Dobré ráno! A jde se na to! Čtyřtisícovka volá! Kupodivu jsem dneska zase tak moc neprotestovala, vstala a šla. 7:00 vycházíme a zhruba tak 7:01 mi Tipsy zmizela v dálce, protože já se táhnu jako smrad. Nejde mi zvedat nohy a jsem hrozně unavená - ty rána pro mě prostě nejsou. Každopádně se ale hýbu - a to je úspěch takhle po ránu.
Zase jsou tady všude okolo svišti, kteří mi dělají každý den radost. Jsou tak krásní a hebcí! Teda alespoň si to tak představuju, že jsou heboučcí jako plyšáčci. Můžete hádat kolik mám ve foťáku zase fotek.
Po asi půl hodině jsem došla k části, kdy mě přecházel zrak, protože jsem se musela škrábat přes sníh a jestli si to neuvědomujete, tak jdu v látkových teniskách. Byly celé mokré přesně do 15 sekund, kdy jsem se poprvé zabořila.
Ale co, však to uschne! Konečně je kolem mě sníh! Snížek! To já moc ráda! Sluníčko se odráží od snížku a vypaluje mi oči - po dlouhé době nasazuju brýle. Cítím, že už se zase blížím k vyšší nadmořské výšce, protože se mi hůře dýchá.
Došla jsem na místo, kde jsem se musela zastavit, protože ten výhled stál za to! Hory v dálce, bylo hezky teplo a mně se vůbec nechtělo šlapat do kopce. Takže jsem shodila batoh, dala jsem si proteinovou tyčinku a čučela do dálky.
Někdo se mě ptal, kdo mi dělá takové hezké fotky - takže - většinou chodím sama, protože jsem pomalá jako šnek, takže mě vždycky fotí mí 3 nejlepší kámoši tady na trailu - treková hole, batoh a foťák! Díky kluci!
Jde se dál! To dáš! Pojď! Vyšla jsem asi o půl míle výše a říkala jsem si, že to nemá smysl, ten výhled mě požírá zaživa a vtahuje mě do obláčku lenosti. Už mě znáte dost dlouho, takže víte, že jsem citlivé děvče a tyhle věci mě dostávají do kolen. Kdykoliv stojím u takového výhledu, který bych strašně moc přála vidět všem, tak myslím na lidi, kteří tohle všechno vidět nemůžou a je mi hrozně smutno. Na druhou stranu jsem pak hrozně ráda za to, že já tohle vidět můžu. Sedla jsem si na okraj srázu, jak to mám ráda a dala si Snickersku!
A vzhledem k tomu, jak je to tady nádherné, tak jsem se rozhodla udělat další videjko. Nesnáším svůj hlas na videu - zním jak retardovaný člověk, ale naštěstí mi u toho dneska hrála hudba, tak to alespoň vyvažuje ty krávoviny co plácám. Možná to jednou vyladím a budu mluvit i zajímavé věci - zatím jsem amatér.
No … takže tak… Přestanu asi mluvit a konečně se pokusím vyšlapat na ten vrchol! Po cestě jsem potkala panáčka z kamínků a hned jsem si vzpomněla na mojeho bráchu! On přesně tohle dělá s rukama a říká u toho škkkkkkr. Nechápu, co to znamená, ale smála jsem se. Škrábala jsem se do kopce a přišlo mi to až neskutečné do jaké výšky a po jakých skalách lezu. V některých místech byly ledové plochy. Potkala jsem tam pána, který si na neuvěřitelně malý kousek nasadil nesmeky a hned je potom sundal - hned jsem si vybavila tátu - táta by si ty nesmeky nasadil i na jeden metr a říkal by tomu Déčková Ferrata! Ještě, že tu rodinu mám - hned si nepřipadám tak blbě.
A je to tady dámy a pánové! Moje třetí čtyřtisíckovka - druhá za poslední 3 dny! Jsem já to ale kujón!
FORESTER PASS - 13,200 feet - 4,023m
Fotka jak se opírám o značku
No… Tohle vás přijde asi hodně draho, ale natočila jsem i video z vrcholu. Já se vždycky tátovi smála, když natáčel videa z různých vrcholů, které jsme zdolali - protože na nich byl hrozně trapný. JSEM PO TÁTOVI! Mám pocit, že na tom videu je to někdo úplně jiný, ale jak říkám - vypněte zvuk a nebude to tak hrozné!
Takže vrchol bychom měli. Teď ale přijde ta největší zábava. Musím se dostat dolů - a to po ledové stěně bez maček a cepínu. Mám z toho normálně závratě! Je to děsná výška a co když spadnu a někde se zabořím. Jeden kluk nám všem ukázal návod, jak se to dá vpohodě zvládnout. Nasadil si šusťákové kalhoty a jel ...
Nápad dobrý. Až na to, že moje šusťákové kalhoty jsou někde na poště a já se děsně bojím!
Tak jsem to sjela v mojich úžasných legínách. Jsem durch mokrá, studí mě zadek úplně neuvěřitelným způsobem a totálně jsem si narazila všechno, co šlo narazit. Bájo nápad! Žiju, ale nejsem schopná se zvednout ze země - pozitivum je, že konečně necítím štípance na zadku - necítím totiž zadek. Když jsem se postavila, tak jsem se propadla asi po pás do sněhu. Chtěla jsem stavět sněhuláka - sama jsem sněhulák! Z fotky můžete i vidět, jak moc mám spálený nos.
A jdu se další jednu míli brodit sněhem. Jsem úplně mokrá, takže je úplně jedno jestli se znova propadnu nebo ne. Teda až do té chvíle, kdy vidím díru ve sněhu, která je tak 2 metry hluboká - až se mi z toho zatočí hlava a představuju si, kam bych se mohla propadnout. Jdu pomalu a našlapuju, jak kdyby všude kolem byly miny.
Když jsem se konečně dostala z toho bíleho pekla, tak jsem se rozhodla si dát malou přestávku s výhledem na hory. Ale cítila jsem se sama. Nikdo tam se mnou nebyl. Takže jsem se rozhodla, že si postavím kámoše. Tohle je Olaf a má rád hřejivá objetí. Olafovi narostly místo rukou tužka a propiska - místo očí má kameny a jako pusinku má proteinovou tyčinku. Olaf je můj nejlepší kamarád.
Seděli jsme s Olafem na kamenech, povídali jsme si o životě a o tom, jak je hrozně krátký a jak nám občas proteče mezi prstama a ani o tom nevíme. Když tu kolem mě šel pán a nějaký druhý týpek. Oba se zastavili a civěli na mě jako na retarda, že si povídám se sněhulákem. Usmála jsem se na ně a zeptala jsem se staršího pána: “Ahoj, myslíš, že bys nás mohl vyfotit s mým kamarádem Olafem?” Pán se smál, ale šel mě vyfotit.
Teď si prosím představte si situaci, že sedíte na kameni, povídáte si se sněhulákem, kterému zrovna upadlo oko, ptáte se na společnou fotku, smějete se jako tupan a někdo celé tohle sleduje … ten druhý týpek. Koukal na mě - podle mě si myslel svoje a pak mi jen řekl - Čau, čau, jak se máš? ČECH!
Já a první dojem?! Podle mě lidi občas nevěří vlastním očím a uším. Měla bych mu vysvětlit, že jsem většinou normální? Jsem? Občas. Asi ne. Pozdě. Mám ale hroznou radost, že se ke mě hlásí a dokonce si ke mě sedne - ke mě a k Olafovi. Začal před pár dny v Kennedy Meadows a jde jenom 2 měsíce - jmenuje se Honza a podle mě je to moc hodný chlapec - nestydí se za mě a dokonce se mnou i jde dolů. Je tam přenádherný výhled, takže já zastavuju - vyndávám si foťák
- fotím přírodu …
Honzík si taky tahá foťák a jde fotit. Kam jde? Co jde fotit? A najednou už tady zase byl můj táta, který si v horách fotí každou první kytku, protože kytek v albumu není nikdy dost.
Asi bych se možná měla Honzíka zeptat, jestli se náhodou nenarodil ve stejném roce jako můj táta. Já se ale nerada lidí ptám na věk. Bavíme se spolu o cestování - byl v Indii - to mě hrozně zajímá, protože tam chci tady - řekl, že už tam byl dávno. Co to je dávno? 50 let? Ptám se, jestli má nějaké fotky a říká že jo, tak říkám, že mi je pak může ukázat, když budeme mít signál. Ehm. Má je doma v papírové formě - to prý kdysi byly takové krabičky, které dělaly fotky, ale nemohli jste se na ně podívat - ani je smazat - prostě jste něco vyfotili a pak se to obtisklo asi na nějaký film a ten se pak vyvolal. Teď se rozhodně na věk ptát nebudu - podle mě mu bude něco přes 80. Hned jak chytnu signál, tak si vygooglím ve kterém století se tyhle krabičky vyráběly. Ale vypadá dobře na svůj věk.
Konečně jsem došla Tipsy! Sedí tady na zemi na paloučku a čeká na mě už asi hodinu a půl. Honza se k nám přidává a společně si dáváme oběd u řeky. Honza tahá z batůžku samé zdravé věci a věnuje mi GOJI! Bože! Jak já miluju Goji? Moc moc moc! Dost si u mě šplhnul chlapec!
Dalších pár mil pokračujeme z kopce a už jsme zase v oblasti zeleně, kde se zase začínají rojit komáři! Ale je mi to jedno, dneska je zase naprosto báječný den!
Máme v plánu dneska dojít k Bullfrog jezeru, kde budeme kempovat. Domluvili jsme se všichni, že se tam sejdeme. Během cesty potkávám spoustu dalších jezer a komáři mě zase pojídají zaživa. V jednu chvíli si už říkám, že snad zešílím - nasazuju si síťku na hlavu, protože nemůžu ani dýchat bez obavy, abych náhodou nějakého komára nespolkla.
Konečně jsem došla k Bullfrog jezeru! Honza už je tady a Tipsy se zatím fláká někde za mnou. Dojdu na místo. Sundám si boty, je docela zima - hledám mikinu. Moje nohy smrdí naprosto příšerným způsobem, tak si je jdu do řeky umýt. Honza se ptá, jestli se jdu koupat. Směju se jako pako - myslím, že už jsem dneska udělala dobrý dojem, tak hlásím, že bych do té ledové vody nevlezla ani za zlaté prase…. A PŘESNĚ V TU CHVÍLI JSEM DO TOHO JEZERA SPADLA. Uklouzla mi noha na kameni a žuchla jsem úplně celá až po pás do jezera. Ta voda byla studená jako led a podle mě mi ten led prořezával žíly, protože jsem se cítila jakoby mi někdo píchal do těla špendlíky. Bože, já jsem takové nemehlo - hlavně, že si povídám se sněhulákama. To je trapas! Nezmohla jsem se na nic jiného, než že jsem zahrála tvrdou holku, která brečí uvnitř. “TO JE ALE BÁJEČNÁ VODA!” pronesla jsem s nadšením v hlase. Začala jsem hrozně rychle plavat, protože, kdybych se nehýbala, tak zamrznu a už jsem cítila, jak mi odcházejí některé orgány. Měl bys plavat, plavat, plávat!
Honza mi pomohl z vody, protože ty kameny děsně klouzaly - byla jsem zmrzlá jako rampouch a podle mě jsem měla rudou hlavu studem. Co si tak o mě chlapec musí asi myslet. Zítra bych mu mohla povědět o šišce Conie nebo o nějaké mojí další poruše. Nejsem si jistá, že se ještě někdy uvidíme. Když si sundal čepici, tak hádám, že ten jeho starý foťák zdědil třeba po dědovi, protože má pořád všechny vlasy a nejsou šedivé - 80 mu nebude. Podle mě mu bude něco přes 30. Dorazila Tipsy, smála se mi, protože jsem měla všechno mokré a já byla celá mokrá. Udělali jsme si všichni večeři při krásném pohledu na jezero a hory.
Ležím už zase ve stanu s luxusním výhledem a dneska si výjimečně neprojíždím dnešní nádherný den, ale přemýšlím, jak někdo může být tak neschopný, jako jsem já! ALE ČLOVĚK SE SE MNOU NIKDY NENUDÍ!
