Vyhledat

Den 1. - Vycházka do Kanady

Aktualizace: 10. bře 2019

No. Jak vám to jenom říct. Já chci domů!!! Já normálně nejsem fňukna, ale dnešní den mě

málem zabil! Nenávidím chození s těžkým batohem a smrdím jako tchoř! Ne jako jeden!

Jako celá rodina! Mám puchýře na místech o kterých se vám ani nezdá a jsem unavená tak,

že nezvednu ani ruku.Ale nebudeme předbíhat.


Včera (den před mým startovním dnem) jsem byla docela vysmátá, lítala jsem po baráku, vtípek sem, vtípek tam… Pak jsem se rozhodla konečně vyzkoušet postavit můj ultra light tarp-tent s mými milionovými holemi. Trvalo to necelé 3 minuty a stan stál… a já nehla ani brvou…


JAKPAK JSEM TO ASI DOKÁZALA? Kouzlo osobnosti se tomu říká!



První část trailu vede pouští, takže je třeba udělat nějaká ta opatření. Takže já - holka co

má styl - jsem si koupila růžový snapback (mami, to je ta kšiltovka) a ti druzí - kluci, kterým ještě nedošla jejich orientace - si pořídili asijský hit!



Pak jsem si sbalila vsechno do krosny a šla si ji zvážit. Ajta krajta. Při pohledu na ta čísla se

mi zamotala hlava. 23kg! Zabijte mě! Většina mých kamarádů má batoh 16-18kg. Jedna

holka se tu vešla do 13kg, ale ta už jede ultra light výbavu. Má zlomený kartáček a po ránu

poslintané ruce. Dala jsem si večeři, kterou jsem jedla, jako bych šla na porážku.



Po večeři jsem si šla pověsit lano do garáže. Zachránila právě na poslední chvíli holka s

těma 13kg! Larry Bird (když vyrazíte na trail, časem dostanete svoje trail jméno - většina lidí

už tady má svoje jméno, protože šli nějaký trail už předtím). Šla se mnou projít věci v mojem

backapacku a vyhodila mi spoustu naprosto důležitých věcí! Nutellu - prý je moc těžká. Stativ

- prý ho nepotřebuju. Nudle - prý jsou hnusné. Spoustu jídla - prý ho mám hodně. Rayban

obal na brýle - prý ho nepotřebuju. Můj růžový nůž - prý mi stačí nůžky. Kompas - prý

nevypadám, že vím, jak ho používat. Zvoneček proti medvědům - prý z toho zvuku zešílím.

Atd atd…


Všechno jsem sbalila a poslala mému milovanému Michalovi, který bude skákat

radostí = “já se té blbky nezbavím ani po tom co vyšla!” Jídlo jsem nechala v hiker boxu (jsou to bedny s věcma, které lidi už nepotřebují).



V noci jsem vůbec nemohla spát, ale asi na 3 hodinky jsem usnula. Snídaně byla 5:30 ráno

a já do sebe nedokázala dostat ani sousto. V 6:00 se vyjíždělo k našemu startu! Díky Larry

Bird startuju s 19kg (základní váha, 8L vody a jídlo na 4 dny).

Vím, že je to hodně, ale já bez ukulele a zrcadlovky nikam nepůjdu! Ráno jsem se potkala s Dejnou, která je z Korei a váží podle mě tak 40kg i s postelí. Dejnin batoh má 24kg. Jestli někdo umře - možná nebudu první! Před odjezdem jsem utíkala do hiker boxu pro moji nutellu. Bez ní to nedám! 1 Kg navíc! Dneska nás startuje asi 30, takže jedeme 5 velkými auty.


Tak a jsme tady. Southern Terminus. Tady to všechno začne. Strávili jsme asi půlhodiny

děláním fotek, ale já byla vyhodnocena jako nejvetsi pozér! Ale to nikoho asi nepřekvapí.


Vyšli jsme. První jsem šla s Dejnou, ale pak jsme narazili na Blue Sky. Je mu 55 a je boží!

Prošel Apalachian Trail - část s ním šel jeho pes, který nedávno umřel a Blue Sky si teď

sebou tahá jeho popel, protože mu chybí parťák. Je hrozně vtipný, dneska jsem se s ním

děsně nasmála. Narazili jsme spolu na naši první míli a víte co tenhle 55letý pán šel dělat?

Selfie!!! Můj člověk. Samozřejmě, že jsem ho v tom nenechala.


Jak jsem dneska nesnídala, tak jsem asi po hodině měla docela hlad, tak jsem se zastavila

a že si dám svoji milovanou nutellku - no, ona to vlastně není nutellka, ale burákové máslo s

čokoládou. Vybalila jsem tortillu - vytáhla máslo - a je to tady! Nůž nepotřebuju- prý mi stačí

nůžky! Jak si asi nůžkama namažu tu nutellu na tortilu? Díky bohu za ty dary, že jsem si

koupila ten nový ULTRA HEAVY kartáček na zuby!

Po jídle jsem vyšla. Zapnula jsem si hudbu do sluchátek a najednou infarkt! Kolem nohy mi

prosvištěl had! Konec. Sedla jsem si a rozdýchala šok. No nic. Sluchátka jdou dolu a budu

dávat větší pozor. K smrti mě vystrašila moucha a maličká ještěrka. A pak to přišlo! Šlápla

jsem na kámen a ta mrcha hadí vyskočila na kámen a navazovala oční kontakt!! Takovej

bazilišek! Ja si normálně skoro nadělala do gatí! Ustoupila jsem o kus dozadu - ta svině na

mě normálně vyplazovala jazyk a vypadala, že každou chvíli zaútočí a sežere mě i s mojí

obří krosnou! Vytáhla jsem zrcadlovku a zdokumentovala si, koho jsem to vlastně potkala.

Uznávám, nebyl to největší had, ale NIKDY NEVÍTE, JESTLI MÁ HLAD NEBO NE! Ležela

tam půl hodiny, než odešla a já mohla jít dál. S HADY NEJSOU ŽERTY!


A pak!!! Jsem si sedla na kámen a vedle mě se maskovala další mrcha! “Ahój, jsem tady a jsem neviditelná, ale vyděsím tě k smrti, když se jenom pohnu!” Další infarkt! Jak já ty potvory všelijaké nenávidím!


Na 12 míli jsem práskla batohem, rozdělala si karimatku a dala si šlofíka, protože jsem

málem umřela na vedro! To je až neskutečné, jaké je vedro! A nikde žádný stín. Ta příroda

je tu teď celkem nudná, všechno je suché a všude jsou šutry - hory vidíte jen v dálce.

Dneska jsem chtěla dojít na 20 míli, ale nakonec jsem to se všema ostatníma zakempila na

míli 15,4 = 25km a jsem vyřízená!



Když jsem dorazila na místo, kde jsem se rozhodla dneska spát, tak jsem si dala sprchu,

umyla si vlasy, udělala si peeling obličeje a k večeři si dala domácí těstoviny se špenátem,

lososem a parmezánem.


Ne. Dělám si prdel…. Nemohla jsem ani sundat krosnu - bolí mě úplně všechno! Mám 3 puchýře, jsem špinavá jako kominík, smrdím jako prase a vypadám jako kdybych absolvovala vojenský výcvik. Tří měsíční.

Uvařila jsem si kuskus s tuňákem, pokecala jsme s lidma a odebrala jsem se na své lože. Jsem si jistá, že mi ten tarp-tent spadne na hlavu.



Nejhorší je, že jsem byla ráda, že mám supr čupr batoh s antigravity systémem - takže

všechnu tíhu táhnou moje boky - a že u mě je se o co zapřít! Vůbec nevím o tom, že bych

na zádech táhla nějaký batoh! Moje záda jsou jak nepoužité. Ovšem… TY BOKY!

ŽEBRAJÍ O POMOC! Nemůžu ležet na zádech, ani na jednom boku a když ležím na břiše,

tak mi v těch bocích škube. Krize.


Jsem válečný hrdina po 25km….


VÁŽNĚ BY MĚ ZAJÍMALO, CO BUDU DĚLAT TĚCH ZBYLÝCH 4275km!


-> Jít na 2. den

5,068 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com