Ležím na břiše, slintám si na polštář a najednou se mi začíná otevírat můj nový kapesní nožík v kapse! Najednou všude okolo stříká krev a lítá peří! Všichni křičí, ja křičím - JÁ TU SVINI OPELÍCHANOU FAKT ZABIJU! Otevřu oči, uklidním se, že jsem nikoho nezabila a přemlouvám sama sebe, abych ještě zabít nešla! Normálně mi pár metrů od hlavy kokrhal kohout! Ale asi je úplně nevychovaný, protože kokrhá v 5:30! Leapfrog leží vedle mě jako zabitý a já mám chuť vykuchat i jeho! Proč taky není vzhůru, kvůli té pitomé slepici! Vylezu ze spacáku a jdu se na tu hrůzu podívat!
Neusekli byste tomu hlavu? Kdyby kdákal v 10 odpoledne, tak neřeknu ani popel - ale ráno? V nekřesťanskou hodinu? Nenávidím slepice a kohouty. Jsem namíchnutá - nejvíc na Leapfroga! Každý den mě budí v 5:30 a teď si tady chrápe? Omylem do něho žduchnu. OMYLEM.
No nic. Tohle nemá cenu, už jsem vzhůru - brzy jak nějaký důchodce. Jdu si vyčistit zoubečky, dám si Snickersku jako každé ráno a NEMÁM CO DĚLAT! První auto, které jede do města - které nás odveze zpátky na trail jede až v 7! Projíždím si fotky a úplně jsem vám zapomněla ve včerejším rozhořčení napsat NEJLEPŠÍ ZPRÁVU EVER! Včera večer, když jsem vám dopsala článek na blog, tak mi volala moje UNNK Michi! To bylo úžasné! Zase ji slyšet a popovídat si konečně s někým normálním o úplně normálních věcech - kolik jsem zhubla, kdo je tady největší kráva a jak mám hluboké póry. Jestli vás to zajímá, tak jsem nezhubla vůbec nic, ale zmizely mi prsa, největší kráva jsem tu já a póry mám zanesené hodně. Jak říkám. Konverzace na úrovni. Ale bylo to báječné! Ráno jsem se dívala na printscreeny, které jsem udělala a děsně jsem se smála. Dala bych cokoliv za jednu snídani s mýma holkama!
Snažila jsem se zabalit a když jsem připínala Conie na batoh, tak se vysmekla a spadla. Spadla mi rovnou na prst a její osten se mi zabodl do prstu! Už mi zase teče krev! Já se jednou zmrzačím! Zlobím se na Conie a beru to jako znamení, že tady chce zůstat! Nechávám ji v HIKER HEAVEN se vzkazem, aby si s ní lidi povídali! Tady jí bude líp! Existuje lepší místo pro šišku než je nebe?
7:00 odjíždí auto do města, ale jede nas vážně hodně, takže se musíme rozdělit na dvě auta. My, co čekáme, tak si krátíme chvíli mým ukulelem.
Když dojedeme zpět na místo, kde jsme včera sešli z trailu, tak se všichni rozhodneme jít na snídani, která je hned na rohu. A teď to přijde! Děcka! Poslední den byl hrozný, byla jsem smutná a teď si to hodlám vynahradit! Lidi si začali objednávat. Barbara si objednala burrito s sebou. Kirt si objednal sendvič s sebou. Další kluk si objednal tortilu s sebou. Budou to jíst jako za chůze? Luca objednává: “Můžu prosím vás dostat čokoládové palačinky s javorovým sirupem s extra porcí zmrzliny a šlehačky. Pomerančový džus, černý čaj s mlékem, burrito bez cibule a croissant. Díky” Všichni na mě čumí jako bych spadla z višně. Ale stres je stres! JÁ SI DALA SNÍDANI ZA PĚT STOVEK! A VŮBEC MI TO NEVADÍ, PROTOŽE TO STÁLO ZA TO! MÁM ZASE ÚSMĚV NA TVÁŘI.
Hmm. Na dnešek je hlášeno extrémní teplo. Ale mi to sluníčko zase tak nevadí, takže se tím moc nestresuju. Vklidu posnídám a zatímco většina začala v 7:15, tak já sedím u snídaně do 9:20. Když už se konečně zvednu, tak potkávám Sege. Ten kluk má prostě styl. Umí si vybrat oblečení - to se musí nechat.
Vycházím 9:40! Na dnešek mám naplánováno 24mil = 39km. Chci dneska dojít do CASA DE LUNA. Údajně je to takový hippie dům pro hikery - 50% lidí tvrdí, že je to tam boží a 50% že je to hrůza. Já si musím udělat svůj názor. Jenom co vyjdu, tak jsem překvapená tím vedrem. Není to vedro jako obvykle, ale mnohem větší. Škrábu se do oromného kopce a nenávidím se za všechno snězené jidlo v mém břiše! Je to fakt neskutečné, jak to paří. Normálně, když se potím tak mám zpocené záda a tím to končí. Dneska mám durch propocenou košili a každých 10vteřin si utírám pot z čela. Nikde není vůbec žádný stín!
3Fotky suche prirody + kopců + kytek
Já tady dneska asi vážně pojdu. Doposud jsem nebyla tak vyčerpaná a znechucená chůzí. Je to furt a furt a furt do kopce. Žádný vítr, žádný stín. Poprvé za celou dobu tady mi zteplala voda v CamelBaku! Vždycky zůstane studená celý den. Jsem k.o., abyste si dovedli představit jaké je vedro, tak dokonce i had Chřestýš z toho spáchal sebevraždu!!!
Pojmenovala jsem ho Charlie a teď ho nosím v batohu. Hahaha. Vtípek - ale věřili jste mi že? Já jsem toho totiž schopná. Napadlo mě, že ho vycpu a připíchnu na špejli a pošlu ho domů mámě, aby si mohla hrát divadlo.
Já umřu! To je moje dnešní věta! Opakuju ji asi každých 10sekund. Vypila jsem skoro všechnu vodu a jsem úplně mokrá. Tohle nemůžu zvládnout. Po 10 mílích jsem narazila na Trail Magic. Dvě úžasné ženské stály u silnice a měly v kufru auta spoustu dobrotek a hlavně chlazeného pití.
Na místě sedělo dalších 6 hikerů a schovávali se u kousíčku stínu. Když jsem to viděla, tak se mi úplně rozzářily oči. Vedle auta měly takový mini bazének - roztopený led - už byly skoro na odjezdu, když jsem tam došla a jedna z nich to chtěla jít zrovna vylít. Já třískla s krosnou o zem, rozepla jsem si košili rychle jako ve filmu s hvězdičkou, ztrhala jsem to ze sebe, namočila to do toho bazénku a oblíkla si to zpátky. Pak jsem na sebe zbytek bazénku vylila. Všichni se smáli. Nevím jestli mému představení nebo mojemu pekáči buchet na břiše. Pocukrovaných. To byl šok - moje tělo bylo rozpálené jak plotna a já na něho chrstla úplně ledovou vodu. Víte za jak dlouho jsem uschla? Za 2minuty! Chtěla jsem vám to vyfotit - ale víte jak - jsem blond - takže tady máte fotku mě v mokré košili!
Vypila jsem 2 sody, snědla asi 10 mandarinek, doplnila vodu a 100x ženským poděkovala! Před odchodem jsem si narvala košili a výstřih ledem! Třeba mě to bude chladit další 3minuty!
Já chci umřít! Prosím! Šlapu do dalšího kopce a nadávám sprostě. V češtině. Dneska je to fakt šílené. Smrdím jako prase a lije ze, mě pot. Hlavně mi zbývá ještě asi 15 mil. Teoreticky bych mohla zůstat spát tady v lese a dojít do Casa de Luna až zítra, ale nemám dost vody, takže to prostě musím zvládnout! Lidi tady umírají postupně, ale někteří ae snaží zachránit zuby nehty!
I když už je skoro 6 večer, tak je pořád horko a to slunko pořád nechce zmizet, ale musím uznat, že je to dneska zase překrásné tady. Zelené kopce na které svítí sluníčko. Bájo.
Moc mi není do smíchu, ale pak dojdu k označení PCT, které mi ukazuje kam mám jít a dostanu totální záchvat smíchu. Ani nevím proč, možná je to tím sluníčkem, ale směju se jak blbec.
Na 5 minut si dávám pauzu, když v tom mi přijde zpráva. Chytla jsem tu signál! Juhů! A už se zase směju!
Už to přestává být sranda, když začne zapadat sluníčko. Dostávám strach. Nerada chodím po tmě a ještě k tomu sama! Začínám lehce utíkat. Chybí mi ještě 2 míle k silnici odkud můžu stopovat do Casa de Luna. Běžím jak o závod. Bolí mě nohy. Dneska jsem měla asi jenom jednu nebo dvě pauzy. Nohy mě nenávidí.
Doběhla jsem k silnici v 8:15! To byl zase den. Stopuju a bere mě hned první auto - maminka s holčičkou ve velkém karavanu. Dovezou mě až do Casa de Luna. Zlaté! Vystoupím z karavanu a čumím na ten barák, kde je tak cca 40 hikerů před domem na zahradě, všude jsou modré světla a vypadá to vážně zajímavě. A najednou slyším ten nejhlasitější křik jaký byste kdy mohli slyšet!! Podle mě, půlka lidí ohluchla, protože, když jsem přišla na to, komu ten křik patří - začala jsem křičet ještě více! Bylo to jako shledání puberťaček po prázdninách! Byla tam FISH! Objímaly jsem se dobrých 5 minut a pak přišel další řev! Tina a Andrea tady byly taky! A další a další! Pinguin a Steak a všichni co znám! To bylo báječné! Tenhle dům je kouzelný, všichni tady musí nosit hippie košile, které si obléknete, když přijdete, musíte zatancovat tanec, abyste dostali šátek, jsou tu gauče a miliony dalších skvělých věcí o kterých vám napíšu zítra! Nemám sílu si ani jít postavit stan na zahradu, takže si kempím na gauči!
