Vyhledat

Den 68 - SILVER PASS 3286m

Aktualizace: 11. bře 2019

Jste určitě všichni napnutí, jak to dopadlo! Došly jsme do města na snídani? Hmmm… Takže. Kolem 1:30 v noci, kdy jsme dojedly ovesnou ovkaši jsme se měly posbírat a pokračovat v naší výzvě. Bohužel, já to vzdala. Nebylo mi dobře, byla mi neskutečná zima a zavíraly se mi oči. Potřebovala jsem spát. Nutně. Holky měly strach, že je mi zle z té výšky, ale já věděla, že je moje tělo neskutečně vyčerpané. 22 mil za odpoledne do půlnoci byl prostě záhul. Já zůstala spát a odhodlaná Spooky, Twizzler a Reeses pokračovaly. Já si šla dát šlofíka. Usnula jsem asi do 30sekund.


Probudil mě budík, který jsem měla na 5 ráno, protože jsem chtěla vyjít a nebýt zase až tak pozadu za holkama. Vystrčila jsem oko z kokonu, podívala jsem se kolem sebe, byla zima jako prase a… ŠLA JSEM ZASE SPÁT!



Když jsem se vzbudila v 7:30, tak jsem se koukala kolem sebe jak zmatený člověk - pět hodin spánku pro člověka, který miluje spánek není dostatek! Byla jsem zmatená a vůbec jsem nevěděla, kde jsem. Kolem mě byly všude hory a já si nepamatovala, že bych sem přišla. Pak mi došlo, že jsme sem došly v noci. A tady to máte.


SILVER PASS 3286m



Úplně bych tenhle výhled zmeškala! Jsem ráda, že jsem se alespoň trochu prospala, ale stejně myslím jenom na burger, takže jsem se sbalila asi za 10 minut a běžím si pro něj! Zbývá mi 22mil. To je taková sranda! Většinu dní jsem chodila 13-15mil a najednou jde i více! To jsou mi věci.



Jsem vážně dost unavená, ale ta příroda to dneska zase vyvažuje. I když skoro běžím, tak se stále kochám všemi jezery a horami okolo.



Dneska jsem po cestě potkala pár lidí, které jsem znala a všichni si myslí, že mi naprosto hrabe! Ale holky už jsou určitě ve městě a cpou se zmrzlinou. JÁ CHCI TAKY! Všude jsou tu jezera a kdybych nešla za burgerem, tak bych ve všech plavala.



Nejhorší je, že jsem úplně otrávená ze všeho jídla, které mám, takže vůbec nechci jíst. Od rána jsem měla jenom Snickersku a kručí mi v bříšku. Nechci ale jíst nic, co s sebou mám. Prostě chci burger!



Dnešní den stál za nic! Proběhla jsem celou trasu bez jediné zastávky (ani jednou jsem si nesundala batoh) a když jsem došla do Red Meadows, tak jsem šilhala hlady. Byla jsem unavená jako snad nikdy. Vešla jsem do restaurace, posadila jsem se, přišla ke mě paní a ptala se, jak se mám, odkud jsem dneska přišla, kolik jsem ušla a co si dám. Podívala jsem se na ni a nebyla jsem schopná souvislé věty: “Double burger, Coleslaw, shake, Root beer.” Paní se na mě soucitně podívala, zasmála se a řekla, že mi všechno donese přednostně, protože vypadám hrozně. Všechno jsem měla před sebou asi do 10 minut. Vážně asi vypadám příšerně.



Když jsem se zakousla do burgeru přišel pocit vítězství! Bože můj, to byl pocit! Zavřela jsem oči a podle mě jsem vypadala jako kdybych týden nejedla! Děcka, já se asi pomátla, ale ušla jsem 42mil = 68km za 24 hodin! Koukala jsem na hodinky a bylo 16:30 - včera jsme se rozhodly ujít těch 42mil kolem 16:00! 68km za 24hodin a 5 hodin spánku. TO JSEM CELÁ JÁ! Flákám se, po ránu spím a pak ujdu 4 dny za JEDEN DEN! Burger jsem do sebe naházela asi za 30sekund a co potom? Objednala jsem si druhý! Haha. Vypila jsem si broskvový shake a všechno jsem to zapíjela Root beerem. Vůbec nevím, co bez Root Beer budu dělat v Česku. Stala jsem se na tom závislá.


Tady z Red Meadows se teď musím dostat do města Mammoth Lakes - jede tam autobus, který odsud jezdí každou půl hodinu. Jsem přejezená a chci spát. Přijel autobus, tak do něj naskakuju, sedám si a… Lituju všeho jídla, které jsem snědla, protože už teď vím, že to bude problém! Neseděla jsem v autobuse ani nepamatuju - je to divný pocit - a úplně jsem zapoměla, jak mi v autobuse bývá zle. Jak dlouho, že tohle utrpení bude trvat? 45minut! Jsem mrtvá! Opírám se o okýnko a odpočítávám minuty… hledám igelitový pytlík…


Konečně mám signál - píšu holkám, kde jsou a to se podržte! Holky dorazily do té restaurace v Red Meadows HODINU PŘEDEMNOU! Vůbec nechápu! Vždyť já 5hodin spala a ony šlapaly celou dobu! Jsem hrozně zvědavá na jejich příběh.


Dorazila jsem do hostelu, ve kterém holky zůstávaly. Zaplatila jsem za noc a podle mě se mnou pan recepční, tak trochu flirtoval - možná nevypadám, zase tak příšerně - povídali jsme si o trailu a řekl, že jsem statečná - vtipkovala jsem - a pak jsem se v totální zoufalosti, ale stále ze srandy zeptala, kde je nejbližší letiště. Odpověděl 6mil. 6mil. 6 MIL? Je to z kopce? Jestli jo a půjdu 3míle v hodině, tak jsem za 2 hodiny tam! Pokud je to do kopce, tak budu potřebovat jednu hodinu navíc. Hlavou mi běžely takové výpočty, že se mi asi kouřilo z hlavy. Vzala jsem si klíče od pokoje, došla jsem do pokoje - nikdo tam nebyl - holky šly do prádelny prát oblečení a já jsem letěla rychlostí blesku (plazila jsem se jak válečný hrdina) do sprchy. Jo, víte, jak poznáte, ve kterém pokoji bydlí PCT hikeři? V tom, kde jsou přede dveřmi smradlavé boty! Kdybychom ty boty vzali dovnitř, všichni bychom se totiž udusili!



Pustila jsem si vařící vodu, sedla jsem si na zem a seděla jsem tam asi 20minut, jako mrtvola. Usnula jsem. Děsně mi to připomíná moje časy, kdy jsme obrážely bary a já párkrát usnula ve sprše. Tenkrát za to mohl alkohol, tentokrát vyčerpání. Vzbudila jsem se, když mi natekla voda do nosu. Byla jsem hrozně překvapená, že jsem pořád černá jak kominík. Voda proti té špíně už vážně nic nezmůže. Mydlila jsem si tělo a hlavně nohy dalších 20minut. Stále černé. Kašlu na to! Umyju se zítra! Vylezla jsem ze sprchy, vůbec jsem se neutřela, mokrá v ručníku jsem si lehla do postele a… KOMAT

Tady je mapička, kde se zase nacházím.


-> Jít na 69. den

  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com