Vyhledat

Den 89 - Zase ta láska

Aktualizace: 11. bře 2019

Dobré ráno sluníčko. To jsou mi vtípky po ránu! Sluníčko? To bylo na mě? Asi jo, protože já se výjimečně po ránu netvářím jako prdel. Jsem nějaká dobitá energií a mám se skvěle. Někdo by mi měl nacpat do pusy citron nebo mýdlo, aby mi zmizel ten blažený úsměv z tváře, ale … Já jsem jediná, která je vážně happy, zato Gilligan se tváří jako prdel. Sedí naprosto nešťastný vedle svého batohu a stěžuje si na moje místo, které jsem včera vybrala! “Tohle je naprosto nejhorší sousedství v okolí, cesta nahoru byla nebezpečná, celé je to nebezpečné, všude samí komáři, včely, vosy, musel jsem jít pro dřevo úplně do pr****, myši, krysy a ty svině mi ukradly ponožku a okousaly hole!” Děcka, já se válela smíchy. Ten chlapec je fakt vtipný. Ale to se podržte, ty myši mu fakt ukradly ponožku a okousaly mu hole. Moje hole jsou taky trochu okousané, ale ne tak moc, jako ty jeho. Je chudák úplně zničený. Sedí tam jako hromádka neštěstí a já vůbec nevím, co bych měla říct na moji obranu. Tvářím se smutně (to hraju) a dělám, že je mi to moc líto. Když Gilligan vidí můj utrápený obličej, tak se na mě jen koukne a řekne: “Ale byla to hezká noc…” Och … Ten je taaaak sladký! Kde je ten citron a to mýdlo?



Z toho chudák nebude další 2 měsíce spát. Jak moc on měl ty hole rád! Achjo, fakt mě to mrzí, ale jak jsem to měla vědět? Svině zlé! Gilligan chodil půl hodiny po okolí a hledal ukradnutou ponožku. Bohužel. Odcházíme bez ponožky. Bohužel slézt z toho srázu dolů je ještě těžší než lézt nahoru, takže když spadnu na zem a sjedu celý po prdeli, tak má Gilligan obrovskou radost - prý je to můj trest. Docela jsem si nabila zadek. No nic - za to si můžu sama. Procházíme okolo lidí a Gilligan u nich hned zastavuje a vypráví jim celou story o tom s jak příšernou holkou tady chodí “Málem se utopil uprostřed oceánu, nebezpečný kemp, komáři, včely, vosy, myši, krysy a ty svině mu ukradly ponožku a okousaly hole, ale Goldilocks je šťastná!” Já se vážně musím smát, protože to vypráví úplně cizím lidem a ti se tím očividně taky dost baví. Když od nich odcházíme, tak mu říkám, že všechno vidí moc černě a že se na to musí dívat z té lepší stránky - a chtěla jsem pokračovat, ale NENAŠLA JSEM TU SVĚTLOU STRÁNKU! Konečně se taky směje. Tohle mě vážně baví … a copak jsem to zase našla? ZASE TA LÁSKA?



Po pár mílích jsme dorazili na palouček, kde jsme si chtěli dát krátkou pauzu, ale co vám budu povídat. Jsme oba unavení, protože jsme skoro nespali, takže když jsem dojedla sváču a podívala jsem se na Gilligana a zeptala se, jestli mám 20 minut na šlofíka, tak bylo jasné, že zůstáváme na trochu déle. Přidalo se k nám kupodivu více lidí. Dnešní den je nějaký líný. Byla tady Meema, Turtle, J.P a všichni jsme si dali … a teď se podržte! 5 hodinovou pauzu! Gilligan měl alespoň komu povídat o tom, jak se “Málem se utopil uprostřed oceánu, nebezpečný kemp, komáři, včely, vosy, myši, krysy a ty svině mu ukradly ponožku a okousaly hole, ale Goldilocks je šťastná!” Já jsem spala 3 hodiny a nikdo mezitím neodešel! Dneska je vážně divný den.



Když jsme se rozhodli vyjít, tak začalo lehce krapat - bože já už zase panikařím - já nechci žádnou bouřku a najednou se mi vybavily všechny vzpomínky na mou noc s kroupama a bylo mi úzko. Bože prosím, jenom ať nehřmí! A pak začalo pršet - ale jenom tak lehce a svítilo sluníčko a vlastně to bylo kouzelné. Byla to krása. Poslouchala jsem u toho písničky z filmů a bylo to vážně epic, až mi z toho naskakovala husí kůže.



Bylo to fakt krásné. Já jsem byla vyspaná, v dobré náladě a konečně jsem začala přemýšlet o celé téhle situaci, která nastala. Myslím tím mě a pana sixpacka. Já začínám mít toho chlapce vážně ráda. Moc ráda s ním trávím čas a ještě radši s ním hikuju a ještě mnohem radši s ním usínám… LŮCO!! PROBOHA! Gilligan zítra odjíždí a tentokrát je to 100%. Nemá více času - musí dorazit do Kanady v půlce září, protože mu v tom jeho vojenském letectvu začíná nějaký výcvik. Když jsem se o tom dneska zmínila, tak mi řekl, že jsem více než vítána přeskočit těch 300mil s ním. Ale to není nic pro mě - já nic přeskakovat nechci - i když bych s ním dál hikovala moc ráda. Tenhle trail dělám pro sebe a přeskakovat se mi nechce, dokonce ani kvůli sixpacku.

Hmm… jenomže já mám toho chlapce vážně ráda! Já tak strašně ráda rozdávám lásku a pak se mi vždycky stane to, že si lidi pouštím moc k tělu - občas doslova - a pak mě to úplně zničí, když ti lidi odejdou. Tipsy je toho přímým důkazem. Není dne, kdy na tu cácorku nemyslím. Tohle je ale mnohem horší. Tohle je sixpack!! Jsem z toho úplně zničená a přemýšlím, co bych měla udělat. Přeskočit s Gilliganem? Zůstat? Toť otázka …


Vylezla jsem na kopec a nebyla jsem si jistá vůbec ničím. Koukala jsem na tu nádheru všude okolo a říkala jsem si, co když něco přeskočím a něco mi uteče? Něco neuvidím? Těžko říct, co

je správná volba.



Došla jsem na místo, kde jsme dneska všichni kempovali a byla jsem lehce nemluvná, ale západ sluníčka byl tak nádherný, že stejně nikdo nemluvil, tak jsem nevypadala tak divně. U mě totiž

není úplně normální, že bych nemluvila.




Seděli jsme u ohně a já se snažila nemyslet na to, co přijde zítra. Gilligan odjede. Měla bych s ním strávit poslední noc ve stejném objetí jako včera? Měla bych jet s ním a trávit s ním každý večer? Koukala jsem do ohně a kladla si otázky hodny přítomnosti psychologa. A přišlo to jako rána z čistého nebe! Já nejsem follower! Já nikdy lidi nenásleduju - jdu vždycky svojí vlastní cestou a tak to zbožňuju! Dělat si věci po svém a nebýt na nikom závislá. Sbalila jsem si všechny věci a šla jsem kempit na krásné místo, protože všichni ostatní kempí tady v nudném kempu odkud neuvidí hvězdičky. Mělo by mi být hrozně - spím tady sama - ale já se cítím skvěle, protože tohle je to, co chci. Projít tuhle cestu naplno a užít si každý moment a každou míli celého tohoto trailu. A třeba mě čeká další dobrodrůžo! Nehledě na to, že další noc v přítomnosti pana sixpacka by pro mě mohla být ještě horší. Vůbec nechci vidět, jak zítra odjede.



-> Jít na 90. den

3,164 zobrazení2 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com