Vyhledat

Dredatá pinda došla do Kanady


To jste nečekali, že o mně ještě někdy uslyšíte co? Tak jsem tady! Jsem hrozná, já vím, ale chci jen, abyste věděli, že jsem zpátky jen kvůli vám. Všichni mi píšete, jak vám chybím a jak chcete vědět, co se všechno stalo a jak to se mnou skončilo. Tak tady máte takový krátký výcuc. Můj blogísek skončil dnem 100, kdy jsem se rozhodla přeskočit nějaké ty míle a dohnat Tipsy. Po pár dnech s Tipsy jsme společně překročily hranice s Oregonem. Začaly nám trošku krušnější časy - mým plánem bylo začít chodit trochu více mil a pohnout zadkem a dostat se do Kanady dříve, než ve Washingtonu začne sněžit. Tím pádem mi už ale bohužel vůbec nezbýval čas na psaní článků - natož na upravování fotek a postování na blog. Hmmm. To je mi ale důvod co? Vykašlat se na vás kvůli nějakému spánku a únavě! Tak jo, tak lžu. Ve skutečnosti jsem vás zanedbávala, protože jsem si trail neskutečně užívala. Aaaaaaa .... neužívala jsem si jej sama.


V Oregonu jsem se rozhodla, že budu dělat to, co mi říkalo moje srdce. Strávila jsem pár dní tím, že jsem chodila úplně sama. A samozřejmě mě to vůbec nebavilo. Při první příležitosti jsem opět začala hikovat s Gilliganem. Můj Pan Sixpack byl zpátky. Sblížili jsme se spolu ještě mnohem více a lépe jsme se poznali. Nejsem si jistá, že tohle Gilligan chtěl, ale musel si zvyknout. Ukázala jsem mu svou druhou stránku. Ne jenom tu roztomilou, rozkošnou a milounkou slečnu, která se o něj stará. Ale byly to jenom takové maličkosti. Třeba jsem ho vytlačovala z matrace. V lepších případech jsem ho vytlačila na mokrou stěnu stanu. Slintala jsem mu na hrudník. Přinutila jsem ho se mnou spát na kovboje a pak jsme v noci zmokli a on musel stavit v monzunu stan. Přes den jsem na něj řvala. Nutila jsem ho dělat věci, které ještě nikdy nedělal. Musel dělat to, co jsem chtěla já. Byla jsem protivná jako prdel. Každé ráno. Odpoledne. Večer. Lezla jsem mu na nervy. Jednou jsem mu udělala totální scénu, když jsem si nemohla v klidu vychutnat snídani! Smál se mi do obličeje, když jsem byla vytočená doběla a já s ním pak celý den nemluvila. Musel se mi omluvit. A tak. Jak říkám - jenom maličkosti, ale stejně mě zbožňoval a nenechal mě odejít. Ve dvou se to totiž vždycky lépe táhne.

Ehm. Nenechal mě odejít? No ... Jak to říct. Já nechala odejít jeho. Nechala jsem odejít vašeho milovaného Sixpacka, protože mi začal růst můj vlastní pekáč. A na co mít dva Sixpacky?

Haha. Ty poslední 4 buchty nikdy nedorýsuji, takže důvod byl jiný. Zajímalo by vás to, co? Co se asi stalo? To vám povím někdy jindy - nemůžu vám přece prozradit úplně všechno! Ale řeknu vám to ve zkratce.


ODKOPLA JSEM GILLIGANA A VYMĚNILA HO ZA SAGE!


Začala jsem hikovat se Sagem. Pamatujete si Sage? Ten kluk, co mě hned na začátku zachránil od včel? Ten chlapec, co tak moc rád nosil šaty a kytičkované věci? Ten kluk, kterého jsem poslala zpátky do Warner Springs, protože špatně chodil a řekla jsem mu, že potřebuje zregenerovat? My jsme si spolu vždycky skvěle rozuměli, ale tenkrát nám to spolu nevyšlo. Za tu dobu, co jsem ho neviděla - asi 120 dní - si změnil svoje trailové jméno na SkyBlazer. Musím říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem mohla udělat - protože posledních pár dní na trailu byly ty nejlepší! Užívali jsme si tolik legrace a stalo se nám tolik naprosto úžasných věcí, které byste mi vůbec nevěřili. Na to si ale musíte ještě taky počkat. I když se mi tedy přihodila jedna nepříjemná událost, kdy mi šlo o život. Sáhla jsem si na úplné dno - a to jsem si myslela, že jsem si na něj sáhla už hodněkrát. Byl to zážitek, který se mi vryl pod kůži a asi na ten pocit nikdy nezapomenu. Pocit, že jsem mohla být mrtvá. Tohle drama si taky nechám ještě na později, ale SkyBlazer mi zachránil život a já si uvědomila, že bych měla být více opatrná, protože občas podceňuji situace a jsem lehkomyslná. Já hodně často říkám, že jsem skoro umřela - třeba když musím jít do kopce. Vědět ale, že jsem se málem vážně nemusela už probudit je hrůzu nahánějící. Trvalo mi docela dlouho se z tohoto šoku dostat a hodně přemlouvání, že trail nechci ukončit a jet domů. Díky přátel a hlavně teda díky Skyblazovi jsem to překonala a pokračovala. A právě se SkyBlazem jsme společně došli do Kanady.

Ani nedokážu popsat jaké to bylo dojít do Kanady. Poslední den byl hodně náročný, ráno jsme se probudili do deště a museli jsme se sbalit v naprosto příšerných podmínkách - oblíknout si a obout všechno mokré oblečení a boty z předešlého dne kdy nám 12 hodin v kuse pršelo. A když už jsme si mysleli, že nic horšího nepřijde, tak začalo sněžit. Do Kanady nám chybělo 15 mil a já měla po pár krocích pocit, že tam snad nikdy nedojdu. Když jsme se dostávali do vyšší nadmořské výšky, tak jsme se ocitli ve sněhové bouři, kdy jsme skoro neviděli na cestu přes sníh, který nám foukal do očí. Celou dobu jsem si říkala, že je to poslední den, tak to musím zvládnout. A pak přišel zlom - podívala jsem se na mapu a uviděla jsem, že mi zbývá 8 mil. 8 mil! Ušla jsem několik tisíc mil a teď mi zbývá 8? Zmocnil se mě pocit radosti a začala jsem utíkat. Posledních 8 mil mého dobrodružství jsem uběhla za hodinu a 56 minut. Normálně by mi to zabralo tak 3 hodiny.


... Doběhla jsem do Kanady ...

Já to dokázala! Před 151 dny jsem stála na hranicích s Mexikem a říkala jsem si, že tady někde umřu - a taky se tak málem stalo - ale já to nějakou záhadou přežila. A víte, co na tom bylo nejlepší? Ať už se mi na trailu stalo cokoliv - já jsem si to ZATRACENĚ UŽILA! Je to neuvěřitelné, ale všechno to trápení a slzy mě posunuly kupředu - cítím se mnohem silnější, odolnější a mnohem více plná života. PCT mi ukázalo cestu a směr, kterým bych se chtěla v životě ubírat. PCT mi dalo větší chuť do života. PCT mě připravilo o všechny mé iluze o tom, že jsem silný člověk. PCT ze mě udělalo SILNĚJŠÍHO ČLOVĚKA.


“JÁ TEN TRAIL NENÁVIDĚLA KAŽDÝ DEN - ALE MILOVALA JSEM HO MNOHEM VÍC!”


Samozřejmě stále přemýšlím nad vydáním knihy, dopsání blogu nebo nad nějakými přednáškami - a to jenom proto, že se mě na to pořád všichni ptáte a bombardujete mě zprávami! Takže pěkně díky! Moc ráda bych všechno předala dál, ale je toho na mě nějak moc. Druhá půlka, respektive posledních 51 dní, kterou nejsou na blogu byly nabité dobrodružstvím, obrovským drama, katastrofami a taky láskou. Vlastně když nad tím teď přemýšlím, tak mi dochází, že jsem se trochu spletla. Myslela jsem si, že kniha bude o pitomci, který nemá tušení co dělá a za 151 dní se zázrakem prodere všemi nástrahami až do konce. Hmm. Teď zvažuji název 50 Shades of Dirt (Mami, to znamená 50 Odstínů špíny - nevím jestli jsi někdy četla 50 Odstínů šedi, ale nemá to s tím NIC společného!). Z totálního drama snad nakonec bude román. Tak uvidím - nejsem úplně spisovatel a na červenou knihovnu se moc necítím.


Z Kanady jsme jeli do Seattlu, rozloučila jsem se se všemi přáteli a pár dní jsem relaxovala. Nejhorší bylo říct sbohem SkyBlazovi - brečela jsem jako želva, když odjížděl. Po pár týdnech s ním se z nás stal nejlepší hikerský team - byli jsme jako brácha a ségra! A navíc teda je docela těžké se rozloučit s někým, kdo vám zachránil život. Nebýt SkyBlaze, tak už vám tady vůbec nic nepíšu. Vážně doufám, že se ještě někdy uvidíme. Po dokončení jsem se chtěla vracet do Californie a dodělat si těch 300mil, které jsem přeskočila. Díky všemu co se za poslední 2 měsíce stalo jsem si uvědomila, že to pro mě nemá smysl - proč bych se měla někam vracet? Sama? Moje cesta začala v Mexiku a skončila v Kanadě. Byla to MOJE cesta a MŮJ příběh. Speciální a unikátní. Byla to cesta, jak jsem se z jedné strany Ameriky dostala na druhou a je úplně jedno jak. I kdybych to jela na oslu. Je to fuk. Pro mě to byl dlouhý příběh a vůbec jsem necítila potřebu se někam vracet a dokončovat nějakou sekci (navíc v té sekci, kterou jsem přeskočila kvůli požárům byl zase další požár). Všichni věděli, že pro mě trail nebyl o mílích a každý věděl, že si trail užívám úplně jinak - tak všichni koukali jak z jara, že by se Goldilocks chtěla někam vracet a dodělávat pitomé míle. A měli pravdu. Už by to nebylo součástí mé cesty z Mexika do Kanady. Třeba si jednou tu sekci dojdu, ale to už bude součástí jiného příběhu.


Ani jsem se nestihla pořádně rozkoukat a už sedím v letadle. Poslouchám hudbu a přemítám si v hlavě posledních 5 měsíců. Každý song mi připomíná nějakou část trailu a zážitky, které se mi nezapomenutelně vryly do paměti. 5 měsíců mého života, který byl tak plný. Každý den úplně nový, jiný, plný výzev se kterýma jsem nevěděla, jak naložit. A teď tady sedím mezi úplně normálními lidmi, kteří byli zřejmě někde na dovolené a připadám si jako marťan z jiné planety. Jsem nervózní, jako jsem snad ještě nikdy nebyla. Připadá mi to, jako bych opouštěla svůj opravdový život. Trhá mi to srdce.


A pak letadlo vzlétlo. Odlepili jsme se od země. Mně se stáhl žaludek a najednou jsem panikařila. Tohle je konec. Tohle je návrat do reality. Žádná další zranění, žádná další bolest, žádné další katastrofy, žádné další slzy a žádné další dobrodružství. Utřela jsem si sopel do rukávu. Ještě že jsem si namalovala oči tou řasenkou. Vřele doporučuji! Tenhle okamžik jsem si představovala hrozně dlouho. Pokaždé, když už jsem si říkala, že se na trail vykašlu, tak jsem se viděla v letadle - zpocenou, špinavou, smradlavou v trailovém oblečení a se zablácenými botami. Hmm. Sedím tady úplně čistá s mými novými džíny. Teď jsem úplně normální člověk - žádný hiker. Hmm. Jsem tohle já? Mohl se ze mě ze dne na dne stát jiný člověk? Usmívám se na mračící paní, která mi úsměv neoplácí. Vítej v realitě. Jsem teď vážně zase normální člověk? Zapadám tady? Vždyť vypadám úplně stejně jako všichni kolem mě. Pak jsem se na sebe podívala a zamyslela se. Mám na sobě tričko s obrovským nápisem Pacific Crest Trail, vlasy v drdolu, na ruce mám náramek Goldilocks, na džínách odznak PCT, hlavu plnou vzpomínek, telefon plný kamarádů a moje srdce krvácí. NE NEJSEM NORMÁLNÍ. Jsem stále ta pinda, která se před 5 měsíci postavila na hranici s Mexikem. Jsem stále ta holka o které si nikdo nemyslel, že přežije první den. Jsem to stále já, jen se právě maskuji, než vymyslím další blbost, kterou podniknu. Jsem to stále JÁ - holka, co vidí LÁSKU úplně všude. A taky ta holka, která má lásky vždy plný batoh.


Myslela jsem si, že toužím projít PCT. A pak jsem přišla na to, že to vlastně zase až tak moc nechci. Spousta lidí prošla PCT… JÁ PCT ŽILA. Je úplně jedno kolik mil jste ušli. Je úplně jedno jestli měl váš batoh 10kg nebo 30kg! Je úplně jedno kolikrát jste spadli na hubu, pokud jste se zase postavili. Je úplně jedno jestli jste došli do konce nebo se rozhodli skončit po pár týdnech. Jediné na čem záleží je, jestli jste si to užili! Záleží na počtu tváří, které jste rozesmáli. Na počtu úsměvů, které někdo vytvořil na vaší tváří. Na počtu přátelství, které jste navázali. Na počtu úmrtí, kterým jste unikli. Na počtu komárů, které jste zabili. Na počtu hamburgerů, které jste spořádali. Na počtu puchýřů, které jste propíchli. Na všech zážitcích, které si odnášíte...


ZÁLEŽÍ NA LÁSCE, KTEROU JSTE DALI A

NA LÁSCE, KTEROU JSTE BYLI OBDAROVÁNI.


Já si myslela, že chci projít 100% trailu. Každičkou podělanou míli. Blbý plán, který se nedá změnit! Neprošla jsem každou míli a rozhodně jsem neušla 100% trailu, ale moje cesta byla o stejných číslech. Já si to užila na 100%. A tyhle procenta jsou mnohem důležitější.


Nesnažte se dělat věci podle pravidel.

TVOŘTE SI SVÁ VLASTNÍ.


5,749 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com