Vyhledat

Den 13 - Já chci maminku!

Aktualizace: 10. bře 2019


“ALE ZATÍM MĚ ASI NIC NEDONUTÍ SKONČIT!” To jsou má slova ze včerejška! Že já občas nedržím klapačku!!!

Ráno jsme měli budík na 5:00! Zabijte mě rovnou! Víte kolik to je!? Jedna, dva, tři, čtyři, pět! PĚT!!! Katastrofa. Zahrabala jsem se do spacáku a nechte mě spát. Jenomže kluci už po ránu měli zase debilní vtípky a já se nezvládla nesmát, takže jsem nakonec vylezla. Dneska výjimečně nesmrdím jako hovno - dneska totiž válím a smrdím jako celá KUPA! Noha vypadala docela ok. Zase tak moc to nebolelo. Od 5 do 6 jsme snídali a balili se - ale leželi jsme celou dobu smíchy, protože ti dva blbci mají prostě vždycky takové kecy, že to jeden nezvládá. Falco dostal konečně trail jméno = Organizer. To byste museli vidět, jak skládá stan, jak si balí batoh = všechno má své místo a ve všem má pořádek! Dokonce i z talíře první sní všechny hranolky a až pak začne jíst burger = uklizeno i na talíři! Takže tak….



Až jsem dobalila ten bordel! V mém případě to vypadá tak, že to prostě všechno narvu do batohu HALABALA! Tak jsem vyšla! OU MAJ FAKINK GAD! (mami to znamená, jakože JEJDA!) Taková bolest, když jsem pořádně našlápla na nohu! Normálně mi vytryskly slzy a zatočila se mi hlava! Kolem mě šel zrovna Dave a viděl, jak se klátím k zemi! Zeptal se mě, jestli si nechci zahulit, že to prý pomáhá na bolest! Odmítla jsem, ale dal mi nějaký prášek, který vytáhl z krabičky ve které měl trávu, (mami, myslím tím drogy - Dave si nesbírá obyčejnou trávu ze země) se slovy, že si všechnu svoji medicínu uchovává v jedné krabičce! Dala jsem si to do pusy a ten prášek měl vážně hodně silnou příchuť! Jak já dneska ujdu 16 mil to vážně netuším! Východ sluníčka byl nádherný, ale mně to bylo úplně fuk!

První míli jsem šla asi hodinu! Ta noha mě nebolí když jdu po rovině - začne bolet jako čert, když jdu do kopce. Díky bohu, že prvních deset mil JE CELOU DOBU DO KOPCE! Po první míli jsem tak vyčerpaná a psychicky na dně, že se rozbrečím jako malé děcko a prásknu sebou na zem. JÁ CHCI MAMINKU! ... Ležím na zemi s batohem na zádech a v puse mám hlínu - a najednou mám na sobě vysoké podpatky, pouzdrové šaty, vlasy svázané do úhledného drdolu, make-up, nalakované nehty, rudě červenou rtěnku a voním novým parfémem od Diora. Koukám na sebe do zrcadla a vedle mě jsou moje nejlepší kamarádky. Chystáme se do James Deana na drink. Michi si zase nestihla omýt vlasy a Ája se nemůže rozhodnout, co si vzít na sebe. Bude to báječný večer! … Ležím stále na zemi a cítím, jak mi slzy tečou po obličeji…



Jak mi holky chybí!!! Když otevřu oči, tak se podívám kolem sebe a na sebe. Začnu se hystericky smát a směju se další 3 minuty! Prý Dior! Prý rtěnka!! Leda tak prase!



Otřela jsem slzy, vzchopila se a rozhodla se jít - pajdat! To rozchodíš! Když už jdu, tak posmrkuju jako lidi v Asii. Kapesníky jsou hluboko v batohu - co teď? Já ten zvuk posmrkávání nenávidím! Všichni tady smrkají jako prasata - zacpou si jednu dírku a smrknou do trávy. Jdu to zkusit. Pořádně se nadechnu a smrknu! Asi špatný návod - mám sopel po celém ksichtě a od nosu mi visí nudle. Už je mi to všechno jedno! JÁ JEDU DOMŮ! Ta představa jak sedím v letadle v mé momentální podobě a s momentálním odérem mě zase rozesměje! Chudáci lidi kolem mě - a já si tak ráda sundávám boty v letadle! Utřela jsem si hlavu o trávu. Kdyby tohle někdo viděl, tak mi asi změní přezdívku!

Fakt to tady nenávidím! Já dneska nikam nedojdu! Dneska to je vážně vrchol zoufalství! Trvalo mi ujít 5mil asi 4 hodiny! Googlím letenky do ČR! Máma bude mít radost, že jsem konečně zase doma! Ale musím ještě dojít těch posledních 12 debilních mil! Už se těším až si dám sprchu a budu ležet ve svojí obrovské čisté posteli a budu se třeba dívat na nějaký film! Třeba na Divočinu a budu se smát, jak má ta blonďatá kráva puchýře úplně všude a nosí blbé boty a umírá hlady! Hahaha. A najednou jsem si ZASE uvědomila, jak nesnáším ležet v posteli a nudit se a pak tam ZASE byl podělaný NÁDHERNÝ VÝHLED a já už ten posraný trail zase ZBOŽNOVALA! Proč! Proč!?



I když je mi tady na umření a občas mám pocit, že nechápu co tady dělám, tak se prostě vždycky ukáže ten nádherný výhled přede mnou a já si vždycky řeknu “tam budu příští týden” a pak za týden se ohlídnu dozadu a říkám si “tam jsem byla minulý týden!” Je to nepopsatelný pocit, když vlastně vidíte, co jste už ušli, ale hlavně, když pohled dopředu ukazuje, co vás čeká. Mě čeká za pár dní poušť, pak hory, lesy, brodění řeky, sníh… TOHLE SI PROSTĚ NEMŮŽU NECHAT UJÍT! I kdyby mi tu nohu měli uřezat! Kde je Dave?! Třeba by mi ta jeho zázračná tráva pomohla! Jsem tu bohužel, ale jenom já, můj odér a sopel na košili. Nikdo mi nepomůže!





Plázím se do kopce, piji hodně vody a jediné na co se těším je, až si lehnu do postele!! Protože dneska nás čeká noc v nádherném městě Idyllwild! Nevím, co je na něm nádherného, ale mají tam postel! Nic víc nechci! Postel, čokoládu a led na nohu! Nejsem náročná holka. Po pár hodinách narazím na Blue Skye a Falca, kteří leží na zemi a dávají si šlofíka! Umírám hlady - přisednu si a jdu si uvařit oběd - rýži s něčím jako omáčka! Při míchání toho oběda se mi obrací žaludek! To jídlo je tu prostě odporné, ale za posledních 7 dní nebyla možnost si nějaké dobré jídlo koupit! Míchám, míchám, je to hotové. Já jsem hotová. Asi se pobliju. Nebudu vám říkat jako co to chutná, ale já tohle určitě sníst nezvládnu. Jsem asi hodně náročná a ano - jsem zhýčkaná dobrým jídlem, ale prostě tohle “jídlo” neprojde mým krkem.




A tím se dostávám k závažné věci. Jídlo. Já tady vůbec nejím! Jakože vážně skoro nic. Nenávidím bramborovou kaši, nesnáším čínské polívky, nemůžu ani cítit tuňáka a kuskus se tu nedá koupit!! Mně se z toho jídla dělá zle a kdykoliv mám něco jíst, tak se tomu snažím vyhnout. Co teda jím? Ráno si dám Snickersku - v 6 ráno do sebe nic jiného nenarvu. Pak si dám tortillu s burákovým máslem a čokoládou, občas trochu sušeného ovoce a večer jsem měla většinou bramborovou kaši s tuňákem. Poslední 2 dny jsem byla bez večeře. Katastrofa! Vydávám hrozně moc energie a strašně málo přijímám! Ze začátku jsem měla přichystané dobré jídlo (ovesné kaše a kuskus), ale teď je to hodně omezené. Tu rýži v pytlíku jsem koupila z naprosté nouze, pak už tam byly jenom těstoviny s houbovou omáčkou a to mě radši zabijte! S tím musím něco udělat!

Poslední část dnešního dne jdeme kouzelnými stromy! Je to tady jako v pohádce! Všechny stromy vypadají, že lítají a že je někdo natřel na bílo! Kouzelné! Že by začaly fungovat ty léky? Nebo, že by ten prášek dostal kouzelnou moc v přítomnosti oné Davovy trávy?



Po neskutečné dřině jsme dorazili na silnici, odkud stopujeme do městečka Idyllwild. Zastaví nám maličká roztomilá stará paní a když nasedneme do auta - tak mi podá Twix! Já umřela a jsem v nebi! Cukr! Dneska mi došly Snickersky, takže jsem celý den umírala! Tahle paní je vážně anděl!! Když nás vysazuje u našeho hotelu, tak mi podává dvě Snickersky na rozloučenou. Prostě anděl. Trvalo mi 5minut je obě sníst. Umírám hlady. Dáme si sprchu a vyrážíme do víru velkoměsta! Idylwild je nádherné maličké dřevěné městečko, které mi připomíná staré westernové filmy. Všichni jsou tu hrozně milí, usmívají se a hned se s námi každý baví o PCT! Dostala jsem email od Fish, že jsou taky ve městě, tak že bychom se mohli sejít. Píšu zprávu i Nutter Butter a Monkovi - nakonec se všichni sejdeme v nejlepší burger restauraci a strávíme spolu zbytek večera! Tihle lidi jsou moje trailová rodinka - je tady spoustu lidí, ale nikdo mi zatím nepřirostl k srdci jako tihle báječní lidé! Jako vždycky se celý večer smějeme a ...TEN BURGER!!! OMG!



Dnešní den byl náročný, prošla jsem si peklem, které si asi nedovedete vůbec představit, poslední 4 míle jsem neměla vodu, zažila jsem neskutečnou bolest a hlavně jsem si sáhla asi na dno (tady je to těžko říct - nevím, co horšího by se mohlo ještě stát - každý den mě stále něco udivuje). Moje vyčerpání pramení určitě z nedostatku živin a z toho, že málo jím a bolest jsem si způsobila vlastní blbostí. Rozhodla jsem se, že si zítra vezmu zero day a zůstanu celý den ve městě a nakoupím si všechny potřebné věci, odpočinu si, umyju se, vyperu oblečení a sestavím trochu lepší jídelníček. Nechtěla jsem mít zero day takhle brzy, ale cítím, že to moje tělo potřebuje.

O kousek jsem se posunula na mojí mapě, takže pro všechny a hlavně mého tátu sdílím mapku, kde se právě nacházím - Idyllwild!


-> Jít na 14. den

3,232 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com