Vyhledat

Den 73 - DONOHUE PASS 3376m

Aktualizace: 11. bře 2019

Dobré ráno! Jenom co jsem vystrčila hlavu z kokonu, tak na mě zaútočily mrchy! To je vážně k nevydržení! Ale my s Reeses jsme holky vykutálené - takže jsme si i po ránu založily oheň a ty svině vyčmoudily. Sice tady pořád dokola jsou, ale není to tak hrozné. Já jsem si po ránu udělala moji novou nejoblíbenější snídani - kuličky nesquik a dneska jsem to prostě totálně vytunila a jedla jsem to z víka od bear vaultu! To je bájo! Skoro jako za mlada. Reeses se smála - tohle může napadnout jedině někoho jako jsem já.



Každopádně každý kdo kolem nás prošel - a že to bylo spousta lidí, protože my správné holky vstáváme kolem 9 - takže spousta lidí kolem nás prošla už kolem 6 ráno - VŠICHNI nám říkali: “To je ta správná cesta zbavit se těch bestií!” A taky že jo, kolem nás tady všichni chodí zabalení v oblečení se síťkou na hlavě a my si tady v klidu sedíme u ohýnku a pojídáme kuličky! Jsme prostě CLEVER! Reeses nebyla jediná, která se smála mojí misce z víčka od medvědího barelu. Zastavil u nás chlapec jménem Gilligan. Už když z dálky přicházel, tak na mě volal: “What's up, Goldielocks!” A já jako vždycky nevěděla o koho jde - když ono je hrozně těžké si všechny ty lidi pamatovat - kdyby všichni vypadali jako já a měli jméno já - tak si je taky budu pamatovat. Ale pardon - tady všichni kluci vypadají úplně stejně - hubení a mají vousy. To neva, pamatuju si jeho obličej - je to ten kluk, kterého jsem potkala v Hiker Heaven a po ránu v autě hrál na moje ukulele. Má hroznou radost, že potkal někoho, koho zná - moc chodil, zranil si nohu a měl dva týdny zero day - ano, tady můžete vidět, jak moc jsem pomalá - i krypl by mě předehnal. No nic, třeba se to jednou zlepší - ale já si to takhle užívám. Je něco kolem 10 hodiny, Gilligan tady s námi na hodinu uvízl - smál se mojí misce a tomu, že si i po ránu děláme oheň. Lidi tady na to nejsou prostě zvyklí - vstávají ráno v 5 a co nejdříve vyjdou a šlapou a šlapou a šlapou a počítají míle. Ale vy co mě už tak trochu znáte, tak víte, že: “ I DON'T COUNT THE MILES BUT THE SMILES!” (Mami to znamená, že nepočítám míle, ale úsměvy!) Sranda, zážitky a každá blbost, kterou provedu se počítá - míle mě nezajímají!


Nakonec jsme se pobalily a vyrazily jsme s Gilliganem. Je moc fajn - povídáme si o všech známých a o celé mojí trail rodince - jak jsou hrozně daleko a docela mě to mrzí - moc se mi stýská po Tipsy. Pořád si píšeme a stýská se nám - Tipsy mi napsala zprávu ze které se mi jako vždy chtělo brečet (ale na to už jste u mě zvyklí) a mám sto chutí něco přeskočit, jenom abych ji dohnala. Dneska si to míříme na Donohue Pass 3376m, takže jsem zase celá nažhavená na nějaký ten kopec. Dneska jsou tady všude kolem samé mraky. A to je pro mě naprostá novinka - doposud jsem tady snad žádné mraky neviděla!




Je to nádherné. Kamkoliv se podívám jsou zase jenom skály a cítím se být na správném místě. Docela mě přešly všechny moje chmury, že bych chtěla odjet. Poslední dny jsem nad tím dost přemýšlela a já ten trail MILUJU! Zbožňuju to tady každý den, protože každý den je jiný - každý den se naučím něco nového - každý den vidím nové věci - každý den potkám nové lidi - každý den spím na jiném místě - žádný den není stejný a jestli mě něco na mém životě děsí, tak je to stereotyp. Přemýšlela jsem, co je tady na trailu to nejhorší a přišla jsem na to, že je to samota. Pro mě jako pro dost extrovertního člověka je to mučení - a když jste sami v situacích, kdy vám není do smíchu a máte pocit, že chcete všechno zdát, tak většinou to nejschůdnější řešení je právě KONEC. Lajcky řečeno - když jste totálně na dně, tak prostě chcete, aby na tom dně byl někdo s vámi. Právě teď se mám božsky a jsem ráda, že nejsem sama a můžu to sdílet s ostatními!


Po cestě nahoru mě obklopovala krása přírody a dokonce jsem nebyla sama! Skoro za každým kamenem na mě číhal nějaký svišť a vypadal, že by se nechal podrbat. Vždycky vykouknul a zůstal na mě civět. Mám vám vůbec říkat, že jsem si s nima

povídala?


A že mě u toho třeba viděli lidi? Ale mi už to vůbec nepřijde divné - kámoš jako kámoš!



A tady jsem. Zase a zase jsem zvládla další blbý kopec a zase mám hroznou radost, že už je to za mnou a půjdu teď zase chvíli z kopce.


DONOHUE PASS 3376m



Když jsem dorazila na vrchol, seděl tady už Gilligan a nějací další 3 hikeři. Hned jsme se všichni představili - oni byli JMT hikeři a my dva PCT - Reeses se stále flákala někde vzadu. A vy už víte, co znamená JMT hiker - spousta luxusního jídla, které vůbec nepotřebují. Nabízeli nám spoustu dobrotek, tak jsme si samozřejmě napakovali bear vaulty. Já jsem s sebou tahala electrolyte prášek do vody, který má krásnou růžovou barvu. Smíchala jsem prášek s vodou a udělala jsem hodně silný koncentrát - vyskákala jsem po kamenech kousek nahoru a vyrobila jsem pár sněhových kuliček na které jsem pak ten electrolyte nalila. Říkáme tady tomu SNOW CONE - ledová tříšť. Všem jsem jednu kuličku dala a všichni vypadali jako bych jim dala právě nějakou vzpomínku z dětství.



A tak jsme tady všichni seděli na třítisícovém vrcholu a cucali jsme sněhové kouličky. Pak dorazila Reeses a byla nejvděčnější na světě, když snow cone viděla.




Nejvíce mě dojal pán, který byl tak strašně rád za ledovou tříšť, že se mi rozhodl dát to nejcennější co v batůžku měl - TWIX! To byla bomba! Nikdy mě nenapadlo Twix s sebou vzít, protože vím, že by se mi roztekl, ale tady nahoře byl krásně zmrzlý a v kombinaci s ledovou tříští jsem si připadala jako na dovolené. Paráda.


Není času nazbyt, jde se do města. Ehm - řekla, jsem města? No… Tuolumne Meadows je město ve kterém je jeden obchod, malá restaurace, která zavírá v 6 a kemp. Není tam signál a Wifi se tam taky stále nedostala - ale mají telefonní budku. A poštu nosí čipmanci a svišti. Já a Gilligan pokračujeme spolu, protože máme skoro stejné tempo - samozřejmě pouze z kopce. Do kopce by mě totiž předehnalo i děcko. Vzhledem k tomu, že jsme se dneska slušně flákali, tak jsme trochu v časovém presu - snažíme se dojít do toho zapadákova do 8, než nám zavřou obchod - strašně moc chci totiž zmrzlinu! Úplně nejraději Root Beer Flouts! A… jak jsem řekla, tak se taky stalo! Koupili jsme si vanilkovou zmrzlinu a nalili do ní root beer. To je fakt pecka!



Nacpali jsme se vším možným a šli jsme do kempu - Reeses vůbec nedorazila, tak doufám, že je v pořádku. Ona se taky moc ráda fláká, takže třeba zůstala kousek před městem a dorazí zítra. Na závěr zase připínám mapičku, kampak jsem dneska došla. Ušli jsme 16mil a já jsem nějaká grogy.



-> Jít na 74. den

2,520 zobrazení2 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com