Dožila jsem se rána. Nikdo mě nepřišel sežrat a stan pořád stojí. Moc jsem toho v noci nenaspala, protože jsem se vážně docela dost bála. Každý zvuk mě vyděsil k smrti. No nic. Je 8, tak se jdu pomalu sbalit a vyrazím. Chci dohnat Tipsy - nechci už kempovat sama - je to strašidelné.
Právě teď jsem u jezera Rae, které leží v 3218m a odsud si to seběhnu do údolí v 2605m a odtama pak musím vylézt do 3690m na PINCHOT PASS a sejít někam kousek dolů a najít místo pro stan. Pohodička.
Pořád píšu, jak tady žiju v synchronii s přírodou, ale dneska to neplatí! Když jsem vylezla ze stanu a pokusila se sbalit, tak mě napadlo stádo komárů! Ano stádo! Možná hejno! Normálně mě ty svině nenechaly ani zabalit věci. Pardon za to slovo svině, ale to se nedá jinak popsat - já jsem na ně už tak alergická, že používám úplně jiný výraz, ale ten tady napsat nemůžu - čtou mě i děti. Já jsem málem dostala infarkt. Celá jsem se nastříkala repelentem - a když říkám celá - myslím celá. I obličej! Ale jim to bylo úplně jedno - nalítávali mi na obličej jako stíhačky s bombardéry. Jeden mě kousnul do líca a druhý do ucha. O nohách a rukách nemluvím, protože ty mi budou muset amputovat - za chvíli umřou na odkrvení - všechnu krev už vypili ti ***** … myslím ZLÍ KOMÁŘI! Jsem úplně vytočená, ale naházím všechny věci do batohu a odcházím. Další **** (ZLÝ KOMÁR) mě kousnul do hřbetu ruky - to je místo co? FAKT JE NENÁVIDÍM! VŠICHNI SI ZASLOUŽÍ SMRT!
Hned když vycházím, tak se kochám jezerem. Jedním. Druhým. Třetím. Je tu spousta jezer! Nevíš, kam se podívat dřív!
Ze začátku dne mě čeká první přechod řeky. Přeskáču po kamíncích na druhou stranu jako kamzík. Ačkoliv. Při posledním skoku, jsem si spletla kamínek a kupu bahna, takže…
Nevím, jestli se to dá tak popsat, ale nemám v botě úplně mokro, jen prostě bahno a pěkně to smrdí. Neva, pokračuju dál. Další řeka, tentokrát už trochu větší a přes ni jsou přehozené 3 klády. Dvě klády jsou ale potopené a třetí je suchá a dá se po ní přejít. Přecházím po kládě, která se ale lehce zahýbe, já ztrácím balanc, stoupnu rychle na jinou kládu, která je pod vodou, bohužel je ta kláda kluzká a mě sjede noha mezi ty dvě klády. Nabila jsem si všechno, co se dalo nabít. Sedím na kládě a snažím se dostat ven, ale zasekla se mi tam noha a nejde ven. Krizová situace velká jak Brno a já se směju jako blbec. Sedím uprostřed řeky na kládě, nohu mám zaklíněnou a batoh je těžký tak, že mě kurtuje ke kládě. Až jsem se přestala smát, tak jsem se pokusila vytáhnout nohu - docela to bolelo a mám odřené lýtko, ale konečně se mi sesynchronizovaly boty.
Tak si to tak čvachtám po pěšince a z bot mi stříká vodotrysk. Přichází další řeka, hledám kamínky, po kterých bych mohla přeskákat a pak mi dojde, že už je to vlastně úplně jedno. Procházím řeku skrz. Dneska je hrozné vedro a musím říct, že mít nohy i s botama ve studené řece je super. To se ale mění, když z vody vyjdu - je to fakt hrozné chodit v mokrých botech.
Předemnou se mi ukazují panoramata a já přesně vím, kam dneska určitě půjdu - nahoru - do kopce - přesně jak to mám ráda. Vidím před sebou v horách obrovský vodopád a říkám si, kéž bych tak šla kolem něho!
Když jsem došla do údolí, tak jsem potkala Kolohe, Tipsy na mě včera čekala a měla o mě strach. Dneska ji doženu! Chvilku jsme si s Kolohe povídali a já pak pokračovala. Čeká mě ten příšerný výstup, který je dlouhý asi 11km. Tohle mě asi zabije. Každopádně první musím přejít přes most. A ne jen tak ledajaký, je to moc moc hýbající se most.
Musím se přiznat, že se stále necítím jako blogerka a stále tak nepřemýšlím. Vůbec mě nenapadlo vám nahrát video, jak se ten most hýbe, ale nahrála jsem to tátovi, protože táta má hrozný strach z výšek a jednou, když jsme byli v Tarzanii (takové ty prolézačky ve vzduchu), tak byl táta 2metry nad zemí a zasekl se na pneumatikách a volal o pomoc - týpek mu říkal, ať prostě skočí, ale táta se tak bál, že museli přinést žebřík! Tak bych s vámi to video možná mohla sdílet - musíte ale omluvit můj slovník - jsem z Ostravy a když se bojím - mluvím sprostě. A taky jsem vytočená z těch ZAS***** komárů!
Haha. Když jsem přešla most, tak jsem došla víte kam? K tomu vodopádu, který jsem viděla z dálky! No prosím. Nádhera. Sedla jsem si k proudu a sundala si boty.
A pak všichni umřeli. Děcka, to jste ještě nečuchali! To jsou ponožky za milion! Představte si, že v mokrých botech a mokrých ponožkách ujdete asi 11km! Bože, já se málem poblila. Omyla jsem si ponožky i boty v řece a dala je sušit na sluníčko. Pak jsem se šla válet já. Dala jsem si tady sváču a ležela jsem na kameni. Bájo!
Když jsem se osvěžila, občerstvila, tak jsem byla ready jít! Akorát teda moje boty ne. Byly pořád úplně durch mokré. Takže nezbývalo než vytáhnout asijský hit a jít šlapat. Počkat, počkat, že to ti Asiati ukradli nám Čechům?? To jsou ale podvody!
Jenom jsem vyšla, tak jsem potkala kluka, který mi říká: “Ahoj, ty jsi z Česka viď?” Jsem se zarazila, že by tady každý znal českou módu a hned poznal, že ponožky v sandálech jsou náš nikdy nestárnoucí hit? Hned jsem se zeptala, jestli je to těma sandálama a on se začal děsně smát a říká: “Nene! To je náš styl! Němci tohle vynalezli!” Oba se smějeme a hádáme se, která země je strůjcem této příšernost. Prý to jsou na 100% Němci! Já jsem přesvědčená, že jsou to Češi! Jinak teda ví, že jsem z Česka, protože o mně hodně slyšel - kdo by neznal Goldielocks. Chvilku jsme si povídali, ale za chvíli už jsme frčeli vstříc tomu ohromnému kopci. Všude kolem teče řeka a je to tu vážně nádherné, každá pěšinka mi ukazuje, kam se dneska dostanu.
A přesně tady pro mě začalo peklo. Šla jsem na sluníčku a bylo neskutečné horko. Vůbec nefoukal vítr a cítila jsem jak mi paprsky spalují kůži. Když jsem konečně došla do stínku, tak jsem litovala, že jsem ve stínu, protože tady bylo neskutečně moc komárů. Všichni se na mě slétli jak na uzené a já měla co dělat, abych co nejrychleji našla síťku na hlavu. Cítila jsem, jak mě komár píchnul do spánku a dala jsem si obří facku. Je mrtvej. Kašlu na celou jeho rodinu, kašlu na to, že nerada zabíjím zvířata, kašlu na všechno! Zabiju je všechny! Mluvím neskutečně sprostě - v češtině - a zabíjím všechny ty svině jak nějaký maniak. Dělá mi to hroznou radost. Mám hrozně moc nových kousnutí. Asi 5 na hřbetu ruky - objevila jsem, že je to místo, které nejvíc svědí. Utíkám odsud pryč - zpátky na sluníčko. Ale v téhle oblasti jsou už ti komáři i na slunku! Máchám kolem sebe rukama a snažím se je odehnat. Rychle jsem se otočila a vrazila batohem do kamene. Slyšela jsem zvuk ukulele - myslím, že se něco stalo, protože jsem slyšela prasknout strunu. Normálně jsem se tak vytočila, že jsem úplně zadýchaná a do toho šlapu do kopce. Zatočila se mi hlava a musela jsem si sednout - ale hned na mě zase naletěly ti ZAS**** odporní komáři. Pokračuju dál, ale začíná mi být hrozně zle. Potřebovala bych se alespoň na chvíli zastavit - já do kopců prostě nezvládám chodit rychle - mám ztuhlé nohy a špatně se mi dýchá. Vytáhla jsem si kapesník a vysmrkala jsem se. Teče mi krev z nosu! Většinou jenom smrkám krev, když jdu do vyšší nadmořské výšky, ale teď mi normálně teče krev. Sedla jsem si i s batohem na kámen, zaklonila hlavu a komár mi vletěl do oka. Vytahuju komára, mám ruce od krve a upřímně… jsem na pokraji smrti. Je mi pořád hrozně zle a připadám si jak ve špatném snu. A to pozor - mám před sebou další 4 míle = 6,5km. Nezvládám vůbec jít do kopce. Už je mi to všechno jedno. Sedám si na kámen, nechávám komáry aby mě sežrali. Je jich kolem mě asi 30, ale mi je to úplně fuk. TEN REPELENT NEFUNFUJE. Jsem úplně celá pokousaná. Sedím a jediné co vím je, že jestli to takhle bude ještě pár dní, tak se sama zabiju dřív, než mě zabijou ty kopce, medvědi nebo ty svině komárské! Otevírám si aplikaci PCT a jdu se podívat, co mě čeká další dny.
Před pár dny jsem byla na Forester Pass 4000m, pak na Kearsage Pass 2590m dokonce 2x, včera na Glen Pass 3642m a dneska lezu na Pinchot Pass 3690m a vždycky je mezi těmi vrcholy blbý sestup k jezeru (klidně třeba přes 1500metrů!) a pořád lozím nahoru a dolů a nahoru a dolů jako KOKOS! A co mě čeká dál? Zase sestup do údolí a pak Mather Pass 3686m a sestup do údolí a pak zase Muir Pass 3648m a zase sestup do údolí a pak Selden Paas 3326 a pak pořád to dokola Silver Pass, Island Pass, Donohue Pass, Benson Pass, Seavey Pass, Dorothy Lake Pass a to všechno v příštích 380km!!! Nahoru a dolů, nahoru a dolů s MILIONY KOMÁRY! Tohle já prostě nedám. Sedím na kameni, cítím jak mi ubývá krve a pocit zoufalství se naplňuje. Zvedám se a jdu dál. Je mi úplně jedno, co je kolem mě, prostě už chci být pryč z toho kopce. Tohle zoufalství trvalo přes 3,5 hodiny! Bojovala jsem s vedrem, s komáry, se štípanci na těle, krvácejícím nosem, bolestí hlavy, bolestí žaludku a sama se sebou.
A tady jsem se zlomila. Tvrdá Lůca, která všechno zvládne a i když u všeho hrozně fňuká, tak nic nevzdá. VZDÁVÁM TO. Ve výšce 3245m - 3 míle před zdoláním PINCHOT PASS 3690m. Bylo mi tak zle, že jsem skoro ani nestihla položit batoh a šla jsem zvracet na ty krásné bílé kamínky. Samozřejmě jsem u toho nebyla sama - podporovalo mě asi 76820 komárů. KONČÍM. TOHLE JE PROSTĚ MOC A TOHLE JÁ TO UŽ DÉLE NEZVLÁDNU! Chci jenom, aby ti hnusní komáři šli pryč. Vrchol zoufalství a já chci vážně umřít. Nezvládnu už ujít nic, takže si lehám, hned kousek vedle trailu. Dneska spím tady. Hledám si, kde se dá sejít z trailu do města a chci jet domů. Kdyby tady byl signál, tak už mám letenku.
Zítra je můj 62 den = dva měsíce na trailu = zvládla jsem dva měsíce a je mi úplně jedno co si kdo bude myslet. Já jsem nepočítala s tím, že bych zvládla první týden = dva měsíce jsou úspěch! Ležím tady u krásného výhledu a je mi to úplně jedno - vždycky jsem každým výhledem okouzlena - teď je mi to fuk. Je mi tak strašně a jsem tu sama, že jsem vlastně ráda, že to můžu napsat alespoň do telefonu, protože i když mám kolem sebe tak 103550 komárů, tak si s nima prostě povídat nechci!
Říkám si, že jestli je tohle můj poslední večer, tak to chci mít se vší parádou - krásný výhled, spaní na kovboje a udělám si to nejlepší jídlo, které mám. I když mi není dobře, mám hrozný hlad - nehledě na to, že jsem vyzvracela úplně všechno, co jsem měla v zásobách. Ležím a pozoruju západ sluníčka - tyhle západy tady prostě miluju a asi mi to bude chybět, ale… zmizel mi smysl toho být tady. Prostě si představte, že na vás někdo útočí 24hodin v kuse a vy si hrozně moc přejete, aby alespoň na 10minut přestal - a on nepřestane. Mně normálně tečou nervy.
Mám na těle tolik štípanců, že dokonce pozoruju komára na mojem prstu, jak mi pije krev. Je to docela zajímavý proces. Každopádně, když se jednou zakousne, tak nevnímá, co se kolem něj děje. Tohle je jeho poslední fotka před smrtí. Rozmázla jsem ho jako paštiku a vážně mi to udělalo dobře.
Moje rýže s krevetami je hotová a můžu si ji jít v klidu sníst. Vidíte ty zrůdy? V klidu? Ležím jako nějaký otrok zavřená ve spacáku a jím po tmě skrčená v leže! Jinak bych měla spoustu dalších proteinů v puse.
Já vím, že se nikdy nemá nic končit, když má člověk blbý den, ale tohle není první blbý den a já jsem hrozně unavená, poštípaná a jsem vyčerpaná. Možná všechny ty věci, které se mi děly byly varování a měla jsem jet domů už dávno. Nevím. Možná si myslíte, že to vidím moc černě, ale já to dneska vidím až moc jasně. Jdu počkat na první hvězdičky a jdu se pokusit spát.