Vyhledat

Den 79 - Prší prší jen se leje

Aktualizace: 11. bře 2019

Och můj bože! Vzbudila jsem se úplně zpocená hrůzou! Měla jsem příšerný sen o tom, že jsem se vdávala a půl hodiny před obřadem jsem neměla šaty a sháněla jsem je v sekáči. Brr. Vůbec nevím, koho jsem si brala, ale jsem si jistá, že za to může ten nový playlist, který je plný zamilovaných písniček a keců o svatbě! Hrůza. Vylezla jsem ze stanu - je dusno a zataženo. Takové počasí tady zatím vůbec neznám.



Ehm a víte, co znamená DUSNO? Dusno = ty svině komárské jsou úplně všude! Rychle jsem se sbalila a odcházím! Po 5 minutách si musím sundat boty,protože musím brodit řeku a není tu nikde místo na projití suchou botou. Než jsem si zula boty, tak mě ožralo asi 20 komárů. Než jsem si boty zase obula, tak jsem málem umřela na nedostatek krve. Pokračovala jsem dále a dneska je to tady hrozně strašidelné, ale je docela příjemně. Nedá se dneska vůbec zastavit, jinak mě začnou napadat ty bestie!


Došla jsem k obrovské řece - vzhledem k tomu, že včera pršelo, tak je rozvodněná a má asi tak 7 metrů. Všude jsou tu ale kameny, tak to zkusím přejít. Je tady hrozně moc komárů - kolem mě jich je asi 50! Nemám tedy čas na rozmyšlenou - prostě jdu. Opatrně našlapuju na kameny, když v tom vidím na mojí ruce 5 komárů - natahuju se, že zabiju 5 jednou ranou. Hmm. 1:0 pro komáry. 5 jednou ranou se nekonalo, ale jedna rána tam byla! Práskla jsem sebou do vody. Ujela mi noha na kameni a už jsem jela s proudem. Jsem mokrá, rozsekla jsem si stehno o kámen a mám 5 kousanců na ruce. Jsem neskutečně nasraná!!! To ty svině nevidí, že je to nebezpečné? Převlékla jsem si kalhoty, obvázala si stehno - zastavila krev a přezula si boty - už zase šlapu v sandálech. TO JE DEN!


Šla jsem po cestičce a stála tam moje noční můra - láska.



Vůbec nechápu, co to znamená, ale láska je tu všude kolem mě. Že by to byli ti komáři? Jsou jejich kousance projevem jejich lásky ke mně? Jestli ano, jsem nejmilovanější člověk na světě - mám tak 100nových kousnutí. Po pár hodinách přemýšlení nad svatbou s komárem, tam byl další signál…




Když jsem přecházela krásným údolím, tak začalo kapat. Nasadila jsem batohu pláštěnku - to by byl průser, kdybych měla mokré věci. Už toho moc suchého nemám po mém pádu do řeky. Ale za chvilku přestalo. Pokračovala jsem po pěšince a mířila jsem si to na Dorothy Lake Pass 2906m.



A když jsem si říkala, že nic horšího se mi už dneska stát nemůže, tak přišel… MONZUN! Během jedné minuty jsem byla v bazéně. Tohle jsem nečekala ani v tom nejhorším snu - pršelo tak, že místo trailu byla řeka - šla jsem po lýtka ve vodě! Byla jsem kousek před vrcholem a byla to planina. Nikde žádné stromy, ale teď by mi ani strom nepomohl - to byl neskutečný liják. V jednu chvíli se mi chtělo smát, protože to byla bezvýchodná situace - neměla jsem se kam schovat a lilo ze mě jak z konve. Šla jsem rychle a doufala jsem, že když přejdu ten Pass, tak sejdu do údolí a budou tam stromy. Brodila jsem se vodou - asi 10x jsem si skopla prst, protože jsem měla ty blbé sandály a neviděla jsem, co je pod vodou. Nikde žádné stromy. Pak se mi chtělo brečet, protože jsem byla promoklá na kost a byla mi zima. Měla jsem strach, že mi promokne batoh a nebudu mít suchého vůbec nic - a hlavně budu mít třeba mokrý spacák. Nechybělo moc a fakt jsem se rozbrečela - modlila jsem se jak ještě nikdy v životě, jen aby přestalo pršet.



V té poslední zoufalé chvilce jsem měla na výběr - začít brečet nebo umřít. Haha. Zatla jsem zuby a začala jsem si zpívat “Prší, prší, jen se leje, kam koníčky pojedeme?” Nebylo vůbec nic, co jsem mohla dělat - musím někam dojít. Pak začalo hřmít a lítaly kolem mě blesky - zastavilo se mi srdce - jsem posraná strachy! Co horšího by se mohlo stát? Třeba začaly padat kroupy? To zní absurdně ne? Nebyly to úplně kroupy, ale takové ty obří kapky deště, které bolí jako prase! Měla jsem zmrzlé ruce a jak mi ty “kroupy” padaly na tělo, tak to bylo, jako by mě někdo mlátil. Šílená bolest. Šla jsem jezerem dolů z kopce, mlátily do mě kroupy a modlila jsem ke všem bohům, které znám. Nic. Trvalo mi přes hodinu než jsem sešla o kousek níže, kde jsem našla jeden strom pod kterým bylo cca 10 centimetrů suchého místa. Bylo 16:00. Zpanikařila jsem, protože to nevypadalo, že přestane pršet. Fialověly mi prsty a drkotaly mi zuby. Šla jsem v dešti stavět stan - používat zmrzlé prsty je docela sranda. Postavila jsem stan, všechno bylo mokré a já si vzpomněla, že jsem někde četla, že bych do stanu neměla brát nic mokrého, jinak bude zle. Venku jsem se celá svlíkla a nechala všechny mokré hadry venku. Vtipná představa, že jsem pobíhala kolem stanu úplně nahá v šíleném dešti.


Vlezla jsem do stanu, oblíkla si poslední suché ponožky, pyžamo a mikinu a vlezla si do napůl mokrého spacáku. Mně taková zima snad nikdy nebyla - vidím to na DIAGNÓZA: ZÁPAL PLIC! Chtěla jsem vám udělat selfíčko, ale hrozně jsem se vyděsila - měla jsem fialové rty a omlácenou kůži od těch krup. Podle mě tu umřu. Jsem vyděšená strachy a chci maminku. Ten déšť je tak silný, že jak dopadá na můj stan, tak mám pocit, že mi do stanu udělá díry. Zahrabala jsem se do spacáku a zavřela jsem oči - chtěla jsem to zaspat. Nejhorší je, že mám úplně durch mokré vlasy a to je problém - to neuschne. Usnula jsem a probudila jsem se po hodině - úplně zmrzlá, mokrá a s hrozným strachem. Začala jsem konečně brečet, zase jsem se modlila (andělíčku můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku. Opatruj ji ve dne v noci,ve zdraví i v nemoci, aby už konečně suchá byla a pánu bohu se líbila), stále se mi drkotaly zuby a popraskaly mi rty. Snažila jsem se zahřát. Dýchala jsem si do spacáku, ale bylo v něm mokro. Poslední 2 hodiny byly tak vyčerpávající, že jsem zase usnula…


Jsou jen dvě varianty. Jedna varianta je, že tady umřu na podchlazení. Druhá varianta je, že tady umřu na podchlazení ve spánku. Pokud bych si mohla vybrat, chtěla bych tu druhou variantu.

Vzbudila jsem se v 19:30 a nepršelo, bylo mi teplo, měla jsem pořád mokré vlasy, stan byl úplně promáčený a spacák je z venku taky mokrý. Snědla jsem kousek sýru a bagel s nutellou. Není mi úplně hej a bojím se, co mě ještě čeká… Tohle byl vrchol všech mých hrůzných očekávání. A víte co je úplně nejhorší - zase jsem v té nejhorší chvíli sama! Mám strach, že budu nemocná - kašlu a bolí mě ledviny. Jdu zkusit spát a všechno zaspat … moc bych si přála, aby to byl jenom sen...


-> Jít na 80. den

2,013 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com