Vyhledat

Den 18 - Příšerná noc!

Aktualizace: 10. bře 2019

Příšerná noc! V noci foukal vítr tak, že jsem nezamhouřila oka! Já se toho větru prostě bojím. No nic. Vstanu v 7:30 a jdu se sbalit, protože v 8 se otevírá Ranger stanice, kde si můžu nabít mobil. Jsem teď dohromady 6 dní bez energií, takže ani moje powerbanka to nezvládne. Můj plán je, hodinu nabíjet telefon a v 9:00 odejít. Udělám si snídani - ovesnou kaši, horkou čokoládu a tortily s nutellou a burákovým máslem.



Mobil i powerbanka se nabíjí a já jsem mezitím dopisovala článek na blog, který jsem včera večer nestihla dopsat, protože jsem byla vyděšená z toho větru! 8:55 už se pomalu chystám odejít, když v tom v té místnosti, kde nabíjíme se chystá nějaká přednáška. Je trapné teď odejít, tak většina nás zůstane sedět. Je to přednáška o motýlích a přednáší to pán, který tomu očividně rozumí. Je to nuda. Horší jak přednášky na VŠE! Žlutý motýlek, modrý motýlek, červený motýlek. Božeeeee! Mrtvý motýlek! ODCHÁZÍM!!



Díky bohu jsem venku. To byla hrůza! Mrtvé motýlky já nerada! Je 10:00 - jdu si pro věci a už odcházím! Najednou na lavičce vidím Honzíka! Ano mého Čecha Honzíka! Tak si jdu pokecat, sedí tady více lidí a jí snídani. Dostanu taky hlad, tak se jdu najíst. Pak už odcházím. Přišel ale kluk UKE (čti Jůkí) a hraje na ukulele! Tak jdeme spolu hrát na ukulele - zahrála jsem mu můj song o PCT a byl nadšený, prý to musím natočit! Hahaha. JÁ SNAD DNESKA NEODEJDU! Hrajeme, snídáme a já se nakonec v 11:30 zvednu a konečně odejdu! Odcházím z toho ráje a už odsud vidím, kam se dneska chystám.




Ušla jsem cca 300metrů, když jsem narazila na most s výhledem na hory! Potřebuju pauzu po 300metrech! Sedám na most a kochám se. Poslouchám hudbu z filmu Intersteler.



Po 15 minutách už si říkám, že dneska vážně nikam nedojdu - tak vyrážím. LUCIE! TEĎ PŮJDEŠ 3 HODINY V KUSE BEZ JEDINÉ ZASTÁVKY! Po dalších 500 metrech narážím na Crunche, Alicii, Andreu, Guru a Dava! Mají hroznou radost, že mě vidí - máchají si nohy v jezeře! V TOM JE PŘECI NEMŮŽU NECHAT. A už zase sedím a máchám si nohy. Všichni se mi smějou - už je asi 13:30 a já jsem za celý den ušla 800m! Prý si mám tady u vody rovnou postavit stan a už nikam nechodit.



Vycházím! Dneska už asi po sté! Ale teď už se prostě nezastavím! Ale zase zastavuju a dělám fotky, protože je to neskutečný pocit při pohledu na na ty hory v dálce, ve kterých jsem byla včera a předevčírem. Ten nejvyšší vrchol jsem zdolala!



Jdu a jdu a jdu - dvě míle, když dojdu na vrcholek hory, odkud je naprosto spektakulární unfuckinbelievable výhled. Sedám na vrchol, vytáhnu ukulele a zpívám si. Za 20minut dorazí Honza, vytáhne si píšťalu a hraje! Jirko! Slyšíš to?! Musíš na nás počkat!! Založíme českou kapelu na PCT! Jirka s sebou totiž taky táhne píšťalku! Asi půl hodiny předvádíme naše umění, pak dorazí Tina a Honza odchází, protože se spálil. Já už jsem zvyklá - vždycky odpočívám na sluníčku a u nejlepšího výhledu.



No… Když jsme u toho výhledu. Chtěla jsem si udělat fotku s tím překrásným výhledem, na který jsem koukala, ale všichni už odešli a já jim zapomněla říct o fotku. Za mnou byl kopec dolů, takže nebylo foťák kam položit a stativ jsem samozřejmě poslala domů žejo! Protože ho nepotřebuju!! Hmm. Co teď. Já bez fotky neodejdu. Co udělá Babica, když potřebuje udělat sushi a nemá rýži? - Dá tam kolínka! Lůco mysli! Lůca myslela a myslela až vymyslela…




Stativ jak se patří! Stálo mě to hodně sil, všechny moje nervy a taky záchvat smíchu, ale výsledek…



Asi si to nechám patentovat! Po 150 dneska odcházím. A teď už se fakt zastavovat nebudu! Všude kolem mě jsou hory a skály a mně se tady tak líbí, že pořád jenom zastavuju a dělám fotky.






Pak ale nakonec něco ujdu. 11mil = 17,7km. Sice nic moc, ale já si dnešní den vážně užila na 100%! Byl to božský den! Užila jsem si každou minutu! 19:00 jsem dorazila na místo, kde už sedělo 7 hikerů - Honza, Crunch, Alicia, Dave a ostatni 3 jména si nepamatuju. Večeříme. Crunch je totálně vyděšený, protože se dneska rozhodl Cowboy Camp - spát bez stanu, jenom pod širákem. Nedivím se mu. JÁ BYCH TOHLE V ŽIVOTĚ NEZVLÁDLA! S těma mrchama co tu žijou! Nikdy! Děláme si z toho děsnou srandu, ale vážně ho obdivuju. Snědla jsem si hnusnou večeři a jdu se porozhlídnout, kde je volné místo pro můj stan - otočím se a nikde nestojí žádný stan!!! Žádný!! Všichni tady Cowboy Campují!!! Jsem zděšená a nahlas se zeptám “Am I the only pussy here who wants to build up the tent?” (mami,to znamená, jestli jsem jediný zbabělec, který si chce postavit stan) Všichni se smějou a prý, že mě nebudou soudit! Vždyť už to dělají! Já panikařím! Já tady v divočině NIKDY V ŽIVOTĚ NEBUDU SPÁT BEZ STANU! NIKDY! NIKDY NIKDY! …



Každý tady ze mě umírá. Udělala jsem si kolem hlavy zátarasy z kamenů, na každou stranu jsem si dala hůlku, abych se v případě nouze mohla bránit a na hlavu jsem si nasadila síťku proti hmyzu. Všichni se mi smějou! Ale oni uvidí, až jim pavouk poleze do pusy nebo do ucha!! Jsem podělaná strachy, ale přece nebudu jediná sračka, která tu bude stavět stan! Je nás tu prý hodně, takže když přijde medvěd, tak mám šance 1:7, že nesežere mě! VŠICHNI ZE MĚ MAJÍ PRDEL!!! Já řeším životní pojistku a pro jistotu píšu závěť. Můj backpack prosím darujte ostatním hikerům. Nic víc totiž nevlastním a moje špinavé ponožky prosím pošlete tomu zoufalci z instagramu. Ať jsou alespoň někomu užitečné. Moc ráda dělám lidem dobře! Bože! Co já jsem komu udělala!?




Pokud nepřibude článek den 20. Můžete vyhlásit pátrání.


Přeji vám všem dobrou noc v posteli!!!


-> Jít na 19. den

2,743 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com