Vyhledat

Den 93 - Nejhorší noční můra ever

Aktualizace: 11. bře 2019

Včera než jsem šla spát, tak jsem přemýšlela, jestli bych se nějak na tu skálu nemohla přivázat, ale jediné čím bych to mohla udělat jsou tkaničky a to bych si moc nepomohla, takže jsem se soustředila na to, abych se prostě nesvalila. A soustředění ve spánku - na to jsem expert!

A tady jsem. Držím se pravou rukou na skále, protože jsem se zřítila z toho kamene na kterém jsem spala.


Na poslední chvíli jsem se zachytila o skálu a držela jsem se jenom třema prstíčkama. Panika jako prase. Když jsem padala dolů, tak jsem se zachytila o foťák se kterým vždycky spím, takže jsem se nemohla chytit skály druhou rukou, protože jsem v ní měla foťák. Dilema. Zemřít nebo ztratit foťák. To radši zemřu než abych odhodila foťák a pak jsem se zřítila do propasti … KONEC HOLKY S BUCKET LISTEM! RIP! … Já jsem se ale bohužel nezabila. Ležím dně propasti s Nikonem v ruce, mám zlomené obě nohy a mám obrovský klacek skrz moji pravou ruku ve které jsem držela foťák! Všude je krev. Jsem dobitá jako cikánské hračky a nemůžu se hýbat! Nemám s sebou telefon a nemůžu si zavolat pomoc. Všude kolem mě jsou klacky a mrtvé zvířata. Děsně to tady smrdí a chce se mi z toho zvracet. A pak se tam objevil medvěd jako kráva! Já se nemohla hýbat a on přišel ke mě a lízal mi krvavé rány. A PAK … MĚ SEŽRAL! NE, DĚLÁM SI PRDEL … PAK JSEM SE PROBUDILA! Zpocená jako prase, pořád na tom kameni a v bezpečí. Bože, tohle byla ta nejhorší noční můra ever! Opatrně jsem slezla ze skály a šla se nasnídat dále od tohoto nebezpečného místa.


Když jsem dneska vyšla, tak jsem měla radost, protože je dneska hezké počasí a všude jsou krásné modré mráčky. V dálce vidím jezera - moc bych si chtěla zaplavat v jezeře. Smrdím.



Vylezla jsem na nejvyšší kopec dnešního dne a byl odsud moc hezký výhled, takže jsem si vybalila svačinku a papám a papám a pak slyším ring ring ring. Chytla jsem tady signál!! Jupíííí!



Fotka přírody modré mraky


A hned jak jsem najela na ty internety, tak vidím, že mi máma olajkovala fotky na instagramu asi tak před 5 minutama! Zkouším jí volat a … ZVEDLA TO! JUPÍÍÍÍ! Zrovna se s tátou vrátili z dovolené a máma pere a vybaluje. Přišly mi pohledy, tak mi je máma čte a mně hřeje u srdce, jak mám báječné kamarády, že mi pořád posílají pohledy i když je pravděpodobné, že umřu v divočině.



Jenom jednu věc moje milé holky! Píšete mi sice krásné pohledy, kde se vysmíváte mojí ovesné kaši v pytlíku, ale co kdybyste zkusily napsat něco originálního? Třeba můj brácha dostal následující pohled s textem: “Nazdar bráško, mám se tu jako v ráji! Spousta sexu, dobrého pití, vstávání ve 12, azurového moře, italských kundiček a kvalitního vínečka. Doufám, že se máš alespoň z části tak dobře jako já. S láskou tvůj Vojtík! PS: Vím, že bys víc ocenil můj zadeček.”



Když mi to máma četla, tak já jsem se málem počůrala smíchy. Seděla jsem tady na kopci asi 2 hodiny a povídala si s mámou. Co jiného bych měla dělat - třeba chodit? Hmm? Nojo, tak já budu zase pokračovat. Jenomže pak kolem mě procházel pár a paní vytáhla z batůžku broskev a dala mi ji - prý vždycky, když chodí na hory, tak s sebou bere ovoce a dělá takové Trail Magic! Bože broskev! Zulíbala bych jí ruce! Takže jsem si zase sedla a vychutnala si dávku vitamínů.



A když jsem vyšla, tak kolem mě lítalo asi 20 motýlků. To bylo bájo! Sedali si mi na rameno a na hlavu a celou mě obletovali. To jsem ještě nikdy nezažila. Byli všude! Milion motýlků! Na kytkách, na zemi, ve vzduchu, na mě … Hrály mi u toho filmové soundtracky a bylo to fakt kouzelé!



A pak jsem narazila na Luka. Hrozně sympatický chlapec. Už jsme se spolu jednou potkali - ten den u ohně, kdy Gilligan další den odjížděl. Pokračovali jsme spolu a dost jsme si povídali. Teda mám pocit, že jsem povídala spíš já, ale to se většinou tak stane, když zmíním můj bucket list. Šli jsme docela rychle, když se Luke najednou zastavil a sednul si na zem. Zničehonic dostal neskutečnou křeč do nohy a musel si sednout. Zul si boty a snažil se to rozhýbat, ale nakonec vyhodnotil, že to není křeč, ale neskutečná bolest. Vůbec nechápe z čeho. Prostě šel a při dalším kroku se to stalo. Nikdy takovou bolest v noze neměl. Nemůže se skoro ani postavit. Seděli jsme tady půl hodiny, ale bolelo ho to pořád. No nic. Tohle bude asi vážné. Další voda je vzdálená asi 1 míli odsud, tak jsme se rozhodli, že tam dojdeme a on si zkusí nohu zchladit v jezeře a třeba to přejde. Celou cestu kulhal a skákal jako koza. Vzhledem k tomu, kolik nás tady teď je (fakt málo lidí), tak jsem ho nechtěla nechat samotného - chtěla jsem dneska ujít dost mil, ale kdyby se tohle stalo mě, tak bych chtěla, aby se mnou někdo byl. Došli jsme k vodě, máčeli si nohy v jezeře, já si uvařila jídlo a Luke se začíná trochu bát. Podle mě si natáhnul nějaký sval v chodidle, ale těžko říct. Nemůže skoro vůbec chodit. Rozhodl se zůstat tady a zítra dokulhá na nejbližší silnici odkud si stopne auto do nějakého města a do nemocnice. Bylo mi ho vážně hrozně líto, protože je to super kluk, dokonce jsem si myslela, že bychom spolu mohli hikovat, protože má podobnou rychlost. Rozhodla jsem se kempovat tady s ním - nejen, že je mi jej líto, ale jak jsem říkala - já bych tady sama zůstat nechtěla! I když jsem ušla dneska skoro nic - asi tak 11 mil, tak mi to nevadí tady zůstat. Donesla jsem mu vodu, udělala jsem oheň a vaříme si večeři.



Po chvíli dorazila Road Runner - ta australanka, která tady chvíli hikovala s její mámou. Někde si rozsekla nohu, ušla dneska 12mil a je tady vyřízená, takže zůstává s náma.



Jedli jsme večeři, pozorovali západ sluníčka a já se psychicky připravovala na to, že bych zítra měla vstávat trochu dříve, protože potřebuju dojít do města - mám skoro vybitý telefon!


-> Jít na 94. den

2,112 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com