Vyhledat

Den 82 - Pomalá Lůca

Aktualizace: 11. bře 2019

Východ sluníčka? Co to je? To jsem hrozně dlouho neviděla! Já jsem byla vzhůru v 6:00 a to byla nádhera! Sluníčko nám svítilo do obličejů a mě to nedalo a musela jsem si to jít vyfotit. Vylezla jsem ze spacáku, udělala fotku a už byla zase zpátky v teple.




Gilligan a Reeses poznali v noci čeho jsem schopná a okusili moje cizoložení! Jsem moc ráda, že mě v noci nepřidusili, protože jsem se prý snažila oba vytlačit. Haha. To jsem celá já.



Jak už jsem říkala, tak miluju tenhle trail, protože každý den je úplně jiný a žádný není stejný. Pamatujete si tu obří horu za náma, kterou jsem vám ukazovala včera před spaním? Úplně zmizela v kouři - v Yosemitech je požár a všechno je tady zakouřené a není vůbec nic vidět. Má to ale své kouzlo.



Gilliganovi podle mě vytekly všechny nervy, protože vstával v 6:30 a čekal na nás až do 9. Nejsem si jistá, že to s náma dlouho vydrží. Já jsem si balila věci a z ruky mi vyklouznul spacák a spadnul na zem. A víte, co se stane s kulatým spacákem, když spadne na nerovnou zem? Skutálí se dolů! A kam dolů, když jste hned vedle totálního srázu? Ze srázu! Bože, bože, Lůco, ty jsi vážně kus vola! Koukala jsem se, jak se můj spacák kutálí rychlostí větru ze skály dolů. Nevěděla jsem, jestli se smát, brečet, panikařit nebo skočit za spacákem. Podívala jsem se na ty dva a ti se smáli jako dva idioti. Tohle není sranda! Lezla jsem ze skály dolů a šla hledat zakutálený spacák. Trvalo mi to jenom půl hodiny! Zachytil se o keř těsně před srázem, kde už bych neslezla a kde už bych ho nikdy nenašla. Doplazila jsem se zpátky a byla jsem vyřízená - to byla ranní rozcvička. Nechápu moc co se děje, ale hrozně mě bolí kolena. Obě! No nic - TO ROZCHODÍM!


Jde se na věc. Vycházíme. Já nechápu, co se děje, ale vážně mě hrozně bolí kolena a je to taková tupá bolest, že skoro nemůžu došlápnout. Jdu hodně pomalu a snažím se přijít na kloub té záhadě. Kolem mě je to všechno zakouřené, takže dneska skoro vůbec nefotím, ale snažím se soustředit na chůzi. Jsem dneska abnormálně pomalá i když jdu z kopce - a to se nestává často!



Jsem dneska nejpomalejší článek - jdu hodně pozadu. Fakt nemůžu skoro chodit. Potkala jsem po cestě během dne Gilligana s Reeses a dalšíma hikerama, jak si dávají oběd, ale rozhodla jsem se pokračovat, protože mám pocit, že dneska nikam nedojdu, jak moc mě ty kolena bolí. Když jdu pomalu (hodně pomalu), tak to není tak hrozné, ale jakmile trochu zrychlím, tak mi bolest vystřeluje do celého těla. Všude je tu zase dneska láska. Nechápu!



Trail mě asi zase miluje a připravil mi další zkoušku nebo fakt nevím. Došla jsem na palouček a dala si dneska v 16:00 moji první pauzu. Podle mě jsem ušla tak 2 míle. Do 2 minut mě dohnal Gilligan a dělal si starosti, prý dneska nejsem ve své kůži. To uhodl. Musím se vyškrábat na ještě jeden obří kopec dneska a budu mít pokoj. Jde se na to.




Když jsem vylezla nahoru, tak jsem byla neskutečně ráda, protože i když se tak lehce dneska trápím v křečích, tak jsem to zvládla. Jsem na 16 míli a ještě jednu musím sejít dolů. To už zvládnu i kdyby nevím co. Chci si už hlavně lehnout a jít spát.



Po cestě dolů - poslední míli si broukám písničku, když mi najednou křuplo v koleni a podjela mi noha a já se vysekala na šutrech. Zavřela jsem bolestí oči a i když to byla bolest jako kráva, tak jsem se modlila, abych neměla nic zlomené. Spadla jsem tak, že jsem si pravou nohu přisedla zadkem a sjela po šterku dolů. Neptejte se, jak se mi to povedlo, ale nemohla jsem se zvednout. Ležela jsem asi 10 minut na zemi a snažila se rozdýchat bolest. Chtěla jsem vám nohu vyfotit se zapadajícím sluníčkem, ale nic moc se mi to nepovedlo.



Když jsem se chtěla zvednout ze země, tak jsem hned vedle nohy uviděla něco, co mi nahnalo husí kůži! Co to krucifix znamená? Proč tu lásku vidím úplně všude?



Jsem asi úplně blbá, ale nevidím význam. PCT mě očividně nemiluje, protože mi každý den připravuje nějaké nástrahy a já do všech padám po hlavě. Byla jsem 0,3 míle od místa, kde jsme měli spát, tak jsem se rozhodla tam dokulhat. Pokračovala jsem ale naprostou nádherou. Západ sluníčka nad jezerem u kterého jsme měli spát byl neskutečný. Je to tady prostě boží. Každý den spím na jiném místě a i když bych se mohla nazývat bezdomovcem, tak mám vždycky v těchto momentech pocit, že mám všechno na světě.



Došla jsem na místo, kde už seděl Gilligen a koukal na mě, jako bych spadla z Marsu. Není daleko od pravdy. Mars je totiž hned vedle škarpy. Ukazuju mu na nohu, že jsem spadla a tvářím se jako hromádka neštěstí. Hned vytahuje ubrousky, abych si nohu mohla očistit. Povídám mu, že jsem zakopla jenom proto, abych našla lásku a vytahuju z batůžku srdíčko. Ptá se mě jestli jsem se i udeřila do hlavy a pohladil mě po hlavě jako malou holku. Vypadá to tak. Dočista jsem se zbláznila a tahám s sebou další kameny.



Já jsem úplně nepoužitelná a všechno mě bolí. Dneska už se asi nezvednu. 17 mil = 27 km a jsem rozbitá jako bych přežila válku. Reeses s Gilligenem jdou pro dřevo a já se asi fakt praštila do hlavy, protože vůbec nechápu s čím se to vracejí zpátky …



Udělali jsme si oheň, já jsem nevečeřela, koukali jsme se konečně na ten animák Sing a já jsem usnula podle mě tak do 5 minut. Byla jsem fakt k.o. Vzbudila jsem se ve 2 v noci a hodinu jsem se dívala na hvězdy a při každé, která padala jsem si přála něco jiného. Mám nějak moc přání. Snad se mi vyplní alespoň některé.


-> Jít na 83. den

2,346 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com