Vyhledat

Den 28 - Ráno dělá den!

Aktualizace: 10. bře 2019

Ráno dělá den! Takhle si představuju ideální ráno! 10:00 a Lucášek nemusí šlapat!!!


Probudila jsem se na dně postele schovaná pod haldou polštářů a obří peřiny na mojí velké posteli. Jako správný hiker jsem se samozřejmě vzbudila už v 7, ale zahrabala jsem se hlouběji a ležela v mojí královské posteli do 10. Když jsem vstala, našla jsem Diane v kuchyni, hned se na mě smála a ptala se, jak jsem se vyspala!? Jak bych se ani mohla vyspat ve voňavé, měkkounké posteli ve voňavém a měkkounkém pyžamku? BOŽSKY!


Diane mi připravovala snídani! Palačinky! Co víc si přát? Javorový sirup? Nutellu? Černý čaj s mlékem? Jsem v nebi!



Po snídani jsme vyrazily do města - potřebovala jsem nakoupit jídlo na 5dní a opravit stan - udělala jsem si do něj díru - trekovou holí. Jak? Neptejte se! Diane mi půjčila něco na sebe, abych se prý alespoň na jeden den cítila jako člověk. Já ji prostě miluju! Můj anděl!



No řekněte. Nevypadám božsky? Já vím - ANO VYPADÁM! Vypadám jako úplně normální člověk! Jedeme na nákupy. Přijely jsme do obchodu, kde všichni hikeři chodí pro výbavu a hlavně je tu registr, kde se všichni hikeři zapisují do knihy. Vejdu do obchodu a prodavačka začne křičet a říká: “No to je doba! Ty musíš být Goldielocks!” Jsem v šoku a jenom přikyvuju. Prodavačka! Prodavačka mě jde obejmout a pokračuje “Ptalo se tady po tobě asi 15 lidí za poslední 3 dny. Už jsem si myslela, že neexistuješ!” Fakt se musím smát, to je taková nádhera, když vím, že, některým lidem chybím. Projíždím si registr a vážně všichni se kterýma jsem za poslední dobu byla, už tady byli před 2 dny! Jsou tak rychlí? Nebo já tak pomalá? JÁ JE URČITĚ DOŽENU! Kupuju si tady jednu věc, která vás podle mě zaskočí, ale zatím neprozradím! Pak plyn a lepidlo na stan. Jedeme do supermarketu - Diane mě tu nechá a jede si něco zařídit. Mně to stejně bude trvat víc než půl hodiny! Nejsem hladová, takže jsem si nenakoupila tak moc jídla, jako obvykle. Musím to asi dělat častěji! Koupila jsem něco i mým novým kámoškám - taštičky Whiskas!



Když jsme přijeli domů, tak jsem si asi hodinu hrála s kočkama a krmila je sladkostma, které jsem jim koupila. Jak já ty chlupaté koule miluju!




Společně jsme s kočičákama odpočívaly v obýváku. Já jsem dopisovala články na blog a vybírala fotky. Kočky na mě čuměly a předly. Podle mě chtěly další sladkosti!




Moje máma by teď měla zavřít tuhle stránku! Mami odejdi! Nebyla bys na mě pyšná! Musela jsem si zašít legíny, protože se mi roztrhly. Ale na hodině šití jsem asi chyběla, protože to vypadá jako by to šil bezoký krejčí. Já jsem na sebe ale pyšná! Je to zašité? Je! Jak dlouho to vydrží - to nevím, ale zatím to drží!



Pomalu už jsem se balila. Já vím, že jsem včera ušla 42km, tak bych si tady zasloužila zero day, ale chci už dneska vyrazit zase zpátky na trail a ujít alespoň pár mil. Kolem 15:00 jsem sbalená, Diane mi ještě udělala jídlo, dala jsem si poslední sprchu a opouštím domov. Achjo. Než odcházíme, tak napíšu Diane do její knihy zprávu a nechávám jí tam jednoho z mých andělíčků, které s sebou nosím. Ona je totiž vážně anděl! Obejmula mě a řekla, že je hrozně moc ráda, že mě poznala a doufá, že jsem se tu měla dobře. Skoro začnu brečet. Loučím se s kočkama a je mi hrozně.



Diane mě vezla zase zpátky na trail. Připadám si jako její dcera. Starala se o mě jako o vlastní. Je důležité vždycky Trail Angelům nechat nějaký příspěvek, aby mohli tyhle skutky dělat stále dál. Já zatím vůbec nevím, kolik bych Trail Angelům měla nechat, ale říká se, že 20$ by mělo být vpořádku, když u někoho spíte jednu noc. Já se měla tak královsky, že mi i 100$ přijde málo, ale zatím nejsem milionář. Mám připravených 40$ - protože za hotel bych dala 30 + za jídlo určitě dalších 20 + za vyprání + Diane mi dala spoustu krémů a spousta jídla na cestu! Nedá se to dostatečně ocenit. Když jí chci peníze předat, tak jenom řekne, že si ode mě nic nevezme, protože poznat mě bylo dostačující. Mám vyřídit mojí mámě, že má skvělou dceru a mám se opatrovat. Udělaly jsme si spolu poslední selfie, obejmula jsem ji tak pevně a když odjela, tak jsem začala brečet. Och můj bože! Nejsem tady nějaká přecitlivělá? Když oni jsou tady všichni tak báječní a laskaví a já už je neuvidím. Fňuk.



Jdu zase šlapat. Chci dneska dojít na vrchol Mt. Badel-Powell 2867m a vidět západ sluníčka. Je to necelých 9 mil - takže za 3 hoďky bych tam mohla být. Ehm ehm. TO MI JAKO NIKDO NEŘEKL, ŽE KDYŽ CHCI VYLÉZT NA VRCHOL HORY, ŽE TO BUDE DO KOPCE? No konec, zase mám těžký batoh jak kráva, čisťounkou košili mám propocenou do 5 minut a plazím se do příšerného kopce! Proč jsem nezůstala s kočičkama? Po 2 hodinách, je mi úplně jasné, že na vrchol nevylezu, protože prostě ne. Mám hroznou křeč v lýtkách a musím pořád zastavovat. Potkávám kluka jménem Mission. Je vyřízený, protože už dneska ušel 23mil. Já ušla asi 4! Představuju se “Ahoj, jmenuju se Sid a jsem lenochod!” Mission se směje a chvilku si povídáme. Už je skoro 7 večer a já jsem stále někde hodně daleko pod kopcem. Vidím v dálce, jak už jde sluníčko dolů, ale stále pokračuju v chůzi. Po asi 2 mílích utrpení jsem to našla! Perfektní místo na postavení stanu! Ano, kempuju dneska sama, takže se bojím spát sama pod širákem. Posera. Ale ten výhled! K nezaplacení!!!





Vlezla jsem si do stanu a udělala si večeři. Nejlepší na světě! Diane mi s sebou zabalila další palačinky, protože jsem jich do sebe ráno naházela hrozně moc, tak asi viděla, že mi chutná. V 8:30 jsem úplně vyřízená po 7 mílích = 11,3 km a upadám do hlubokého spánku. Nechám si zdát o dobrém jídle. To je totiž to jediné, co mě udržuje na živu.



-> Jít na 29. den

2,719 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com