Vyhledat

Den 60 - Za sedmero horami

Aktualizace: 10. bře 2019


Lůco pozor! Uhni na bok! Něco tě chce sežrat! A je to velké jako kráva, ale není to ani medvěd. Něco mě pomalu ale jistě žere zaživa. Jsem v Jurském parku. Honí mě dinosaurus! Rex! Utíkám, co mi nohy stačí a najednou jsem se zasekla a už jsem nemohla utíkat dál. Byla jsem jako zpomalený film a všechno se hýbalo úplně pomalu. Hrůza. Ten dinosaur mě vážně sežere! Achne! Ťukyťuk - Goldie morning! A V TOM JSEM SE PROBUDILA! Zpocená jak po maratonu v totálním strachu! To byl hrozný sen! Noční můra.


Ale já vím, kde je příčina. Včera, než jsem šla spát, tak jsem šla na záchod a když jsem se vracela, tak byla hrozná tma a já měla pocit, že je tam dinosaur! Hrozně jsem se lekla a utíkala do stanu a z toho jsem pak měla noční můry. A TEN DINOSAUR TAM VÁŽNĚ BYL!



To je co? Dinosaur! Už jsem tady vážně viděla skoro všechny zvířátka. No nic. Konec srandy - jdeme si udělat snídani a vyrážíme zdolat už podruhé Kearsage Pass 2590m, pak sejdeme do údolí a polezeme nahoru na Glen Pass 3642m. Už teď se mi obrací žaludek při pomyšlení na ty kopce. K snídani jsem si udělala ovesnou kaši a pak jsem se hrozně těšila na ovocné smoothie!



Ano. Smoothie v prášku. Nevypadá to božsky? To musí být dobrotka! Eh.. No.. Bylo to OBROVSKÉ ZKLAMÁNÍ! Chutnalo to odporně - trochu jako krabička poslední záchrany. Samá chemie. Něco jak pít dezinfekci. A to mi ten den tak krásně začíná. Jde se šlapat! Tipsy mi zmizela v dálce asi po pár minutách a já se plazila do kopce zpocená ještě z ranního šoku s dinosaury. Já vůbec nechápu, co se mnou je! Já nikdy žádné problémy s výškama neměla. Jednou teda - když jsme lezli na Pico del Teide ve Španělsku, tak mi nahoře bylo zle. Tady mě ale každý kopec nad 3000m dostává do stavu krizového. Zle se mi dýchá, mám křeče v nohách a necítím konečky prstů na rukou. Piju jako duha. Ale zázrakem jsem se tam vyškrábala!


KEARSAGE PASS 2590m



Nahoře jsem si sedla a snažila jsem se rozdýchat, jak moc je mi špatně a chce se mi zvracet. Ha. Rozdýchávala jsem to celé 2 hodiny - po půl hodině už to byla spíš asi lenost. Povídala jsem si tu s kámošema a fotila jim fotky do alba.




No nejsou rozkošní? Hned bych si jednoho vzala s sebou. Opustila jsem kámoše a jdeme běžet z kopce dolů! To bude bájo! Celá natěšená jsem se rozběhla z kopce a utíkala asi 5 minut a pak jsem se zastavila a šla pomalu jako slimák, protože všude kolem mě byly jezera a krásné mráčky a bylo to SPEKTAKULÁRNÍ!!



Zakopla jsem asi 15x a málem si rozbila obličej asi tak 3x, ale když tam všude bylo tolik krásy, že se prostě nedalo dívat na zem. No, takže. Je to jasné. Dám si pauzu. U vody jsem si sedla na kámen, pila čistou vodu a vklidu se kochala a nechala sluníčko, aby mi spálilo obličej.



Po chvíli dorazil pán, který na mě hned mával. VŮBEC NEVÍM, KDO TO JE! Když ke mě došel, tak se ptal, jak se mám a kde mám ukulele. Slyšel mě hrát v Bishopu v hostelu a moc mi za to děkoval, bylo to prý úžasné mě poslouchat. No, pánovi bude asi něco přes 50, tak už mu sluch asi moc neslouží. To nevadí. Jeden fanda taky fanda! Jmenuje se Kolohe.



Když jsme dořešili jeho hudební hluch, tak jsem se rozhodla zvednout zadek a vyjít. Moc mi to nešlo. Ty hory mě asi zabijou!


Fotka hor a pred nima velký kámen


Po cestě nahoru do kopce jsem potkala kámošku, kterou jsem doteď ještě nepotkala! Moc ráda mi zapózovala a pak utekla.




Šlapala jsem do strmého kopce a říkala jsem si, že tohle utrpení nikdy neskončí. A taky že neskončilo. Zhoršené dýchání, křeče a pocit na zvracení byl zase tady. Sedla jsem si na kámen a dýchala jako těhotná žena. Šel kolem mě chlapec Sam ze Švýcarska, tak jsme si chvíli povídali - ale já jako vždy hrála drsňáka, takže mi nic nebylo. Jenom odešel, tak už jsem zase zavřela oči a dýchala jak tuleň. Pojď! To dáš! Bylo asi 18:30 a já stále nebyla na vrcholu - měla jsem v plánu tam být v 15:00.





Úplně durch zpocená a bez sil jsem dorazila na vrchol v 19:30. JSEM PROSTĚ DOBRÁ! Dva vrcholy - dvě třítisícovky v jeden den!


GLEN PASS 3642m



Nahoře docela foukalo, ale zapadalo zrovna sluníčko a ten pocit, že jsem to místo ve 3 zdolala v 7:30 byl k nezaplacení. 5km za 4 hodiny je výkon hodný Goldielocks! Musím se pochválit, jsem vážně lemra. Potkala jsem se tady se Samem, podle mě je taky lemra, ale o trochu rychlejší.




Jasné, jasné, fotky jsou fajn, ale ten 360° výhled jsem vám prostě musela nahrát na video. Moje komentáře jsou den ode dne horší. Opět doporučuji vypnout zvuk.



Takže tak. A jde se dolů. V dálce vidím Sama, tak se ho pokusím dohnat, je už docela tma a já se tmy bojím. Moc. Ale zase tak rychle mi to nejde, protože směrem, kterým se ženu, se zase ukazují hory, kam asi půjdu zítra.



Nakonec jsem Sama doběhla, ale on vyšel z vrcholu asi o 15 minut dříve než já. Já se kochala a přemýšlela nad tím, proč mi ty kopce dělají takový problém, když pak z kopce letím jako vítr. Sam je vážně pomalý, takže ho předjíždím a utíkám rychle k nějakému jezeru, kde budu moct jít spát. Jsem hrozně unavená. Rychle se zatáhlo a sejít z té výšky nebylo úplně tak jednoduché, jak jsem si myslela. Je tma a není tady vůbec žádné rovné místo na spaní. Žerou mě komáři. 21:00 a já neležím v postýlce? Přijdou si pro mě brontosauři!



Já jsem normálně panikařila. Byla hrozná tma, kolem mě 1650 komárů, kteří mi útočili na obličej a já neviděla žádné místo pro stan. Doufala jsem, že když sejdu tady do údolí k jezeru Rae, tak tady potkám nějaké lidi. LIDI! PANEBOŽE! Tady žádní lidi nejsou - jsem podělaná strachy - já nemůžu spát sama - tady je to divočina a je tu spousta medvědů! Nedá se svítit - rozdělávám stan na paloučku v přítomnosti 8990 komárů. PO TMĚ! Kdybych totiž zapla čelovku - vyklovali by mi oči. Po tmě jsem všechno postavila a bez jídla jdu spát. Bear Vault jsem odnesla daleko od stanu, aby byli medvědi co nejdál a ve stanu se už jíst nesmí, protože by to medvěd cítil. A venku já s těmi bestiemi kousavými nebudu! Ležím ve stanu, kručí mi v břiše a každý pohyb venku mě vyděsí k smrti. LŮCO! NEBUĎ POSERA!


-> Jít na 61. den

2,487 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com