Vyhledat

Den 37 - Breakfast in bed

Aktualizace: 10. bře 2019


Já se vyspala naprosto božsky! Ta postel byla táááák pohodlná a byla jenom pro mě. CocaColu jsem v noci vykopla, tak jako to udělám s každým, kdo se snaží ukrást můj prostor! A ráno jsem si sama nadělila snídani do postele. Uznávám, kdyby mi ji někdo donesl bylo by to lepší, ale nedá se svítit.



Kdybyste se chtěli zeptat na co tam mám ten občanský průkaz, tak vám to radši hned povím. Samozřejmě jsem si jím namazala burákové máslo na tortilu! Lžička se mi někam zatoulala a kartáček na zuby byl na dně backpacku. Já nechápu, jak se lidi dobrovolně můžou připravovat o takové krásné rána! A vstávat v 5! Nedejbože ve 4! By mě vyvezli nohama napřed. Mrtvou. Takhle jsem sice poslední ve vesternovém městečku, ale zato happy a plná energie! Když vyrážím, tak míjím zase tu krásnou značku PCT, kterou jsem si hrozně oblíbila, protože je prostě skvělá, tak si hned po ránu v 10:00 dělám selfie na začátku dnešního krásného slunečného dne, který strávím v poušti. Poprvé za celou dobu mám sluneční brýle.



Považuji tohle selfie za povedené. Vypadám šťastně a taky se tak cítím. Jdu docela rychle, zpívám si a užívám si báječného sluníčka. Asi po hodině lituju toho, že jsem nevstala dříve a nevyšla, když ta hnusná žlutá koule ještě nesvítila!





Okay. Tohle je neuvěřitelné, ale tady není ani kousek stínu! Zero! Nula! Nic! Jestli jsem se včera klepala zimou a předevčírem byla chodící aquapark, tak dneska jsem asi vířivka s dírou ve dnu. Luxusní Jakuzi! Teče ze mě vařící pot a jsem úplně durch mokrá. Jsem zpocená jako vrata u chlíva a funím jako lokomotiva! Parní! Podle mě je přes 50 stupňů a nikde žádný vítr. Jsem si jistá, že dostanu infarkt! V té nejzoufalejší situaci jsem uviděla Trail Magic. Bohužel stín se prostě nekoná, tak si vychutnám cokoliv, co je vevnitř, ve stoje na sluníčku. A víte co bylo vevnitř? Ledový čaj a vařená vejce! Doplňujeme bílkoviny! Nikdy bych nevěřila, že budu tak vděčná za dvě vejce!




Rychle jsem to do sebe naházela a šla pokračovat. Sice mě to asi zabije, ale svým způsobem to tady má jisté kouzlo. Ta poušť je taková jiná. Zajímavá. S hudbou to má takový dramatický nádech. Po chvilce jsem potkala sedět na zemi holku, kterou jsem viděla už včera. Byla na telefonu a děsně si stěžovala na všechno tady na trailu. Nemám tenhle přístup úplně ráda a nemám ani moc ráda tyhle negativní lidi. Ptám se jí, jestli je v pořádku a ona spustí, jak jede domů, že to je nesnesitelné vedro a že to tady nenávidí, že to nemá smysl a význam a bla bla bla… Snažím se jí vysvětlit, že je to jen jedna část tohohle trailu - přijdou hory a bude to jen a jen lepší a říkám jí, že si na všem musí najít tu hezkou stránku. Její odpověď je adekvátní jejímu postoji: “to by mě teda zajímala jedna jediná pozitivní věc tohoto dne!” Achjo. Sice nemám sílu a je mi vedro a chci umřít, ale tahle holka si potřebuje nutně zahrát moji hru “Tak si představ.” Já ji tady na trailu hraju hodně často. A vlastně i v normálním životě. Chytla jsem ji za ruce, řekla jsem jí, aby zavřela oči a poslouchala mě.


“Slyšíš, jak kolem nás vane lehce vítr? Slyšíš, jak tady šumí tráva? Slyšíš v dálce krákorat toho ptáka? Slyšíš, jak s tebou teď mluvím? A teď si představ, že někdo nic z toho slyšet nemůže… Vidíš sama sebe, jak jdeš na trailu a stěžuješ si, že tě bolí nohy? A teď si představ, že někteří lidé svoje nohy cítit ani nemůžou a nemůžou se na ně postavit a jít tenhle trail… Pořádně se nadechni a představ si, že ten nádech byl něčí poslední… Já ti tady povídám všechny tyhle nesmysly, ale představ si, že někteří lidé nemůžou říct ani slovo… Teď otevři oči, podívej se na ty hory, poušť, na zvířata všude okolo, slunce, nebe, mraky, všechny ty nádherné barvy a představ si, že někdo nic z toho nevidí. Nemyslíš si, že máme úplně všechno?”


Pustila jsem jí ruce, po tváři jí tekla slza a odešla jsem. Tohle si holka musí uvědomit sama uvnitř sebe. Když jsem odcházela, tak za mnou zakřičela: “Hej! Já jsem vážně idiot!” Jsou to všechno tak naprosto pro nás samozřejmé věci, že si vůbec neuvědomujeme, jak šťastní vlastně jsme a co všechno vlastně máme! Úplně všechno! Dala bych si ještě jedno vajíčko.


Kolem 16:00 jsem úplně na prach! To vedro mě zabije! Já od 9:30 kdy jsem vyšla nepotkala jediný stín! Přemýšlím nad takovými kravinami, že by se za to žádné dítě nemuselo stydět. Můj život je příšerný - ale kdo má horší? Snažím se přijít na to, čí život je nejhorší. Vězni - ti jsou pořád zavření a nikam nemůžou - ale alespoň jsou v chládku - to je bájo život. Ne, horší to mají horníci - musí kopat a já nerada kopu - je to dřina - ale alespoň jsou v dolech v chládku - to je bájo život. Ne, ještě horší to mají politici - nikdo je nemá rád a to je hrozný život - ale mají v kanceláři klimatizaci a jsou v chládku - to je bájo život! A pak jsem na to přišla!!! Nejhorší na světě to má SOLÁRNÍ PANEL!!! Ten musí chcípat! Uzavírám toto téma a přemýšlím nad nejhorší smrtí - utopení se za živa ve studené vodě považuji momentálně za nejlepší smrt a pak přemýšlím jestli může slunce způsobit upálení za živá. Hmmm. Došla jsem k dalšímu znaku PCT, tak si jdu udělat dnešní druhé selfie. Jestli vám z fotky přijde, že se mi chce brečet, tak se vám to zdá, protože brečím! A mám spálenou hlavu! Jak humr! Dokonce se už podle mě vařím za živa!



Říkala jsem, že vždycky musíte hledat pozitiva? Kecy! Asi jsem byla mimo realitu! Dochází mi voda, z košile mi teče pot a potím se i na místech, které jsem nevěděla, že se dají zpotit. KDE JSOU POZITIVA?


Kolem 5:30 začíná trochu foukat vítr a já zase začínám vnímat smysl života. Vidíte ty větrné turbíny? Jestli jste si všimli na fotkách z rána, tak jsem k nim přišla z druhé strany - celé jsem je obešla a teď jsem na opačné straně, v příšerném kopci a nestačím se divit!!!




Já jsem dneska vůbec nesledovala mapu, protože jsem prostě chtěla být co nejdřív pryč z toho parna, tak jsem vůbec nevěděla kolik jsem ušla. Když jsem otevřela aplikaci, tak jsem nevěřila vlastním očím! 29mil! 47km! Asi má to vedro na mě dobrý vliv! Dneska jsem potkala jednoho jediného člověka - tu holku! Všichni asi chodí v noci, nebo fakt nevím - já noc nerada! Žádný výhled, žádné sluníčko, žádné drama - nic pro mě!


Začalo se smrákat, dneska jsem nic nejedla, tak si dělám ovesnou kaši a kochám se západem sluníčka a výhledem, odkud jsem dneska přišla!



Dnešní den byl úmorný! Ale! Ale! Svým způsobem byl jedinečný - takový tady totiž ještě nebyl! A kdyby to byl jen další nudný báječný den - koho by to bavilo číst!


Přeji dobrou noc a važte si klimatizace!



-> Jít na 38. den

2,517 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com