Vyhledat

Den 42 - Otřesená Lucie

Aktualizace: 10. bře 2019

Ráno jsem se probudila v 5:00, vystrčila hlavu z kokonu a ležela tam šiška. Hned vedle mě. Koukala na mě a tvrdila, že je jí zima. Bylo mi jí líto, tak jsem ji vzala s sebou do spacáku a šly jsme spát. NE! Nedala jsem jí jméno! Jenom jsme spolu další 2 hodiny spaly.



Když jsem se vzbudila v 7:00, tak Not Really a Jessica byli stále na místě. Měli v plánu odejít v 5:00! Prý se chtěli ujistit, že jsem vpořádku a že jsem přes noc neumřela. Haha. Je to od nich moc hezké, ale vůbec jim nevěřím. Je kosa a komu by se chtělo ze spacáku. Je mi dneska už dobře. Dokonce jsem už hned po ránu vtipkovala! Vyšla jsem asi kolem 8 a zase je to do kopce! A je vedro! A sucho! Ale je mi dobře!



Po cestě přemýšlím jak je příšerné vstávat takhle brzy! Kdo by kruci vstával dobrovolně takhle brzy? A nedejbože abych chodila přes noc! Lidi vyjdou v 7 večer a chodí do rána do pěti! Někteří lidé takhle třeba i pracují? Celý život? Brrr. A pak jsem si vybavila naprosto krizovou situaci, když jsme ještě na bakaláři s Michi měly nějakou hroznou potřebu pracovat a přihlásily jsme se na brigádu do Kauflandu. Počítaly jsme rozinky, čínské polívky, kysané zelí, vložky, sponky. Celou noc. Přes noc. Noční inventura = naše smrt. Nejenom, že jsme tam málem umřely za tu noc = ALE MY SE PŘIHLÁSILY NA 2 NOCI PO SOBĚ! Michi rozbila sklenici s okurkama, já asi 5 hodin počítala rozinky a pak to číslo zapomněla, ofrňovaly jsme nos nad svačinou, kterou jsme všichni ve 3 ráno dostali - byla na výběr houska s vepřovou paštikou nebo houska s vepřovou paštikou se sádlem. V té době jsme s Michi jedly hodně zdravě a cvičily jsme, takže jsme s odporem odmítly a ironicky se zeptaly, kdo by si dal navíc extra sádlo? Tyhle dvě noční směny pro nás byl očistec. Michi z toho onemocněla a já doteď nejím rozinky. TAKŽE RANNÍ HODINY NEJSOU A NEBUDOU NIKDY MOJÍ SILNOU STRÁNKOU!




Během dne jsem doběhla Not Really a Jessiku a společně jsme došli ke zdroji vody. Poslední zdroj vody na dalších 42mil = 68km! Po cestě by mohly být nějaké Trail Magic nebo barely s vodou, ale na to bychom neměli spoléhat. Sedí nás tu dohromady asi 10 a všichni řešíme, kolik vody si budeme brát a jakou strategii zvolíme. Někdo bere 3 litry a rozhodne se jít to celé přes noc - takže nic moc nevypije a lidi jako já filtrují 8l vody. To zase bude těžký batoh. Začala jsem se hrabat v mojem pytli s jídlem a došlo mi, že tím mojím zraněním jsem si trochu zavařila. Vzala jsem si jídlo na 6 dní, ale počítala jsem s tím, že ujdu každý den 20mil. Tak nějak lehce jsem začala panikařit, ale to se tady přece nedělá! Všichni mi začali nabízet jejich jídlo a dokonce jsem udělala i nějaký ten barter - vyměnila jsem sladkosti za opravdové jídlo. LIDI JSOU TADY PROSTĚ ZLATÍ! Kousek ode mě seděl takový tichý chlapec, který byl podle mě takový stydlín a moc se s námi nebavil. Jedna slečna mi nabídla, že by mi mohla dát 4 tortilly - och! Tortilly jsou to nejlepší co tu jím - s Nutellou! A já už mám jenom poslední dvě asi. Prohlásila jsem, že za Tortilly bych vraždila. A tu se najednou ozval ten tichý chlapec, že mi může dát celé balení tortil, protože je nemá teď s čím jíst! Dostala jsem celé balení tortil a vyměnila je za Snickers, kterých už mám tak trochu plné zuby. Tohle je Daniel. Dárce Tortil!



Když jsem dostala tortily, tak jsem hned tahala z batůžku Nutellu. Všichni se smáli, když viděli moji kilovou Nutelku, ale když… JI MILUJEŠ, NENÍ CO ŘEŠIT. Jessica si vytáhla svoji miniaturní Nutellu a oznámila mi, že jí to stačí asi na měsíc. Já mám to kilo na 6dní a už teď vím, že 6 den nebudu mít ani co by se na kartáček vešlo!



Po obědě mi zase začalo nebýt dobře. Rozhodla jsem se, že tu ránu vyčistíme, protože mi v tom tam nějak zvláštně škube. Odvázala jsem obvaz a pokusila se oddělat ten polštářek, který jsem na té ráně měla. Byl přilepený a bolelo to jako prase! Nechutné! Tekl mi z toho nějaký sliz a bylo to prostě odporné! Trošku mi to asi hnisá. Stála jsem a Not Really mi políval ránu vodou. Najednou se mi zatočila hlava a už jsem cítila, že se sesunu k zemi. Přiskočil Daniel a zachránil mě před pádem na zem. Och jak rozkošné. Posadil mě na zem a zeptal se, jestli se na tu ránu může podívat. Se slzami v očích jsem řekla, že ano. Kouknul se na to, odešel a vrátil se s lékařskými rukavicemi, dezinfekcí, obvazy a náplastmi. Počkat. Vážně? Lékařské rukavice? Kdo s sebou nosí lékařské rukavice! DOKTOR! Och můj bože! To by byla partie pro mě! Doktor. A moc nemluví - je takový plachý - třeba by mi zas tak moc nekecal do života. Možná bych se tohoto chlapce měla držet. Ošetřil mi ránu, zalepil, obvázal a u toho se mě ptal na různé otázky. Znáte to, jak se doktoři snaží odvést pozornost, když to bude bolet.


Praštila ses hodně do hlavy? A jak dlouho jsi potom spala? Zvracela jsi? Bylo ti zle? Pila jsi hodně vody? Měla jsi horečku? ANO, 5 hodin, ANO, ANO, ANO, ANO. Zajímalo by mě jestli dostanu lízátko nebo obrázek. Daniel - docela hezké jméno. Doktor. Hmm. Myslíte, že by chtěl černé dítě z Ugandy? Hmm. Doktor. Už bych nemusela pracovat v Kauflandu. Točí se ti hlava? Ne, přemýšlím o naší budoucnosti! ANO. Chtěl by se mnou projít další dálkový trek? Viděla jsi hvězdičky, když jsi spadla? Chtěl by mít malý domek s před zahrádkou? ANO, viděla. Chtěl by psa nebo kočku? Podle mě je rozkošný. Mám ráda, když se o mě lidi starají.



Kluci se mezi sebou bavili a prý mám concussion. Daniel se mi díval do očí a má vážně hezké oči. Prý jsem vážně měla concussion. Achjo, zase nějaké ty lékařské pindy. Nevím, co to znamená, ale asi nějaké vyčerpání. Našla jsem si ve slovníku, co to znamená a to mě podržte!


OTŘES MOZKU! COOOOOOO? To se zbláznil ne?


VČEREJŠÍ DIAGNÓZA: HEATSTROKE (ÚPAL)


DNEŠNÍ DIAGNÓZA: CONCUSSION

(OTŘES MOZKU)


BOJÍM SE, CO PŘIJDE ZÍTRA!!!


I když teda nejsem sexy doktor, tak mi to tak nějak teď dává smysl. Hrozně mě bolel ten loket, že jsem úplně zapomněla na to, že jsem se praštila docela dost do hlavy a pak jsem na 5 hodin usnula, večer se mi chtělo zvracet a druhý den jsem měla horečku. Konstatuje se, že jsem tvrdá holka (tough girl), protože lidi prý normálně nechodí 17mil s otřesem mozku. Daniel by mě nejradši poslal do nemocnice. Jak sladký je ten chlapec? ALE MĚ DO NEMOCNICE NIKDO NEDOSTANE ANI PÁREM VOLŮ.


Možná jsem TOUGH GIRL, ale jsem totálně podělaná strachy, jen když slyším slovo nemocnice. Ještě, že nejbližší město je vzdálené asi 5dní. Upsy, upsy. Zrovna když jsme dokončili tuhle operaci, tak ke zdroji s vodou přijel Trail Angel Siri v autě - dovezl nám spoustu dobrotek - Colu, Oreo, sušenky, čipsy, banány. Prostě láska!



Samozřejmě se tady teď nabízí, že by mě mohl odvézt do města a do nemocnice. Hmm. Kdyby tady byl včera nebo předevčírem, kdy mi bylo vážně zle, tak bych určitě jela, ale dneska mi bylo už dobře, ránu mi ošetřil Daniel a já mám z nemocnic vážně osypky. BUDU POSERA A BUDU POKRAČOVAT. Každopádně to teď nebudu nijak přehánět. Mám dost jídla, tak se nebudu hnát. Vyšla jsem kolem 2 a šlo se mi fakt dobře. Zpívala jsem s Michalem Davidem a Péťou Kolářem, ale pak jsem zpívala s Helenkou Vondráčkovou a přemýšlela jsem, že se vrátím. Možná ta nemocnice nebyl tak špatný nápad. Ale kdybyste viděli tu krásu okolo - ty fotky to vůbec nedokážou vyjádřit, jak je to tady nádherné a jaké to má kouzlo! Je to jako jiný svět!




Těsně před západem sluníčka jsem potkala kluka z Kanady - Taps. Už jsme se jednou na trailu potkali, ale moc jsme spolu nemluvili. Jde stejným tempem jako já, tak si asi půl hodiny povídáme a pak zapadne sluníčko a to je pro mě znamení, že bych měla jít spát.



Ale tak dobře se s Tapsem povídá, že se rozhodnu s ním ještě chvíli pokračovat. A to bylo rozhodnutí! Sice jsem lehce zadýchaná, protože jde docela rychle a u toho ještě musím mluvit, ale víte co je krásnější než západ sluníčka? To, co přichází potom!






Jsem unešená! Oba úplně mlčky jenom zíráme a říkáme si, že tam asi budeme za pár dní. Nakonec to dopadne tak, že s Tapsem jdu další 3 míle a nemůžu narazit na žádné místo, kde bych mohla spát. Néééé. Já nechci chodit v noci! V 8:45 jsme dorazili k místu, kde bylo spousta rovného místa pro mou matraci. Taps pokračuje dál, protože hikuje přes noc. Ušla jsem dneska přesně 20mil = 32km,tsk si myslím, že jsem zase zpátky ve hře a mohla bych zase začít pořádně chodit. Rozdělávám si matraci, spacák, vařím vodu na rizoto a jsem připravená jít spát. Už se ani nebojím sama spát na kovboje. Hvězdičky svítí o 106 a já tenhle pohled na posypané nebe miluju!



-> Jít na 43. den

2,619 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com