Vyhledat

Den 95 - Korálky = princezna

Aktualizace: 11. bře 2019


Víte, jak jsem před pár dny zmiňovala, že mám skoro vybitý telefon? Ráno mi zazvonil budík v 5:00, který jsem si včera nastavila, protože potřebuju nutně do města a to je vzdálené 25mil - celý den chůze. Vážně jsem vstala a v 5:30 vyšla. Hned takhle z rána jsem procházela kolem značky 2000km! Dovedete si představit jít 2000km? V průměru to znamená, že za posledních 95 dní svého života jsem každý den ušla 21km! Některé dny v mém normálním životě ani nevstanu z postele a tady lítám jak hadr na holi? Spala jsem tak 5 hodin, takže mi to dneska úplně nemyslí, ale vůbec mi nedochází, jak jsem něco takového zvládla. 2000 km! To je jako bych 6 krát šla pěšky z Prahy do Ostravy. Nechápu, že jsem tohle nikdy neudělala! Mohla jsem si ušetřit 120 korun, které mě stojí Regiojet!



Omluvte můj obličej. Co byste chtěli po pár hodinách spánku? Když jsem vyfotila tohle selfie, tak mě málem omylo - telefon se vypnul. Kaput. Došla šťáva. Vůbec nevím, jak to přežiju bez telefonu. Normálně docela často sleduju cestu v aplikaci, která mi ukazuje, kde zrovna jsem a taky se hlavně pořád dívám jestli půjdu z kopce nebo do kopce. Uvidíme jestli přežiju. Hned po pár mílích potkávám kládu, která mi ukazuje cestu - tam přesně jdu.



Celou dobu jsem dneska šla z šíleně prudkého kopce - asi 2 hodiny - nějakých 6 mil. Byla jsem příjemně překvapená. Z kopce to já mám moc ráda. Došla jsem k překrásné řece, kde jsem potkala 2 kluky, které znám od vidění. Půjčili mi telefon, abych se mohla podívat, kam vlastně dneska jdu. A to vůbec nechcete vědět! To, co jsem teď sestoupala dolů - teď budu muset vyšlapat nahoru! Kopec jako kráva! 13 mil do kopce! Víte, co to je? To je katastrofa! 21km! Ta 21 je dneska nějaká osudová.



Poděkovala jsem klukům a jdu na to. Ten kopec by mi možná mohl zabrat celý den. Haha. Já dneska musím ujít 26mil = 42km, abych dorazila do města. Já jsem normálně bez telefonu úplně jako bez ruky. Cítím se nejistě a kdyby se mi něco stalo, tak můžu leda tak křičet z kopce. Ale matka příroda si ze mě tropí vtípky - přede mnou se objevilo peříčko! Až se ti něco stane - napiš poslední vzkaz krví, nebo nevím … Ale to peříčko bylo tak krásné, že jsem si ho musela vzít s sebou.



Po 3 mílích do kopce jsem byla tak vyčerpaná, že jsem se zastavila u jezera a udělala si oběd. Udělala jsem si pohodlí - zula jsem si boty a koukala jsem se na sebe a byla jsem lehce znechucená. Ještě, že mám ty korálky na ruce - jen díky nim si stále připadám jako princezna…



K obědu jsem si udělala Chilli Mac s parmazánem a dostala jsem nějaké stížnosti, že už nesdílím fotky mého jídla v pytlíčku, tak tady to máte.



Jenomže, když jsem dojedla jídlo a chtěla jsem vyjít, tak mě přepadl pocit, že bych chtěla na chviličku zavřít oči. A taky, že jsem je na chviličku zavřela. Jen na chviličku. A to je vážně těžko říct na jak dlouho, protože nemám telefon, takže vůbec nevím kolik je hodin. A podle slunka já číst neumím - nejsem tramp! Když jsem se vzbudila a otevřela oči, tak vedle mě seděl obrovský pavouk. Já nesnáším pavouky! A víte co jsem udělala? Zavřela jsem oči a šla jsem spát dále. Ať mi třeba vleze … na záda! To je fuk. Jak to není medvěd, tak je to v pohodě.


Vycházím - já už chci být ve městě a nabít si telefon! Je to tady prostě úplně otřesné - šlapu do kopce, nemůžu dýchat jaké je dusno a nic nevidím!


Já jsem dneska nepotkala nikoho jiného než ty 2 kluky ráno u řeky! Cítím se v ohrožení. Nikdo, koho bych se mohla zeptat na cestu - já vlastně vůbec nevím, kam jdu… prostě jenom jdu a jdu. V 6 hodin večer jsem dorazila na cestu, kde jezdily nějaké auta - jedno za 20 minut. Rozhodla jsem se stopovat. Hned první auto, které kolem mě jelo mi zastavilo. Pán se ptal, kam jedu. Kam jedu? Jak to mám asi vědět! Tak jsem řekla, že jedu kamkoliv, kde jede on a že potřebuju někam, kde si můžu nabít telefon a najíst se. Pán mě vzal tedy s sebou a vezl mě to města Bucks Lake. Vysadil mě u restaurace a šel dokonce i se mnou dovnitř, aby mě představil pánovi, který to tady vede! Bože, to je zase protekce! Mohla jsem si nabít telefon a objednala jsem si Fish and Chips. Aha, tohle je město, kde nefungují telefony - žádný signál a žádná wifi a spí se tady v kempu. Zabijte mě!



Je tady ještě jedno město, které je vzdálené asi 18 mil. Quincy. Hned jak mi tuhle informaci pán oznámil, tak jsem šla stopovat. Vyšla jsem ven a zvedla palec. Prosím vás všichni mí andělé strážní, odvezte mě někam, kde je signál a někam, kde mají postel a můžu si odpočinout! Z místa odkud jsem stopovala jsem viděla na terasu staršího páru, který si tam povídal. Paní na mě mávla a vyptávala se na PCT a jaké to je a odkud jsem a jestli cestuju takhle sama a jestli se nebojím a pak její manžel řekl: “Pojď, já tě do Quincy odvezu.” Já je chtěla zulíbat! Jak já tady v Americe miluju lidi! Tohle je prostě naprosto neuvěřitelné, ale já mám takové štěstí a vždycky se všechno vyřeší samo! Já si jsem 100% jistá, že to všechno někdo řeší za mě. Jsem moc ráda, že jsem tohohle pána Nortona a jeho ženu Jeny potkala, protože už se začínalo stmívat a já se potmě bojím. Hlavně teda medvědů. Medvědů ve městě. Dojeli jsme do Quincy a já vlastně ani nevěděla, kam jedu. Konečně jsem měla signál - podívala jsem se, kde je tady hostel pro hikery a Norton mě tam odvezl. Bylo 21:00 a já byla úplně k.o. Ne k.o jako k.o, ale úplně k.o.





Norton mě vysadil a já šla na recepci - byla tady hrozně moc milá paní, která se mi hned věnovala a ptala se, jak se mám. Má poslední volný pokoj - všechno ostatní je zabookované. Když mi řekla cenu, za ten pokoj, tak jsem málem spadla, ale víte co, mně už je to dneska úplně jedno. Ten pokoj mě stál to, co bych zaplatila za nové boty! Co jiného bych ale asi měla dělat v 9 večer. Prostě jsem to zaplatila a už jsem chtěla být ve sprše a ležet v posteli. Prostě si zítra odpustím nějaké jídlo a ušetřím na nějaké snídani a burgeru. Byl to pokojíček, ze kterého mě přecházel zrak. Byl to hotový apartmán. Kuchyň, koupelna, obrovská postel, kávovar, televize - a to všechno jenom pro mě! Paní z recepce je úplně zlatá - přinesla mi nějaké náhradní oblečení a řekla ať jí naházím moje prádlo do koše a že mi to do rána vypere! Pak mi nabídla Pizzu a přinesla mi 3 plechovky Root Beeru! Já šla do sprchy a pokusila se ze mě smýt všechnu špínu - nemožné. Pak jsem si v ručníku lehla na postel a v tu chvíli jsem usnula...


-> Jít na 96. den

2,025 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com