všude mě bude tahat! Když teď chodíme na hory, tak to mám většinou naplánované tak, že Kairo jde cca 5km a zbylé kilometry ho tahám v batůžku nebo když ještě nevážil tolik, kolik váží teď, tak se nosil v rukách. V příštích pár letech bude nosit už jen on mě a moje jídlo. První rok si udělal otroka ze mě, ale další 50 let, které bude na stopéro žít, bude tahat on mě!

Chodíme teď na cvičák, aby si osvojil základy slušného chování. Je to Husky, nechci mu vzít všechnu svobodu a nechci z něj udělat cvičenou opici. Hlavně teda nechci, aby přišel o svou tvrdohlavost. Líbí se mi, že poslouchá jen ve středu a v neděli odpoledne. Zbožňuju, že když se mu něco nelíbí, začne na mě mluvit. Taky miluju, když mi žere ponožky. Když ničí všechny věci v pokoji, tak ho miluju za to, že mě zbavuje věcí – minimalismus je základem šťastného života. Jsem ráda, že když si udělám rohlík se šunkou a sýrem, jím rohlík se sýrem. Zbožňuju, že když zavolám: „Ke mně!“ Kairo utíká pryč a schová se za barák. Zbožňuju radost v jeho očích, když vidí vodítko a vzápětí se vzteká, že musí být na vodítku. Miluju, když mě vydírá kňučením a vyčítavým pohledem. Zbožňuji, že když volám: „Kairo, pojď, jdeš ven“ tak se zahrabe pod peřinu a hraje, že tam není. Když dám na cvičáku povel „K noze“ jsem ráda, že Kairo honí na zemi lístečky. Jsem štěstím bez sebe, když řeknu „sedni“ a Kairo válí sudy. Fakt žeru, že vždycky když jedeme od veterináře, tak se mnou nemluví a sedí na sedačce uražený a nepohne se o milimetr, i kdybych mu mávala masem před ksichtem. Když řeknu „fuj“ jsem štěstím bez sebe, že Kairo sežere mrtvolu. Vlastně na něm miluju, že mě moc neposlouchá, protože já v tom psovi vidím sebe. Paličatý a tvrdohlavý stejně jako já. Ale co miluju ze všeho nejvíc je, že když dám povel: „PUSU“ dostanu uslintanou pusu! Celý život jsem hledala někoho, kdo mě bude milovat se vším všudy. Kapsa plná sušeného masa a láska je na celý život!

Samozřejmě si z toho dělám srandu, proto chodíme na cvičák, protože Kairo je vlastně ve své podstatě moc poslušný, ale já mu nezadávám povely správným způsobem a jsem na něj moc měkká! On s tím jeho roztomilým kukučem prostě umí zacházet. Vlastně umí dělat úplně stejné psí oči jako já. Od malička jsem si ho učila na základní věci, které jsem chtěla, aby dělal a nedělal, teď už to jen pilujeme.

Jsem si jistá, že nás spolu čeká spousta dobrodružství a že budeme největší parťáci na světě! Jediné, čeho se trochu bojím je, že si nejsem jistá, jestli budu ještě někdy někoho milovat více než jeho. Je to vlastně jako pořídit si dítě. Přivedla jsem Kaira domů přes všechny zásady a je to jen moje zodpovědnost. Jsem zodpovědná za Kairův život a to mě nutí přemýšlet - Nebyl můj život o hrozně moc ochuzen, když jsem se starala jen sama o sebe? Můj život je teď mnohem bohatší, každý den mě Kairo neskutečně vytočí, ale vzápětí hned rozesměje. Nedovedu si představit rána bez něj. Už si ani nepamatuji, jaký byl život bez Kaira, protože teď jsem opravdu šťastná. Čtyři měsíce plné lásky! Nikdy jsem si nemyslela, že budu chtít svůj život kvůli někomu změnit. Vždycky jsem říkala: "Já až na prvním místě!" To už dlouho neplatí - teď je na prvním místě totiž Kairo a všechno, co teď plánuji, plánuji s ohledem na něj. Stále mám v plánu procestovat svět a splnit si všechny položky na Bucket Listu, akorát Kairo bude jejich součástí! Občas se na něj kouknu a v jeho očích vidím Keysi a strašně moc si přeji, aby mi to někdy odpustila! Všechno naše dobrodrůžo budeme s Kairem sdílet na mojem instagramu: juicy.lucy.lu.

Slíbila jsem Keysi, že dám všechnu lásku dalšímu psovi a já sliby plním.

Chtěla jsem změnit KAIRŮV život.

ALE ON MĚNÍ MŮJ.


6,290 zobrazení2 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com