Vyhledat

Den 54 - Mt. WHITNEY - 4421m n.m

Aktualizace: 10. bře 2019

Ráno. Mám vás vůbec obtěžovat s dalším příšerným ránem? BYLO PŘÍŠERNĚJŠÍ NEŽ OBVYKLE! Nejenom, že jsem v noci nespala, protože byla hrozná zima a já se klepala ve spacáku, ale navíc, jaká kosa si myslíte, že byla ve 4:40 ráno? Jestli nevíte, tak to nechtějte ani vědět! Bylo 5:15, já stála před stanem a klepaly se mi zuby tak, že to podle mě muselo vzbudit všechny okolo. JÁ A TIPSY VYCHÁZÍME ZDOLAT NEJVYŠŠÍ HORU SPOJENÝCH STÁTŮ - Mount Whitney - 4421m n.m. (když nepočítáme Aljašku)


Přes všechnu zimu, kterou právě cítím, je tady něco, co je silnější, než ten hrůzný pocit, že tady umrznu. Ranní zázraky matky přírody!





Jestli si myslíte, že jsou tyhle fotky boží, tak byste vůbec nevěřili, jak to vypadalo doopravdy. Dneska se omlouvám, ale zasypu vás milióny fotkama, protože dnešní den, neměl vůbec žádnou chybu! Až teda na moji výbavu, která se sice našla, ale dorazí až za pár dní. Kéž bych měla rukavice! Čím výše se dostáváme, tím větší je zima, fouká vítr a sluníčko začíná svítit na nejvyšší vrcholky hor - bohužel ne na nás!




Spali jsme dneska u Guitar Lake, které je ve výšce 3501m, takže jsme měli čas se trochu aklimatizovat, ale čím výše lezeme, tím hůř nám je. Hůř se dýchá, moje nohy jsou těžší a bolí nás hlava. Chvílema jsem měla pocit, že budu vracet včerejší večeři. Hodně zastavujeme a odpočíváme, ale v té kose to moc nejde. Dokonce i jezírka jsou tady zmrzlé a docela to tady klouže.






Cestičky jsou tu docela hezké, až na to, že kamkoliv se podíváte, tak jsou všude skály. Některé pohledy mi způsobují závratě, protože ač se to nezdá, tak je to všechno hrozně vysoko. Jeden krok vedle a je po vás.





Když jsem se snažila soustředit na cestu a ne na zmrzlé prsty, tak jsem přemýšlela, jaká byla moje první čtyřtisícovka a musela jsem se smát. Když jsme lezli na Gran Paradiso - 4080m n.m, tak jsme byli děsně připravení, měla jsem pořádné boty, mačky, cepín, lano a brodila jsem se sněhem. Málem mi tenkrát umrzly prsty na nohách - tentokrát mi asi amputují prsty na rukách. Musela jsem schovat i hůlky, protože jsem je nezvládla držet v ruce. Já jdu první, protože jsem pomalejší článek a Tipsy jde za mnou jako správný parťák. V jednu chvíli mám šílenou krizi a chci se vrátit zpátky. Je mi zima a je mi hrozně zle, nehledě na to, že JE TO DO KOPCE! Povídám si v duchu sama se sebou a říkám si: “Why the fu*k are we doing this?” (Mami, to znamená, že nechápu co tady dělám) A v tu stejnou chvíli na mě Tipsy houkne: “Goldie, why the fu*k are we doing this?” Aniž bych cokoliv řekla, tak se obě začneme smát, protože obě přesně víme o čem ta druhá přemýšlí. To převýšení nám prostě naprosto nakopává zadek! Já jsem teda nečekala, že to bude takováhle hrůza. Několikrát jsem myslela na to, že prostě vrátím - nechci přijít o prsty - začínají totiž modrat.


Po čtyřech hodinách jsme dorazily na vrchol. A tam jsem stála. Na vrcholu mojí druhé čtyřtisícovky. Bez cepínu, maček, lan, horolezeckých bot a bez přípravy. V obyčejných teniskách, které vypadají, že se brzy rozpadnou. Bez rukavic s modro-fialovýma prstama. Koukala jsem na všechny ty hory okolo, na ten šílený sráz a říkala jsem si, vážně jsem právě vylezla na 4421m horu? Měla jsem stažené hrdlo a bušilo mi srdce. Bylo to spektakulární! Výhled pro bohy. Ten pocit, který jsem měla se asi nedá popsat. Před 5 lety jsem obrážela bary, můj největší úspěch byl, když mě někdo pozval na drink a netušila jsem, že se dá vůbec chodit po horách. Když jsem začala s bucket listem, tak pro mě položka “Vylézt na horu vyšší 2000m” byla neskutečná výzva a ani jsem si nemyslela, že někdy něco takového zvládnu. Teď stojím na hoře, která má přes 4000m a cítím úlevu. Tohle jsem já. Tohle je ta holka, kterou chci být. Ušla jsem obrovskou cestu a jsem na sebe hrozně pyšná. Jsem pyšná, že si plním všechny blbosti, které mě napadnou a nikdy nic nevzdám. Jsem pyšná na to, že jsem se posunula tam, kde jsem teď a jsem pyšná na všechny, kteří si taky plní své sny - ať už jsou jakkoliv stupidní. Tipsy mě chytla kolem ramen a řekla: “My to dokázaly!” Byl to neuvěřitelný pocit, tak strašně silný okamžik, že mi samozřejmě ukápla slza. Slza štěstí. Jsem fňukna no - dojímají mě takové kraviny.


MOUNT WHITNEY - 4421m n.m - 14497 ft






Na vrcholu hodně foukalo a Tipsy se rozhodla jít dolů. Já zůstala další hodinu, to co mě obklopovalo bylo silnější než jakýkoliv vítr. Chtěla jsem si užít ten pocit, který mě zrovna naplňoval a ten výhled prostě stál za to! Nehledě na to, že jsem potkala kluka Tall, který když viděl moje ruce, tak mi dal svoje rukavice - to byla známka, že musím zůstat déle.






Seděla jsem tam, čuměla na tu nádheru, která se slovy nedá popsat - musí se to zažít - a přemýšlela jsem nad celým smyslem téhle mojí cesty. Smysl mojí cesty? Jaký vlastně je? Dojdu až do konce? Co mě ještě na cestě čeká? Co bude až tahle cesta skončí? Vrátím se do “normálního” života a budu dělat to, co mě nebaví a co se ode mě očekává? Jsem naprosto neschopná a jediné co umím je chodit několik mil denně? Proč nechci to, co většina lidí? Proč chci od života více? Proč a Proč? A co bude až? A co? A co? Všechny tyhle myšlenky se mi honily hlavou a zase jsem se vrátila k té otázce, co tady vlastně hledám a co je ten smysl?


Občas jsme slepí a nevidíme odpověď, kterou máme přímo před nosem.


A TAM TO STÁLO. ODPOVĚĎ NA VŠECHNO

… LÁSKA …

LÁSKA K ŽIVOTU, LÁSKA K OSTATNÍM A LÁSKA K SOBĚ SAMÉ.



A jak všichni víme, tak já s sebou vždycky tahám naprosté nesmysly, tak proč ne kámen. Odteď bude láska vždycky se mnou. Musela jsem se dlouho přemlouvat, abych z vrcholu odešla, protože by mi vůbec nevadilo tam zůstat napořád. Byla jsem tak plná dojmů a jediné co jsem chtěla, bylo běžet. Utíkala jsem z kopce a najednou mě zastavil známý hlas - Brason! - potkala jsem se s ním můj první den na PCT a několik dní jsme spolu chodili. Byl tam s nějakým mladým klukem, tak jsem se představila a Brason mi představil svého syna, který teď jde tento trek s ním. Okolo nás šli další dva hikeři a když slyšeli, že Brason řekl, že tohle je jeho syn, tak se pán otočil a řekl: “Tohle je Tvůj syn? A tohle je zase můj syn!” a poplácal svého syna po rameni.



Podali si ruce a myslím, že oba tátové byli děsně pyšní na své děti. Další dojemný okamžik - možná mě to dojalo tak, že mi už zase škubaly koutky. Cesta dolů byla nádherná - žádný kopec - jenom cesta dolů - a já miluju běžet z kopce - tak jsem utíkala a utíkala a pak jsem si uvědomila důležitou věc. Zastavila jsem se a sama sobě jsem klepala na čelo. “Nejsi pojištěná ty krávo blbá!” Úplně jsem zapomněla, že jsem pojištěná jenom do 3500 výškových metrů - kdyby se mi cokoliv stalo nad touhle výškou - nedejbože bych tam zaklepala bačkorama - můj táta by nedostal vůbec žádné milióny z pojistky, kterou mi zřídil - a to mu přece nemůžu udělat!

Zpomalila jsem jenom kvůli tobě tati!


Když se začalo oteplovat, tak jsem začala potkávat hrozně moc lidí. Spoustu z nich jsem znala - většina z nich byli PCT hikeři. Všem jsem říkala, jak je to nahoře nádherné a že se mají na co těšit. Většinou jsem s každým povídala tak 10minut. Myslela jsem si, že budu dole hodně rychle, ale opak byl pravdou. Zastavovala jsem každou chvíli a se všema si povídala. Byli tam všichni - všichni kamarádi se kterýma jsem se potkávala poslední dny. Big Spoon, Hiker Box, KitKat, Glen, Giggles, Pickle Pacer, Pizza, Token, Bleeding Nose … a všichni lezli nahoru v totálním vedru a v zástupu dalších spousta lidí.


Zástupy lidí - to já nesnáším.


Jsem ráda, že jsme tam vylezly brzo ráno a byli jsme na vrcholu celkem čtyři. Pokračovala jsem, měla jsem báječnou náladu a na všechny jsem se smála. Zastavila jsem se u paní, která na mě začala mluvit - nebyla to PCT hikerka - normální turistka - byla asi v polovině kopce a ptala se mě, jak je to ještě daleko. Odpověděla jsem, že asi tak 2 hodiny cesty. Zakroužila očima a vypadala zoufale. Snažila jsem se ji povzbudit, že to zvládne a že ji na vrcholu čeká neuvěřitelná odměna. Podívala se na mě a zeptala se: “Nemáš u sebe náhodou nějakou vodu, kterou by jsi mi mohla dát?” A tam to zase bylo! Viděla jsem sama sebe, jak jsem zoufalá a uprostřed pouště nemám žádnou vodu. A někdo přišel a vodu mi dal. Vyndala jsem z batohu všechnu vodu, kterou jsem měla - 2L - od rána jsem vůbec nic nepila, protože byla hrozná zima. Všechnu vodu jsem jí přelila do jejich lahví. Děkovala, jako bych jí právě dala veškeré zlato světa. Já dojdu cca za hoďku k jezeru a můžu mít vody kolik jen chci - ona tady ještě minimálně 5 hodin bude úplně bez vody.


Když jsem odešla, tak jsem si uvědomila, že se ze mě stal TRAIL ANGEL a právě jsem udělala TRAIL MAGIC. A hned na to jsem si uvědomila, že mám žízeň. Když si přestaneš povídat s každým prvním člověkem, kterého potkáš, tak budeš brzy u vody!! Takže jsem šla. A PAK SE HORY POHNULY! Pohnuly se pod sílou mého ječení a křiku a křiku dalších lidí a prostě všem se z toho jekotu podle mě musely zježit vlasy na hlavě! Stáli tam MONK A NUTTER BUTTER!!!!

Pamatujete na moji kompletní trailovou rodinku se kterou jsme byli v Idyllwildu? Monk se zranil a odjeli domů - do San Diega! Já jsem vůbec nečekala, že by se vrátili - jak někdo jednou odjede, tak už se většinou nevrátí. A i kdyby se vrátil - tak už většinou nikdy nedožene svoji skupinu. Já vůbec nevěřila svým očím a pořád jsem křičela a všichni jsme se objímali a zase křičeli. Děcka, tomu neuvěříte, ale Monk rehabilitoval, odpočíval a když se vrátili na trail, tak Monk hledal moje jméno v každém registru po cestě a postupně přeskakovali různé části jenom aby mě dohnali. Vždycky jsem jim utekla o pár dní a vůbec nečekali, že by mě tady potkali - protože jsem nečekaně byla ty 3 dny v Lone Pine, kdy jsem řešila ten podělaný balík!! A TADY TO JE! HEUREKA! Dohnali mě. Seděli jsme na kamenech asi hodinu a povídali si. Tohle je nejlepší den ever! Všechno je dneska naprosto dokonalé!



Po hodině jsem pokračovala dolů - oni šli nahoru. Kitkat, Glen, Token a Bleeding Nose si nechali svoje batohy na jednom rozcestí a když jsem je míjela, tak mě prosili, abych se kdyžtak jenom podívala, jestli se jim někdo nehrabe v batozích. No. Podívala jsem se a HRABAL! Normálně tady ti skrčci svišti jim prošmejdili batohy. Prokousali se skrz a vytahali jim všechno jídlo.



A během toho, co jsem dělala fotky, tak šel kolem mě starší pán. Zastavil se, podíval se na mě a řekl: “Nejsi náhodou ta copatá holka, která dala mojí ženě 2L vody?” No jasně, že jsem to já. Nechápala jsem, jak to mohl vědět - nebyl tam signál - ukázal mi jenom na jeho vysílačku. A pak se zeptal jestli mi za to může dát nějaké peníze. Peníze za vodu? Vysvětlila jsem mu, že jsem teď Trail Angel a udělala jsem Trail magic, takže to je pro mě více než dost. Nenechal se ale odbýt, že prý se mi chce nějak revanšovat. Dobrá tedy. 2l vody za protislužbu: “Až budeš mít příležitost, udělej dobrý skutek pro dalšího člověka.” Zasmála jsem se a utekla. Snad to pán dodrží! Cesta dolů byla úplně stejně spektakulární, jako cesta nahoru! A hlavně teda, když jsem se blížila ke spodním jezerům. Vyfotila jsem vám i Guitar Lake - no nevypadá úplně jako kytara?








Když jsem konečně došla k jezeru, odkud jsme ráno s Tipsy vyrazily, tak už se tam Tipsy válela na zemi a zůstali jsme se válet další asi 4 hodiny. Není kam spěchat. Je to tady nádherné!




Nejhorší okamžik dnešního dne přišel, když jsem se podívala na fotky ve foťáku a zjistila jsem, že mám vybitou baterku? Normálně jak byla ráno neskutečná kosa, tak se mi ta baterka vybila - normálně vydrží 7-8 dní a dneska chcípla po pár hodinách v zimě. Co budu krucipísek dělat? Do města dojdu až za 4 dny a jak budu asi fotit všechnu tu nádheru? Zítra mě čeká další čtyřtisícovka! Jsem trochu smutná - nadávám sama sobě, jak jsem mohla druhou baterku i s nabíječkou zapomenout v hotelu? Jsem prostě tupan! Potkala jsem u jezera kluka, který se jmenuje Hiker Box (To jsou ty krabice, do kterých hikeři odkládají všechno, co už nepotřebují) - jmenuje se tak proto, protože si položil svoje věci vedle hiker boxu aniž by si to uvědomil a když se vrátil, tak si mezitím lidi rozebrali všechny jeho věci. Docela jsem se nad tím zasmála. Každopádně tenhle chlapec s sebou taky táhne těžký foťák, takže jsem hned vyzvídala jestli si myslí, že v Bishopu seženu nabíječku na foťák - Bishop je prý velké město a měla bych to tam snad sehnat - každopádně je to až za 4 dny a do té doby budu muset fotit telefonem. Achjo.



Seděla jsem u jezera a koukala na hory, kde jsem před chvíli byla a vidím kluka, jak jde přes pěšinku směrem k jezeru! A jak mám dioptrie na každém oku, že si pletu medvěda s krávou, tak jsem na první pohled uviděla kluka, který má styl! Lidi jako jsme MY DVA, se poznají na první pohled = MÁME TOTIŽ VKUS! Hned když jsem kluka uviděla, tak jsem zmerčila jeho foťák - kráska jménem Nikon D3300 - pěkně stará záležitost, ale srdcová! Hned jsem se ho ptala jestli si myslí, že seženu v Bishopu nabíječku a tak trochu jsem vypadala podle mě zoufale, protože další dny budou zase nádherné a mě mrzí, že nebudu mít foťák. Šel si vedle mě sednout - jmenuje se Miles - vytáhnul z batohu 5 náhradních baterech a prý jestli jednu nechci. MILUJU MILESE! To je takové zlatíčko! Odkoupila jsem od něj jeho jednu náhradní baterku. JÁ MÁM PROSTĚ TAKOVÉ ŠTĚSTÍ! Díky Milesi! Poděkujte Milsovi, příští dny vás čekají krásné fotky!



Kolem 18:30 jsme se s Tipsy konečně sbalily a rozhodly odejít z toho nádherného místa a ujít ještě alespoň pár mílí.



Ušly jsme asi 5 mílí a rozhodly se zůstat v lese na paloučku, protože nás už příšerně bolely nohy. No nevím nevím. Kousek od nás byla řeka a to je znamení pro komáry - Lůca se sladkou krví se blíží - pojďte kamarádi, rozkoušeme jí kůži na maděru! Seděly jsme zabalené do všeho možného a vařily si večeři.



Po chvíli došel Brison se svým synem a zůstali s náma a všema komárama. Povídali jsme si o začátcích na PCT a smáli se až jsme komáry polykali.



Moc se omlouvám za dnešní náročný a vyčerpávající článek. Byl to tak nádherný den, že jsem s vámi chtěla sdílet úplně každý detail! A všechny ty fotky! Ležím ve spacáku a pořád si promítám tu vrcholovku, kterou jsem dneska zdolala. Bolí mě neskutečně nohy, ale jsem tak šťastná a nabitá energií, že možná zítra doběhnu do Kanady! Pořád nemůžu uvěřit, že jsem vylezla na nejvyšší horu Spojených států a stále dýchám. Mějte se krásně!



-> Jít na 55. den

2,910 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com