Vyhledat

Den 94 - Óóóó můj bože Goldilocks

Aktualizace: 11. bře 2019

Ranní rutina. Budík na 6:00. Zaklapnutý budík. Druhý budík na 6:30. Zaklapnutý budík. Další budík není. Sama se budím v 7:00, protože mi do obličeje svítí sluníčko. Balím se, jím čokopafs a 8:00 vycházím. Tak nějak jsem přišla na to, že tenhle režim pro mě funguje. Po ránu je dneska všechno hrozně zakouřené - asi je zase někde další požár. Je dusno a hůře se dýchá. Je to docela smutné, protože by tady měla být nádherná příroda a místo toho vidím jenom mlhu a kouř. Luka dneska bolela noha úplně stejně jako včera, takže to asi vážně nebude sranda. Moc mě to mrzí. Už zase pokračuju sama a vůbec mě to nebaví, když nemám parťáka se kterým bych si mohla povídat.

Šla jsem si to takhle lesní cestičkou, prozpěvovala jsem si, když najednou proti mě šel nějaký kluk a děsně nahlas křičel: “Óóóó můj bože Goldilocks!!!” Já vůbec netušila, kdo to je a vážně moc jsem se snažila vybavit, odkud se známe. Počkat - on jde ale z opačné strany! On má takovou radost, že mě vidí. Ptám se ho na jméno. Jmenuje se Trail Mix. Znova se na mě podíval a zakřičel: “Óóóó můj bože mise je splněna!!” Já vůbec nechápu, co tím myslí. Bože on má takovou radost, že mám radost i já a to zatím nevím z čeho. A pak se konečně nadechne a praví: “Připrav se. Tuhle zprávu jsem s sebou nesl posledních 150 mil a každý den jsem se modlil, abych ji doručil. Jsi připravena?” Já se směju a čekám co z něj vyleze. Ale tohle jsem nečekala. Nadechnul se, rozpřáhnul ruce a řekl: “Tipsy tě miluje a strašně moc jí chybíš!” A PAK JSEM SE ROZBREČELA! Vždyť ona mě taky a tenhle trail bez ní už není to, co býval. Trail Mix mě obejmul a chvíli jsme si povídali. Potkal Tipsy válet se někde u jezera (typická Tipsy) a když zjistila, že jde opačným směrem, tak mi poslala vzkaz. Není to úžasné? Díky Trail Mix! Tenhle chlapec udělal můj den o 1000% lepší!



Bohužel ale ty výhledy dneska fakt nestojí za nic. Je to hrozná nuda takhle chodit, když vlastně nic nevidíte. Já se hrozně ráda kochám a dělám fotky, ale tohle je vážně zoufalé. Třeba mě to ale přinutí ujít více mil.



Dneska celý den myslím na Tipsy a vzpomínám na všechny naše dny, kdy jsme lenošily a chodily 6 mil, plácaly se v bazéně, čučely na jezera nebo opouštěly kemp ve 3 odpoledne. Vím, že už se pravděpodobně neuvidíme, protože ona je tak 250mil přede mnou, ale všechny tyhle vzpomínky jsou prostě boží! A všechno, co je kolem mě je opakem slova boží.



Dneska jsem vážně skoro celý den jenom šla. Nedělala jsem si skoro žádné pauzy a už teď kolem 18:00 mám ujítých nějakých 18mil, což je u mě docela výkon. A to mám ještě další dvě hodiny - což je nějakých 6 mil. Potkala jsem kluka jménem Red - Němec. Dneska tady na cestě byl Trail Angel se studenýma nápojema a jídlem. To jsem zmeškala! Red mi ale nabídnul jeho Fantu, kterou si vzal s sebou, ale moc rád mi ji věnoval. Juuuhůůů. Vůbec si podle mě nedovedete představit ten pocit, po celém dni šlapání pít studenou fantu!



Když začalo zapadat sluníčko, tak jsem byla naštvaná, že nejsem někde na super místě a nemůžu pozorovat západ. Byla jsem uprostřed lesa a západ jsem viděla jenom přes stromy.



Vůbec nejsem šťastná. Navíc jsem hrozně vytočená, že je všude kouř a všude jsou lesy a já nic nevidím a zmeškala jsem západ sluníčka a nejsou tady žádné výhledy a žádné super cool místo na kempování, takže jediné logické východisko se mi zdá = jít v noci a ujít ještě nějaké míle. TO BYL ZASE NÁPAD!


Šla jsem po tmě, jako vždy vyděšená s podělanýma kalhotama a hladová. Kolem 21:00 jsem měla vážně hrozný hlad, tak jsem se rozhodla zastavit a udělat si po tmě večeři. Udělala jsem si kuskus a indické Masala brambory. Když jsem dojedla, tak jsem všechno sbalila, dala jsem si na záda batoh, vzala turistické hole, zapla čelovku a … TO MĚ POSER NA HOLÉ ZÁDA! Asi 3 metry ode mě stál OBROVSKÝ MEDVĚD! Já přestala dýchat a snažila jsem se probudit ze snu. Ty krávo to není sen! Normálně na mě čuměl a ani se nehnul. Děcka, mě se klepaly ruce jako bych měla Parkinsona a zapomněla jsem dýchat. Z čela mi tekl pot a panikařila jsem. Vedle mě byl obrovský spadlý strom - obří kláda - opatrně jsem se na tu kládu snažila vylézt (abych vypadala větší), jenomže jsem na zádech měla krosku, která byla děsně těžká! Když jsem vylezla nahoru, tak jsem začala práskat holema o sebe a křičela jsem “Bububububu, jdi pryč medvěde!” a v tu chvíli se mi smekla noha na té kládě a já jsem sebou práskla pravým stehnem na tu kládu a svalila se na zem. Ležela jsem na zemi, bolela mě noha úplně příšerným způsobem a pořád jsem mlátila těma holema a křičela. Ten medvěd otočil hlavu a pomalu se odšoupal z cesty. Podle mě si řekl, že něco takového ještě neviděl a že je bezpečnější odejít. Já už zase brečím. Ležím na zemi vyděšená jako prase a v totální bolesti. Dá se zlomit stehno? Vážně byl asi tak 3 metry ode mě medvěd? Obrovský černý medvěd? Zavřela jsem oči a vzlykala jako malé děcko. Já chci domů! Ležela jsem tady asi půl hodiny.


Já se nebyla schopná zvednout. Moje tělo bylo v tranzu. Děsně se bojím. Je hrozná tma a co když se ten medvěd vrátí? CO SIS TO ZASE VYMYSLELA TY KRÁVO BLBÁ? Tuhle otázku jsem si opakovala asi tak stokrát dokola. Vysmrkala jsem se a šla najít nejbližší místo na spaní. Chci spát. Chci to všechno zaspat! Chci umřít! Chci ráno! Chci denní světlo! Chci maminku!


-> Jít na 95. den

2,396 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com