Vyhledat

Den 98 - “Tys tady ku*va došel!”

Aktualizace: 11. bře 2019


Ráno. Snídaně. Sbalit se a jde se. Úplně normální nudné ráno jako každé jiné. Drápu se do kopce jako magor, je příšerné vedro a nic nejde vidět. Všude kouř. Úplně normální nudný den jako poslední dny.



Dneska mi ale po cestě zpříjemňují náladu nápisy na stromech. Vždycky se u každého zastavím, zamyslím se a jdu dál a pak nad tím přemýšlím do té doby než uvidím další.

“Beeing mad at the hill makes you hike faster“ - “Být naštvaný při cestě do kopce ti pomůže být rychlejší!” Já jsem tak strašně nasraná a pořád jdu pomalu! Takže mi jako ta značka lže? Snažím se být naštvaná víc a víc, ale stejně se nic nemění…



“You fucking walked here” - “Tys tady ku*va došel!” No tak né asi. Jak jinak bych se tady do toho příšerného kopce dostala. Bože. V nohách mám už tolik mil a furt šlapu jak nějakej křeček v kolečku. Jsem vyřízená.



“There is only one reason to do this trail…” - “Je jen jeden důvod proč jít tenhle trail…” No to je úplně jasné. Jeden jeden jediný důvod - Zbláznit se. To se tak občas stane že někomu přeskočí a jde dobrovolně na 5 měsíců šlapat kopce…



“Netflix and Chill?” - “Netflix a pohodička?” (Mami Netflix = dívat se na filmy) No tak tohle mě málem zabilo. Představila jsem si postel, spoustu polštářů, sladkostí a film! Málem jsem se rozbrečela nad tím, jak moc mě bolí nohy a jak moc se chci podívat na Lotranda a Zubejdu!



“Are you what you want to be?” - “Jsi tím, čím chceš být?” Hmm, tak tohle je dobrá otázka. Na to si musím sednout a více se zamyslet. Ležím na zemi s batohem na zádech a chci být hadem - ten totiž nemusí CHODIT!!! A taky bych chtěla být domácí kočkou, která se pořád válí na gauči. A nebo pták, abych všude doletěla. Nebo medvěd, abych mohla prospat celou zimu. Cokoliv, jenom abych už nemusela nikam šlapat!



A bylo tam spousta a spousta dalších u kterých jsem se zastavila a přemýšlela nad kravinama.



Vylezla jsem na kopec! A nejlepší zpráva dnešního dne? Je tady signál!! Bože to je bájo! Hned půjdu všem napsat, jak moc je to tady na nic a jak moc mě to tady nebaví! Ale ještě než jsem napsala první nasranou zprávu, tak mi přišel email od mého bráchy. A děcka, já málem svým smíchem vyděsila všechny zvířátka v lese! Všechny utekly. Bože, to bylo naprosto boží! Takže, abyste pochopili kontext. Já začala psát blog a když jel můj táta cestovat po Francii, tak ze svých cest sepsal podobné články jako já a říkal tomu, že píše “blogísky”. No a pak jela dovolenou máma a po návratu sepsala taky svůj blogísek a všichni si takhle čteme naše blogísky z našich dobrodružných cest. Já píšu o horách a přírodě tady v Americe, táta píše o horách a jezerech ve Francii a Rakousku a máma popisuje pláže v Bulharsku. Brácha nechtěl být pozadu, tak nám taky sepsal JEHO BLOGÍSEK! On je chodí do práce jako magor a maká!


No já se vážně málem počůrala! Díky brácha! Za můj dnešní první úsměv (záchvat smíchu) vděčím tobě! Po hodině jsem se posbírala a zase vyšla. Pořád jsem měla v hlavě ten bráchův ostravský slovník a smála jsem se. My si užíváme a brácha maká. Po cestě jsem si povídala sama se sebou jako obvykle, když mě vyrušil nějaký chlapec Morric. Němec, který jde opačným směrem - z Kanady do Mexika. Ptá se mě, kde je podle mě nejlepší zastavit nakoupit jídlo, tak jsem mu nějak poradila a on jen konstatoval, že mu chybí jídlo na jeden den. Och můj bože chlapče, žes to neřekl hned! Sundala jsem batoh, vytáhla všechno jídlo z batohu a nechala ho, aby si vybral co chce. Já mám děsně moc jídla a jestli mu to ušetří den, tak budu jenom ráda! Morric byl rád a já vlastně nakonec taky - mám teď lehčí batoh.



Třeba se mi ty dobré skutky jednou vrátí. Třeba. Třeba mi za to někdo sešle parťáka, abych nemusela chodit sama a nemusela si povídat sama se sebou. A pak jsem došla ke značce se správcem lesa a chvíli jsme si povídali. Hlídal tady tuhle značku už 150 let a každý den tady okusuje kůru ze stromů, aby značka pro PCT hikery nezarostla!



Ano. Povidala jsem si s veverkou. Asi 5 minut a předstírali jsme, že je správce lesa! Mě fakt odvezou do Bohnic! Fakt mě to tady neba! Jak je tady teď všude kouř, tak mě to baví ještě mnohem méně. Vlastně to tu zase tak moc ráda nemám. Hmmm. Bylo 8 večer a já ani nechtěla jít spát. Byla jsem zpocená jak pes!



Rozhodla jsem se pokračovat v chůzi. Přes noc. Všude jsou stromy, žádný výhled, takže o nic nepřijdu. A i kdyby, tak je mi to fuk…


Je 22:30 a chci jít spát. Po 19 mílích jsem úplně k.o. Vedle mě je šváb. Zabila jsem švába. Všude kolem mě jsou takové ty nechutné zvířata - štipky se jim podle mě říká. Zabila jsem jich asi 10. To zase bude noc. Skoro jako spát v Zoo, akorát jsem nemusela platit vstup a je tu volný výběh. Takže vlastně cool. Cítím se sama i když je tu tolik zvířat kolem mě. Fňuk.

-> Jít na 99. den

2,433 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com