Takže. Je to 7 dní, co jsem se nemyla. Smrdím takovým způsobem, že už se nemůžu ani zavírat do kokonu, protože bych se tam asi udusila. Nemýt se 7 dní je podle mě humus, ale ještě včera jsem si říkala, že je to vážně nechutné, ale ještě mnohem nechutnější je, že si nepřipadám nechutná. Už mi to přijde úplně normální. Všechno je normální. Jsem kámoška s hadama, už ani nepoznám rozdíl mezi krávou a medvědem, po cestě si povídám s ještěrkama a v podpaží mám dvě veverky. Souzním s přírodou. Takže jsem se včera nezavřela do kokonu - jenom moje tělo - a hlava zůstala venku. Když jsem ráno otevřela oko, tak na mě čuměl další kámoš, který si to zrovna mířil k mému obličeji. Kyselé žížalky mám po ránu nejradši. Ale ty zelené jsou vždycky děsně kyselé!
Musím říct, že jsem se dneska vážně rychle sbalila, protože foukal hodně vítr a navíc mám dneska v plánu hodně mil. Chtěla bych zvládnout 25, abych zítra měla co nejméně mil do Kennedy Meadows. Uvidíme. Je to do kopce. A já ty kopce tak miluju! Asi po hodině jsem už zase supěla a nesnášela kopce! A vedro! A poušť! Už je toho dost! A smrdím a jsem špinavá! Hodila jsem na batoh na zem a u nádherného výhledu jsem chroupala oříšky. Koukla jsem se na batoh a bylo mi ho líto! Jak škaredě jsem s ním hodila. Je to vlastně můj nejlepší kámoš tady! Probouzíme se spolu a chodíme spolu spát. Je vždycky po mém boku a kryje mi záda. Nosí mi jídlo a NIKDY, ALE VŮBEC NIKDY si nestěžuje! Je se mnou každou minutu každého dne! Postavila jsem ho zpátky, pohladila po hlavě a omluvila se. A tady jsme - nejlepší kámoši - holka, co se nemyla 7 dní a můj miláček Osprey, který se nemyl 45dní. Smrdíme oba stejně.
Dneska je zase všude krásný výhled, ale upřímně jsem úplně vyřízená. Ty kopce jsou hrozné! Bolí mě nohy a lýtka a vůbec nemůžu šlapat. Co 10 minut zastavuji a snažím se vsugerovat, že je to jenom kopec a nesnaží se mě zabít. Podle mě ale stejně CHCE!
Jdu naprosto šnečím tempem, když v dálce uvidím jít nějakého kluka. Ale on nejde úplně normálně, nějak se divně motá. Trošku přidám, protože mě to zajímá. Když k němu přijdu trochu blíž, tak se nestačím divit. Tomu byste nevěřili, v čem tenhle kluk jde! Když se zastaví, tak moje první věta zní: “Ahoj, a ty se snažíš dojít kam s těmahle botama?” Směje se a s naprostou lehkostí mi odpoví: “DO KANADY.”
Takže tohle je Jesse. Jesse je podle mě blázen. Začal tenhle trail 15.května a na začátku šel bosky! Pak si pořídil tyhle super “boty” a je happy jak dva grepy. Chvíli jsme šli spolu a je to vážně zajímavý chlapec. Procestoval spoustu zemí a má dost zajímavé názory. Dobře se s ním povídalo - alespoň jsem nemyslela na tu bolest a hrůzné kopce!
Když jsme se rozdělili, protože já se stavovala pro vodu, tak jsem asi do hodiny dostala záchvat vzteku! Normálně mě popadl amok! Byla jsem asi v půlce kopce, tekl mi z čela pot a opalovací krém se mi dostal do oka! Mluvila jsem sprostě. Česky. Já tady prostě umřu! Jak moc to tady nenávidím na stupnici od 1 do 10? 20! Jak moc nenávidím chodit do kopce od 1 do 20? 500! Proč je k sakru poušť do kopce? Neměla by to být rovina? Chodím pořád jako debil nahoru a dolů! Furt! A furt a furt!
Kdyby mi nedocházelo jídlo a nesmrděla bych jako skunk, tak bych tolik mil denně nedělala, ale nemám pomalu skoro žádné jídlo a předemnou je ještě spousta mil a spousta kopců. Fuj. Musím to zvládnout. Když už začalo zapadat sluníčko, tak mi bylo jasné, že 25mil dneska nezvládnu a bylo mi to jedno. Moje nohy byly tak unavené, že jsem to po 22mílích = 35,4km zabalila a rozhodla se jít spát. Bylo to vážně příšerných, bolestivých 22mil. Od rána až do večera. Neměla jsem skoro žádné přestávky.
Když jsem si zula boty a sundala ponožky, tak jsem málem padla. Já jsem vážně čuník. Ale!! Našla jsem si 5 minut a ostříhala jsem si nehty na rukách! Manikúra jak od profíka! Cítím se mnohem čistší! Když se teda nedívám na svoje nohy…
Když jsem si dělala manikúru, tak asi zapadlo sluníčko, ale jsem v lese, tak jsem to nemohla vidět. Každopádně zase přišla ta nejkrásnější růžová část!!
To je prostě moje barva. Jsem unavená, vařím si jídlo, které jsem vzala z hiker boxu - kuskus a horkou čokoládu. Strašně rychle se setmělo a je úplná tma. Nestihla jsem vám ani udělat hezkou fotku večeře, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji udělám, protože tenhle kuskus byl prozatím to nejlepší jídlo tady! Hned jak budu mít zase signál, tak se jdu podívat, odkud si to můžu objednat! Vážně pecka! Teď se jdu zakutat a pokusím se alespoň trochu vyspat. Zítra mám budík na 5:00. Musím vyjít brzy, jinak nemám šanci do Kennedy Meadows dojít. A co je ještě horší? NEMÁM VŮBEC ŽÁDNÉ JÍDLO! Nechám si o něm alespoň zdát.
