Vyhledat

Den 58 - Zero!

Aktualizace: 10. bře 2019

Vzhledem k tomu v kolik jsem šla spát, vám musí být úplně jasné, jak moc jsem fresh. Nechtěla jsem v 5:30 Tipsy budit (sdílely jsme spolu postel), takže jsem si lehla v obýváku - ale lidi začali dělat kolem 6:30 takový hluk, že jsem se rozhodla přesunout do postele. A helemese! Tipsy zrovna vstala a kouká na mě jako na zjevení. Prý s kým jsem spala…


Zalezla jsem do postele, nacpala si špunty do uší a poprosila ji, aby mě vzbudila v 10. Musím ještě na poštu a musím se sbalit. Ve 12 chceme vyjet zpátky na trail.

Nakonec jsem sama vstala v 10 a šla se připravovat. Jsem děsně unavená, ale vím, že Tipsy chybí Crunch, takže chce zpátky na trail a chce ho zkusit dohnat. Och. Jak sladké. V 11 přijde Tipsy, sedne si vedle mě a řekne: “Já myslím, že bychom měly zůstat - zasloužíme si ZERO!” Děcka! Já jsem vyskočila a křičela jsem jako pominutá! Juhůů! Já měla takovou radost. Utíkala jsem do kuchyně a úplně cizím lidem, které jsem nikdy neviděla jsem řekla: “To je ale nádherný den co? Goldielocks bude mít zero!” Utekla jsem do obýváku a všem říkám: “My tady zůstaneme ještě jednu nooooc! Závidíte?” A zase jsem letěla ven, kde sedělo tak 15 lidí a křičela jsem: “Goldielocks a Tipsy zůstávají a budou mít zeroooo!” Pak jsem vběhla do našeho pokoje a ten má dveře přímo ven na ten dvorek, kde bylo těch 15 lidí. Otevřela jsem zevnitř a zakřičela: “Dobrý den, tohle je už druhý den můj pokoj a ještě do zítřka bude, protože JÁ MŮŽU ZŮSTAT!!”


Rozesmála přes 50 lidí a všichni tady teď ví, že Goldielocks zůstává další den! Ale když já měla takovou radost!! Miluju Tipsy!



Takže žádný stres a vklidu všechno popořádku. Jela jsem na poštu konečně pro můj Bear Vault. Celou cestu jsem si zpívala písničku “Dva roky jezdím bez nehod - s větrem se řítím o závod - na moje obutí je spolehnutí a motor má vždy správný chod - tak já pádím - Goldie pádí… cestou necestou.. ” nahlas. Hodně nahlas. A v tom nejlepším mě zastavil policajt. BOŽE! Nemám helmu, světla a jedu po špatné straně! Zrudla jsem a přestala zpívat. Policajt se mě ptá: “Proč máš dneska tak dobrou náladu?” Já: “Protože můžu zůstat ještě jeden den v hostelu.” Policajt se smál, řekl, že se mám dál usmívat, rozdávat radost po městě a řekl, ať jedu. To je všechno? ČEKALA JSEM DRAMA A POKUTU.



A víte, co jsem dělala po zbytek dne? VŮBEC NIC! Jenom jsme jedly, pily a byly nakupovat! Na oběd jsme šly do Mcdonald's, protože to je naše nejoblíbenější restaurace a potkaly jsme se tam s KitKat a Glenem. Miluju výraz Tipsy na téhle fotce!



Po obědě jsme si s Tipsy říkaly, že bychom si měly udělat radost a něco si jít koupit - znáte to - holky a nákupy. Já totiž ne. Já vůbec nic nepotřebuju!! A hlavně se mi nic dalšího nechce nosit! Ale! Někdo se tady začal cukat a volat na mě, že by se hodilo jít nakupovat. Ano, mluvil na mě můj miláček - muž mého života - Nikon D3300 - můj staříček. Už hrozně dlouho mu slibuju nový filtr a krytku na objektiv - takže jsem šla do obchodu s foťákama. Ale kdybyste viděli, jak byl ten můj staříček šťastný! Díval se všude okolo a všechno chtěl! Jak nějaká ženská. Ale já mu nedokázala vůbec nic odepřít, protože ON - MÉHO SRDCE ŠAMPIÓN tady odvádí neskutečně úžasnou práci a bez něj by nebyly žádné fotky! Odcházím z obchodu se vším, co si milostpán přál a o 1800Kč lehčí. Nabíječka, SD karta, filtr a krytka na objektiv. Náročnější než ženská.

Vrátily jsme se do hostelu a Switchbacks pekl chleba. Já ty kluky tady všechny naprosto zbožňuju! Nikdy nevíte co od nich čekat - buď pečou chleba nebo nosí šaty. A pak si vyberte.




Šla jsem si do kuchyně udělat čaj a co jsem nenašla? GOLDIELOCKS JE DOMA! Našla jsem v kuchyni celou moji rodinu a najednou jsem měla hroznou chuť na ovesnou kaši. Mama Bear, Papa Bear, Little Bear.



V obýváku byl klavír a já tak hrozně dlouho nehrála na klavír, že jsem si šla zahrát. První jsem se rozehřála na Třech oříškách pro Popelku a pak jsem si dala Beethovena - Fur Elise. A znáte takový ten pocit, když se cítíte, že něco vážně umíte a jste hrozně pyšní sami na sebe - a potom přijde někdo, kdo vám vezme vítr z plachet a vy se cítíte jako úplná nula?



A další 3 hodiny jsme seděli na verandě s Orangutanem, holkou, co nevím jak se jmenuje a hráli jsme na ukulele. To bylo super. Asi jsme dobří, protože nám lidi dokonce tleskali.



A co dělala mezitím Tipsy?



Na večeři jsme si zase zašli s dalšíma hikerama na burgera a já už se zase nemůžu dočkat jít spát.



Jo a ještě bych vám chtěla představit nové zvířátko! Tohle je pan Zelenka. Je to roztomilá kobylka, která tady skáče všude kolem.



No. Co na to, říct. Jeden den extra ještě nikoho nezabil. Večer jsem si zase sedla k počítači a s tím, jak jsem pořád zaneprázdněná psaním článků na web, tak jsem úplně zapomněla na sociální sítě. Zašla jsem si na Facebook - mám jenom messenger, takže na samotnou FB stránku zase tak moc nechodím. Prošla jsem si všechny vaše komentáře a zprávy a ani nevím, co na to říct. Jste skvělí, báječní, fantastičtí a já nedokážu ani vyjádřit, jak moc vám děkuju za všechnu podporu! Číst si všechny ty zprávy, jak moc mi fandíte a jak moc chcete, abych pokračovala byly prostě neuvěřitelné - ano teprve teď jsem si přečetla reakce na ztracený balíček s výbavou. Jste úžasní! Všechny bych vás nejradši někam pozvala, abych vám mohla říct, jak moc jste báječní! Fakt jste mě dostali. A ano - měli jste pravdu - byl to jenom blbý barel s výbavou - to mě nemohlo zastavit!


Děkuju! Mějte se krásně a těšte se na další báječné příběhy a fotky z překrásné Sierry! Pa!


-> Jít na 59. den

2,504 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com