Kdo někdy nechtěl jet vydělávat velké peníze mimo Českou republiku! Tak samozřejmě i já! S mojí kamarádkou Míšou ze střední školy jsme se rozhodly, že pojedeme na léto pracovat. Bohužel moje znalosti angličtiny byly nulové, takže jsme moc na výběr neměly. Míša měla známého v Holandsku, který měl úklidovou firmu, takže jsme jely do Holandska! Napakovaly jsme auto a už jsme si to fičely po dálnici směr Amsterdam! Holky v teplákách!
Po cestě jsme se hned musely zastavit na pláži a obhlídnout si, kde si budeme příští 2 měsíce válet šunky!
Dojely jsme do našeho domečku, kde jsme měly bydlet společně s naším šéfem Aeronem, jeho ženou Isabel a dvěma dětma – Ashwinem a Shiwani. Isabela je Češka a vzala si Aerona, který pochází ze Surinamu – ale žil asi 10 let v Česku, takže všichni umí perfektně česky. Tahle rodinka se stala naší reálnou rodinou na celou dobu. Jezdili jsme společně na výlety a Isabela byla taková naše máma, která se o nás starala jako o vlastní děti.
Tím, že byl Aeron ze Surinamu, tak celá jeho firma se skládala ze Surinamců, které jsme si zamilovaly hned při prvním setkání (já to s tím zamilováním občas přeháním), protože na nás byli děsně milí – asi proto, že jsme byly jediné dvě holky v týmu. Takové dvě Sněhurky.
Aeron - náš šéf, nás podle mě miloval, ale musel vědět, že jeho rozhodnutí přijmout holky, jako jsme my, byla jeho největší chyba! Já si nemyslím, že jsme byly úplně nepoužitelné, ale jako … no dobře… byly jsme ÚPLNĚ NEPOUŽITELNÉ! Holky z města a uklízet? Byly jsme hrozně natěšené, ale prostě větší nemehla svět neviděl. Aeron si občas klepal na hlavu, co všechno jsme byly schopné udělat.
Vzhledem k tomu, že to byla Aeronova firma Lavold, tak na to byl náležitě pyšný! A zásadně všude nosil červené tričko s logem svojí firmy a nikdy ho nesundával! Měl těch triček doma asi 20! Největší fail byl, když jsme s Míšou šly poprvé v životě prát a všechny ty trička hodily do pračky a daly prát na 90. Aeron se další ráno chystal do práce a zavolal na Míšu, jestli by mu nemohla donést vyprané tričko – donesla – Aeronovi čouhal pupek z trička, které bylo seprané ve velikosti asi XS. Ještě, že jsme ty trička vypraly úplně všechny! První den v historii, kdy Aeron neměl firemní tričko. Jak Aeron miloval nosit ty trička, tak samozřejmě nutil i nás, abychom ty trička na sobě měly – děj se co děj – hlavně teda v práci!
My je ale nesnášely! Byly hrubé a bylo v nich vedro a hlavně prostě jsme v tom nebyly cool! Takže tričko většinou sloužilo k jiným účelům. Na namazání chleba dobrý.
A naše morálka v práci? My jsme byly pracovníci roku! Co roku! Století!
Ale teda, abych neříkala, že jsme nepracovaly – dřely jsme jako koně! Když nám Aeron něco poručil – my to udělaly 100x lépe! Aeron řekl, vyčistěte dveře čistým hadrem – my z nich odbarvily červenou barvu za použití saponátu. Aeron nás poslal setřít prach v kancelářích – my nechaly doma hadry a utíraly to jeho milovaným tričkem Lavold. Aeron nás poslal povysávat budovu – my si zapomněly doma klíče od budovy. Jely jsme povysávat budovu podruhé už s klíči a když jsme dojely domů, tak se nás Aeron zeptal: „Na co jste si dovezly tu špinavou vodu ve vysavači?“ Jednou jsme jely uklízet takové jakoby paneláky – měly jsme pozametat schody, vytřít schody a utřít prach – a jeden barák nám měl trvat 15minut. Když jsme po 45 minutách byly pořád v prvním domě, tak se Míša na mě podívala a říká: „Hele Lůco, nezdá se ti, že to děláme nějak pomalu?“ Já: „Né, to se ti zdá – jedem bomby!“ Pozametaný bordel jsme si ze všech baráků odnášely v kbelíku, který jsme dali do dodávky do kufru – když jsme dojely domů, docela jsme se divily, proč je v kufru takový prach a tolik bordelu – neřídily jsme úplně předpisově a kyblík se nám nějak rozkutálel. Ale vrchol všeho nastal, když jsme jeden večer měly jet společně s Aeronem na jednu místní diskotéku – dojeli jsme na místo a byl to nějaký Metalový sraz, protože všichni byli v černém s piercingama a tetováním. Byl to prostě trapas! Dvě mladé kočky s hrozným červeným tričkem Lavold měly jít během téhle akce dovnitř uklízet! Trapas jako prase!! Vlezly jsme dovnitř, Aeron se na nás podíval, my byly vyděšené jako bychom viděly duchy a on spustil: Je třeba uklidit záchody ve všech patrech, vytřít podlahu, pak zajít do horních pater překontrolovat zásobníky s papíry, s mýdlem a nakonec pozametat. Míša se na Aerona podívala a s hrůzou v očích řekla: „A co máme dělat my?“ Na tohle nikdy nezapomenu, na výraz Aerona a vážnost Míšiného dotazu. Bylo to peklo! Normálně jsme musely uklízet hajzly v tom pekle, kde bylo milion pankáčů a my dvě chudinky Sněhurky jsme šůrovaly hajzly. Když jsme to dodělaly, tak jsme všichni seděli v autě a nikdo neřekl ani slovo. Bylo ticho a dusno. Přišla mi sms na telefon od Míši: „Víš, kolikrát se musíme ještě vyspat a pojedeme domů?“
Po téhle zkušenosti, nás už Aeron nikdy na takové akce nevzal a nechal nás uklízet jenom ty baráky, kde jsme jely bomby. Po chvíli jsme si na sebe zvykli – Míša je vegetariánka a vařily jsme Aeronovi každý den jídlo s sebou do krabičky do práce, aby jedl trochu zdravěji. Jednou v autě jsme asi chtěly dostat nějakou pochvalu, tak říkáme Aeronovi: „Aeronku, to máš super, že ti takhle vaříme co?“ Aeron zvednul oči a řekl: „No, to jo, už dva týdny jsem neměl maso!“ Udělaly jsme pak ještě pár failů, jako třeba, že jsme odjely cizím autem, snědly koláčky s trávou a vůbec si nepamatujeme, že jsme byly v práci nebo že na nás přišla stížnost, že pořádně neuklízíme baráky. Aeron měl s námi svatou trpělivost a nakonec jsme zkonstatovaly, že si nás Aeron prostě vysnil. „Bože, prosím tě, pošli mi dvě největší nemehla, aby mi zruinovaly firmu!“ A TADY JSME BYLY!
Strávily jsme s touhle rodinou docela dlouhou dobu a jezdili jsme na výlety, trávili společně čas a myslím, že nás nakonec měli docela rádi.
A my? My jsme si Holandsko užily nejvíce, jak jsme mohly! Většinu času jsme trávily na pláži, jezdily na kole, koukaly na západy sluníčka, smály se každý den v práci a každý den byl plný překvapení!
A já se samozřejmě jako vždy zamilovala do toho nejnevhodnějšího adepta a Míša musela snášet moje nálady a následně mě utěšovat při odjezdu – Surinam přece není tak daleko! Ale když mi celou dobu někdo říká Lu a pak mi dá sušenky s mým jménem se slovy, že jsem k sežrání – tak jsem celá jeho!! Vlastně by stačily jen ty sušenky …
Holandsko mi dalo hodně – hlavně teda fakt, že nejsem zrozena pro práci rukama a že nemám talent na uklízení, ale hlavně jsem si tady uvědomila, že neumím anglicky a že bych se měla začít učit, protože i když slova někdy nejsou potřeba, tak bych si se svým vyvoleným jednou i ráda povídala! (viz: jak jsem se naučila anglicky)