Vyhledat

Den 38 - Fail s nohou

Aktualizace: 10. bře 2019

Po včerejším naprosto šíleném dni jsem dneska chtěla vstávat brzy a vyjít před východem sluníčka, abych se vyhnula tomu vedru! Aha! Nápad dobrý,ale ta realizace už je horší. Probudilo mě sluníčko. Pečící sluníčko. Ne v 5. Ani v 6. Ani v 7. Ani v 8. Ale v 9! Kruci! Proč jsem jenom takový spáč? Alespoň jednou, kdyby se mi to podařilo! Vstát brzy! Svědila mě noha, tak jsem se šla poškrábat a najednou… Záchvat! Panika! Já už jsem tady tak splynula s přírodou, že jsem si vůbec nevšimla, že mám chlupaté nohy jak mamut! Odkopala jsem se ze spacáku a šla se na to podívat z blízka! Och můj bože! Narostl mi kožich. Ani nevím, kdy jsem naposledy byla ve sprše, ale nohy jsem si neholila tak 2 týdny! A teď mě normálně popadl amok a víte co jsem udělala? Na to se vůbec neptejte! Nikdy v životě by mě to nenapadlo, ale v zoufalé situaci děláme zoufalé věci! Holky, už jste si někdy oholily nohy na sucho? NE? TAK TO NEDĚLEJTE! Šlo to hladce, pohodička, než mi začala téct krev! Normálně asi 6 potoků směrem od kolene dolů. Naštěstí jsem stihla jenom jednu nohu. A to není ta nejhorší část! Tak strašně to začalo štípat asi po 10minutách, že jsem se málem osypala! Teď mám jednu nohu sice bez chlupů, ale zato celou od krve a štípe to tak, že si chci nafackovat! TEĎ UŽ TA DRUHÁ CHLUPATÁ NOHA NEVYPADÁ TAK ZLE! Radši si nechám kožíšek než zažít tu bolest znova. TO JE ZASE RÁNO! NENÁVIDÍM RÁNA!


No nic, spakovala jsem se a jde se do pekla. Tohle je vážně hrůza! Do 30 sekund ze mě leje jak z konve. Samozřejmě jako vždycky takhle z rána musím šlapat do kopce. Ale ta oholená noha tak neskutečně štípe, že je mi nějaké vedro úplně fuk! Dneska musím zvládnout 21mil a budu ve městě Tamagoči. A víte co to znamená že? Cola! Pizza! Burger! SPRCHA! Oholím si bezbolestně druhou nohu! Nemohla jsem počkat do večera žejo, musela jsem to mít hned! Jsem fakt tupan. Plazím se do nekonečně dlouhého kopce a prosím boha, aby mě zbavil mé bolesti.




Když jsem zdolala ten kopec, tak se mi vážně dostalo zázraku! Trail Angels a Trail Magic! Seděli tam pod deštníkem. Terri a Robert! Vidíte ty křídla? A tu svatozář?



Tihle andělé prostě ví, co my potřebujeme! Vodu, ovoce, proteiny a stín! Tohle se nedá vůbec nijak popsat! Lidi nám tady pomáhají a nic za to neočekávají. Prostě si řekli, že tady postaví pár deštníků, protože tady v poušti není vůbec nikde stín. Spousta Trail Angels tady tohle dělají, protože už někdy PCT šli a snaží se zůstat v kontaktu s hikerama. Tihle Terri a Robert nikdy PCT nešli a prostě nám chtějí pomoct. Není cesta, jak bychom jim mohli dostatečně poděkovat. Já vždycky nechávám alespoň nějaký ten dolar do kasičky “donation” (mami, to znamená dobrovolný příspěvek) aby se tohle zachovalo i pro moje děti! Mým dětem pak napíšu příručku, jak přežít na PCT - položka číslo jedna bude - nikdy si neholte nohy na sucho - sežere vás to za živa!!!




Když jsem odsud odešla, přemýšlela jsem nad celou touhle PCT komunitou a vším, co se tady okolo děje. Kdybych chytla zlatou rybku a mohla bych mít jen jedno jediné přání, tak bych si přála, aby všichni lidi na světě byli šťastní a chovali se k sobě hezky. Jsou to dvě přání? Tak jenom, aby se k sobě všichni chovali hezky! Ale to se nestane samozřejmě, protože musí existovat zlo, aby mohlo být dobro a blablabla. Ale když se na to podívám, tak PCT komunitě se to podařilo! Mám pocit, že tady zlo neexistuje. Všichni jsme si tady rovni - právníci, studenti, doktoři, nezaměstnaní, bílí, černí, tlustí, hubení = všichni jsme hikeři! A pomáháme si, naprosto nezjištně! Vždycky když někoho míjíme, tak se ptáme, jestli je všechno ok a když mi došla voda - lidi mi nabídli svoji. Když byla Tina zraněná, nosila jsem její jídlo v batohu. Když mi došlo jídlo - lidi se se mnou podělili. Teď nosím vždycky extra vodu a extra jídlo a už několikrát jsem se podělila já. Trail Angels? Ti lidi vidí, že jsme vděční za každou maličkost. Za ubytování. Jídlo. Odvoz. Za uvařená vejce! Všichni jsme tu vděční za každou věc! Za každou blbost! I šiška uprostřed cesty nám dokáže zpříjemnit den. Každý den tady je jiný a každý den oceňujeme jiné drobnosti. Kdyby se cokoliv komukoliv stalo, tak tady nikdy není sám a někdo mu pomůže. Je to tady prostě báječné! PCT KOMUNITĚ SE PODAŘILO VYTVOŘIT LEPŠÍ MÍSTO NA ZEMI!

A zrovna když jsem o tomhle přemýšlela, tak jsem narazila na… To se podržte!!!! CopperTone! Pamatujete si, jak jsem jednou v noci šla a narazila na ten přívěs, ze kterého vyšel divný pán a nabízel mi zmrzlinu? Tak byl tady! A víte co tu dělal? NABÍZEL MI ZMRZLINU! A když Lucii dáte zmrzlinu, získáte si její srdce! Ale Coppertone nenabízí jen tak ledajakou zmrzlinu - je to něco jako Root Beer Flout - zmrzlinu smícháte s něčím jako je Cola. Bomba! Poprvé jsern to odmítla, ale dneska už to vyzkouším!



Mám takovou radost, že ho zase vidím! To je další úžasný Trail Angel. Prošel PCT v roce 2016 a teď se svojím přívěsem jezdí po trati a občerstvuje hikery!! Jak úžasné to je? Zůstala jsem tam sedět a povídat si s ním asi hodinu.




Se skvělým pocitem jsem ťapkala dalších úmorných pár mil, když jsem konečně dorazila na silnici, ze které se dá stopovat do toho města Tamagoči. Dneska jsem ušla 21 mil = 34km a vůbec mi to nepřišlo tak dlouhé, asi jsem měla moc věcí na přemýšlení. Když jsem došla k cestě, tak jsem nestihla ani zvednout palec a už mi zastavilo auto. Hustej týpek ve vytuněné káře. Och, jak já zbožňuju ten zvuk motoru. Smrdím jako tchoř, tak prosím o zapnutí klimatizace a hlavně se snažím se moc neopírat o ty krásné kožené sedačky mými zády. Mohla bych tu kůži zničit solí a potem. Cesta do města trvala asi 15minut a celou dobu jsme si povídali, jak je PCT úžasné, děsně se divil, že tohle podstupuji sama. On by sám prý nešel. Vysadil mě před hotelem, ve kterém zůstávaly Tina s Andreou a napsaly mi, že můžu sdílet pokoj s nimi.



Když jsem vešla do pokoje, tak mi Andrea podávala vychlazenou skleničku s Colou. Miluju! A pak přišel ten neskutečný pocit! Pocit, který bych nevyměnila za nic na světě! Oholila jsem si nohu a netekla mi krev! A štípe mě pořád jenom ta druhá noha. Dneska půjdu na večeři v dlouhých legínách! Ale jsem čisťounká a moje oblečení se pere! Takže budu i voňavoučká!



A když jsem dopila druhou skleničku Coly, tak jsme vyrazily na večeři! A ne jen tak ledajakou! S Fish & Chips a Ianem a Anitou!! Dala jsem si salát! A pizzu. Malou. Skvělý večer strávený s báječnýma lidma!




Celý dnešní den byl zase boží - až na ten fail s nohou. Každý den usínám s pocitem, že jsem zase o kus dále a že mě to tady neuvěřitelně naplňuje. Můj bucket list je dlouhý jak nákupní seznam, ale dneska jsem si na něj připsala další věc:


80. Být Trail Angelem na PCT


A tady máte ještě mapičku, kde se nacházím. Jsem tu známá tím, že si komolím názvy pro všechny města a hory, ale uznejte - co je lepší - Tehachapi nebo Tamagoči? Úplně stejné!! Ležím na rozkládacm gauči a chybí mi hvězdičky. Myslím si, že moje karimatka je pohodlnější než tahle matrace! Jsem už prostě Cowboy Girl!



-> Jít na 39. den

2,437 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com