Vyhledat

Den 19 - Lůca má své dny

Aktualizace: 10. bře 2019


Kdo by to byl čekal, že jsem se málem nedožila rána? Samozřejmě co den - to nové drama! Co byste řekli, že se stane, když se zavřete do spacáku jako do kokonu a máte na hlavě síťku? Nevíte? Tak já vám to povím = UDUSÍTE SE. Probudila jsem se asi ve 3 ráno. Síťka proti hmyzu byla přilepená na spacáku a já jsem se nemohla nadechnout! Odlepila jsem se a vystrčila jsem oko z kokonu - málem mi zmrzla bulva, jaká byla zima! Spacák jsem zavřela a šla spát dál. Už bez síťky. Ale o mém udušení dnešní článek nebude. Přemýšlela jsem, zda to s vámi sdílet, ale nakonec jsem usoudila, že už mě všichni máte za blbce, tak proč ještě polívčičku trochu nepřihřát. Takže věc se má tahle = MÁM SVÉ DNY = konkrétně teda první.


Co obnáší MÉ DNY? (Tati, to jsou ty dny, kdy mi vždycky říkáš: “Bože, ty jsi zase protivná jako tvoje matka!”) Jsou holky jako jsem já (ty, co trpí jako kráva) a pak jsou ty druhé (se kterýma se nebavím, protože neví, co je bolest). K holkám jako jsem já, patří i moje nejlepší kámoška Michi. Dlouho jsme spolu bydlely a za tu dobu jsme se synchronizovaly a sdílely náš úděl společně. Je velmi nebezpečné, na nás mluvit nebo nedejbože nám psát textovky - všechno otočíme proti vám! Nesmí se nás utěšovat, povzbuzovat a nedejbože na nás jen koukat! Většinou trpíme tak, že omdlíváme, zvracíme, nebo si leháme na ulici na chodník. Jednou mě Michi našla ležet na betonovém sloupku před hospodou. Jediné co potřebujeme je klid, zmrzlina, postel, hřejivý polštářek a seriál Sex ve městě!


Jak já to přežiju v DIVOČINĚ? Klid? Zmrzlina? Postel? HŘEJIVÝ POLŠTÁŘEK? Sex ve městě? JSEM MRTVÁ!!


Na dnešní den máme naplánováno 17mil = 27km. Jsem mrtvá už teď. Hned ráno si beru první Dexoket - nejsilnější a nejrychleji účinné léky. NEFUNGUJE TO! Po 3 mílích je mi zle, točí se mi hlava a chci si lehnout. Lehám si na zem, choulím se do klubíčka a upadám do komatu. Když v tom - přichází chudák, který neví, že na mě nemá mluvit a už vůbec se nemá ptát, jestli jsem v pořádku! V tyto dny se měním z Fiony na Shreka a jsem nejnepříjemnější člověk na světě. Udržím se, nejsem zlá a jen mu řeknu, ať čumí na cestu a né na mě. Myslím, že jsem byla zlá, ale mám takové křeče, že prostě nemůžu být milá! Za půl hodiny Dexoket začne fungovat a já můžu vyjít. Všechno je dneska hnusné. Hnusné hory, hnusné kameny, hnusná tráva, hnusná voda, hnusný trail, prostě hnus.


Musím to napsat Michi, že trpím a umírám - A TOMU BYSTE NEVĚŘILI, CO MI MOJE UNNK (úplně nejvíc nejlepší kámoška) NAPSALA:

Michi: Lůco! Já to dneska taky dostala! Jsme synchronizované! Smrt is coming! Cítím s tebou! Doufám, že ležíš!


JAK SE MNOU ASI MŮŽE CÍTIT? A JAK BYCH ASI MOHLA LEŽET? Je tady 150°C, nikde žádný stín - jenom 15 mil předemnou. Je mi zle. Nemůžu chodit. Potím se neobvykle hnusným způsobem. Podle mě jsem nateklá a vypadám jako troska. Beru si druhý Dexoket. TO BUDE DEN!

Chvílema zvládám jít, hodně piju, ale je mi zle a chci ten hřejivý polštářek! Hodně zastavuju a odpočívám. Od rána jsem nic nejedla, ale to nehrozí. Zmrzlinu tu totiž neseženu! Dnes je to celý den do kopce!! Nějakým záhadným způsobem jsem se dostala na vrchol hory, kde jsem asi vypustila duši. Sundala jsem batoh, lehla jsem si na kameny a usnula jsem. Pak jsem slyšela divné zvuky, tak jsem otevřela oči a tomu byste nevěřili, co se ke mně blížilo! 50cm od mojí hlavy na mě čuměl had! Když jsem otevřela oči, tak jsme normálně navázali oční kontakt!! Příšerný pocit. Vyskočila jsem tak rychle, že jsem se málem přerazila a krve by se ve mně nedořezal!! No i když dneska možná jo. Stála jsem v šoku a přemýšlela, co by se asi stalo, kdybych ty oči neotevřela!! Asi by na mě vlezl a udusil mě nebo mě uštknul! Předpokládala jsem, že to určitě zase nebyl žádný zlý had, který by mě chtěl zabít. Udělala jsem si fotku, aby mi to někdo mohl potvrdit.




Došla jsem Alicii a řekla jí můj super příběh. Koukla se na fotku a jen mi oznámila, že to byl chřestýš - mládě chřestýše - které je nebezpečnější než ty velké potvory, protože stále neví kolik toho jedu do vás může vypustit, takže vás zabije hned. Rychle. Proč ne. Je mi to fuk. Ať mě něco klidně sežere! Beru si další Dexoket, protože jdou na mě mdloby.

Pokračujeme chvíli spolu, ale pak mi Alicia uteče, protože se dneska plazím jako had. Fotím si přírodu, ale prostě všechno je hnusné si myslím.





Hnus. Hnus. Hnus. Nemám ráda svět a nelíbí se mi tady. A nejednou už zase nevím kde jsem. Ležím v příkopě. Rozhodnu se vůbec nehýbat a prostě tady zůstat! Šlápla jsem na blbý kámen, který se se mnou sesunul dolů. Naštěstí to nebyla extra výška, ale nemyslíte si, že už toho bylo dneska dost!???? Na fotce to nevypadá tak hrozně, ale tam, kde jsou ty vyjeté koleje, tama jsem jela dolů. Teče mi krev z lýtka.



Jsem vyřízená, vyškrábat se s tím těžkým batohem nahoru po té suti byl docela problém a hrozně mě to vyčerpalo. Beru si další prášek. Bez toho drijáku už bych byla dávno v nebi. Jdu zapít prášek a DOŠLA MI VODA! Dneska jsem už vypila 5l vody a to je teprve 14:00. Dole pod kopcem na mě čekala Alicia, je zlatá, vidí, že bych tady mohla umřít, tak na mě vždycky čeká. Dojdu k ní, z posledních sil se ptám, kde je příští zdroj vody a ona mi odpoví: za 16mil!!!! Šestnáct mil!!! Začala jsem brečet, dneska je toho už nějak moc. Jsem zfetovaná Dexoketem, je mi blbě, chci spát a teď nemám vodu. Alicia nechápe a ptá se mě, co se stalo, proč brečím. Říkám jí, že nemám vodu a ona se začne smát a podívá se směrem k mojí levé noze. Stojím vedle řeky. Ptala jsem se na další zdroj vody. Tohle je poslední voda na dalších 16mil. Poprvé jsem se dneska zasmála. Svojí blbosti. Jsem fakt jak pitomá. Práskla jsem sebou na zem a usnula jsem. Alecia mě vzbudila v 16:30, že bychom měly jít. Čeká nás ještě 9mílí!


TENHLE DEN BYL NEJHORŠÍ ZE VŠECH! Pořád vidím před očima toho hada, jak letím ze srázu a vybavuju si, jak je mi neskutečně špatně. Těch posledních 9 mil bylo k nevydržení! Celou dobu do kopce. Po cestě jsme sice viděly nádherný západ sluníčka, ale do kempu jsme došly až v 9, když už byla příšerná zima a úplná tma. Nemám sílu si ani sundat batoh, natož stavět stan. Lehám si na zem a sama navrhuju, že budeme Cowboy Campit! Alicii to nevadí. Lezu do spacáku a modlím se, aby mi zítra bylo líp, protože dneska to bylo vážně na hraně.


JESTLI MI DOJDE DEXOKET, NEBUDETE MÍT CO ČÍST!





-> Jít na 20. den

2,922 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com