Vyhledat

Procestovat Tenerife

Seděla jsem ve škole a studovala jsem na první test z mikroekonomie. S tímto příšerným předmětem bojuji už od prváku na bakalářském studiu. Nešlo mi to. Test jsem psala za 2 týdny. Nechápu grafy, příklady – prostě naprosto nic! Vypadalo to, že budu každou chvilku brečet, ale pak mi zavolal táta: „Čau, nechtěla bys jet na Tenerife a vylézt na nejvyšší horu Španělska, Tenerife a všech ostrovů v Atlantském oceánu?“ No jistě, že chci! A kdy se jede? Za 10 dní! Tak to se mi úplně nehodí, protože se mi tenhle pobyt kryje s tím testem z Mikra! TAKŽE! JASNĚ, ŽE JEDU! Zavřela jsem knížku mikra a šla si koupit plavky. Mikro počká, ale ta hora by mi mohla někam odejít! Však to znáte!


Nyní přichází drama, které nás potkalo ještě předtím, než jsme na Tenerife dorazili. Pokud nemáte rádi drama => přeskočte rovnou na jednotlivé dny na ostrově.


22. 10. 2017 jsem už byla doma, sbalená a jeli jsme s tátou do Krakova na letiště, odkud nám letělo letadlo do Belfastu a pak z Belfastu na Tenerife. V Belfastu jsme měli mít hodinu a půl na přestup. Když jsme přijeli v 5 ráno na letiště do Krakova, tak začala naše noční můra! Už při příchodu jsem nemohla náš let najít na informační tabuli – později jsem jej našla a náš let měl z důvodu špatného počasí zpoždění 2 hodiny. Takže mi bylo jasné, že ten navazující let nestihneme. Šla jsem k okýnku naší letecké společnosti a usmála se na mladého chlapce, který vypadal, že zrovna vyšel ze základní školy. „Proše bardzo paninko?“ Můj úsměv byl pryč. Nesnáším polštinu a málem jsem na to zapomněla! S lehkou ironií v hlase jsem oznámila, že budeme mluvit anglicky. Zjišťovala jsem, co máme dělat, když už teď víme, že ten let nestihneme – řekl mi, že máme prostě letět do Belfastu a v Belfastu to začít řešit. Řekla jsem ok, i když mi to přišlo trošku divné – podívala jsem se, kdy letí další letadlo z Belfastu na Tenerife – za 2 dny! Volala jsem na kiwi.com, kde jsem letenky bookovala – bohužel nebyl k dispozici český člověk, takže jsem asi 10minut mluvila s paní anglicky – TO BYL PROBLÉM – můj táta neumí anglicky a vůbec nevěděl, co se děje a byl z toho nervózní jak sáňky v létě. Paní na telefonu mi řekla to stejné – leťte do Belfastu a tam to řešte. Šli jsme se tedy odbavit – slečna u přepážky hned natahovala ruku pro můj pas se slovy „Dobry Dzien, proše pani.“ Zakoulela jsem očima a pronesla „Hi.“ Já jim nerozumím ani slovo a navíc mě ten jazyk vytáčí – hlavně jsem byla naštvaná - budu někde v Belfastu 2 dny místo toho, abych lozila po horách. Paní nám zvážila kufr a byl o 1kg těžší. Paní: „Máš cieszki bagažnik!“ Já: „Ano mám těžký bagažník, co s tím můžu udělat?“ Paní mi 3x zopakovala cenu, vytáhla jsem eura a ona mi řekla, že musíme jít přes celé letiště k nějaké přepážce a vrátit se tady zpátky! Mě už normálně tekly nervy, byla jsem zpocená až na prdeli a teď jsme zase s tím těžkým kufrem museli jít k nějaké přepážce. Pán u přepážky: „Prošeb …?“ Hned jsem ho přerušila, protože další prošebardzo už nedám! Zaplatili jsme za 1 blbé kilo a šli zpátky. Odbavili jsme kufr a šli projít kontrolou – tátu jsem málem zabila už taky, protože on si nikdy nechce u kontroly sundávat pásek a hraje divadlo, že ho má přišitý – nezabili byste ho? Že mu to stojí za to! Celník mu rozebral pásek a urval železnou skobu. Prošli jsme kontrolou, já si dala čaj, otevřela notebook, že budu dělat něco do školy – měli jsme 4 hodiny než letadlo mělo letět - zvoní mi telefon – pán z kiwi.com, který mluví česky a oznamuje mi, že dostal zprávu, že náš let je zpožděný a že se na Tenerife dříve než za 2 dny nedostaneme – ale že nám zaplatí hotel a všechno. Nebo že má pro mě návrh, že bychom přejeli do Brna, a zítra bychom si chytli letadlo z Brna přímo na Tenerife. Tenhle let jsem nekoupila, protože stál 12000kč/osobu a z Krakova jsme platili jenom 4000kč. Šla jsem se poradit s tátou a ten chtěl jet hned domů! Tak jsem kývla, a že teda jedeme domů. Ale, kde je teď náš kufr? Trvalo mi 45 minut najít kufr mezi prošebarzdo zaměstnanci, kteří nebyli schopní pochopit, že chci jet domů a že nikam neletím. Máme kufr, jedeme domů.


Náš plán byl jet do Krakova autem a nechat ho na parkovišti – protože na zpáteční cestě jsme zase měli letět do Krakova. Teď jsme nevěděli, jak to uděláme, když máme jet do Brna a zpáteční letenku máme zase do toho Prošebardzowa! Rozhodli jsme se jet autobusem. Ano - Autobusem. Flixbusem. Nejhorší rozhodnutí ever, vůbec nevím, co mě to napadlo. Autobus přijel ráno už s půl hodinovým zpoždění, ale měli jsme hodinovou rezervu, takže v pohodě. Konečně jsme byli v autobuse, já zavřela oči a odpočívala. Po hodinové jízdě jsme stáli v koloně. V nekonečné koloně. Na dálnici se převrátila cisterna, která převážela 22 tisíc litrů plynu a do ní pak narazilo osobní a nákladní auto. Katastrofa. Celou dálnici odklonili nějakými malými vesničkami. Stáli jsme na jednom místě asi 2 hodiny bez jediného pohybu. Bylo jasné, že ten let nestihneme. Byli jsme totiž teprve asi 30km před Olomoucí a bylo něco po 10 hodině ráno – a náš let byl ve 12. Nemožné stihnout. Táta mi nepomáhal se svým postojem, že už skoro volal klientům, že můžou přijít odpoledne, že bude doma, protože MY JEDEME DOMŮ. Viděla jsem mu do hlavy a viděla, jak chce vystoupit z autobusu a stopnout si auto, které jede v protisměru a chce jet domů. Moc stresu během dvou dnů. LŮCA SE ALE NIKDY NEVZDÁVÁ! Prostě to stihneme! Já ten debilní test z mikra prostě psát nebudu! Zavolala jsem na letiště do Brna a se slzami v očích, jsem pánovi na telefonu vysvětlovala naši situaci. Hned věděl, o co jde – té havárie byly plné zprávy a internet. Dokonce i máma volala, jestli jsme na živu! Ptala jsem se, jestli je nějaká možnost, že by na nás mohli počkat a co je nejpozdější čas, kdy bychom museli být na letišti. Pán byl zlatý – snažil se na mě být hrozně milý a řekl, že pokud dorazíme 20 minut před odletem letadla, tak na nás počkají a vezmou nám i kufr. Tak jsem měla alespoň nějakou naději – ale byla minimální, protože jsme pořád stáli na místě a bylo asi 10:20 a my byli stále velký kus před Olomoucí. Stále jsem si aktualizovala mapy a zjišťovala, jestli máme vůbec šanci to stihnout – ale do Olomouce to bylo stále 40 minut a z Olomouce do Brna to je další hodina cesty. Byla jsem zoufalá, ale já mám kolem sebe milion andělů strážných, kteří mě vždycky ze všeho vysekají. Vymyslela jsem to tak, že hned jak dorazíme do Olomouce – bude nás tam čekat taxi s tlačítkem TURBO místo normálního DRIVE a prostě nás na to letiště doveze! Volala jsem na Taxi Olomouc, jestli je možné mi přistavit auto na Olomoucké nádraží, až jim zavolám a jestli mi paní může poslat pana Šumachra. A jak jsem řekla, tak se taky stalo. Dorazili jsme na Olomoucké nádraží 10:55 a už nás tam čekal Blesk McQueen. Úžasný pán, který jel celou dobu 150 po dálnici. Mezitím mi volali z Brněnského letiště, jestli to stíháme. Už jedeme. Počkejte na nás. Pán nás přivezl na letiště 11:38. Když jsem vystoupila z auta, přišel ke mně pán z ochranky a vítal mě: „Zdravím slečno Kutrová, už Vás tu netrpělivě očekáváme.“ Vzal mi kufr a vedl nás do haly. Vysílačkou ohlašoval, že jsme na místě. Přednostně nás doprovodil k přepážce, kde nám paní vzala kufr. Přednostně jsme šli ke kontrole a už jsme si to frčeli po schůdkách do letadla. Nastoupili jsme, dveře se zavřely, sedli jsme si na sedačku, setřeli z čela pot a já další půlhodinu děkovala všem mým andílkům strážným, protože tohle byla vážně haluz! Kdo nezažil – nepochopí – tolik stresu během dvou dnů jsem nezažila, ani nepamatuju. O tátovi nemluvím, protože ten asi prodělal několik mozkových mrtvic. Po hodině mi došlo, že jsme to vážně stihli!! A teď náš čeká 12 dní na úžasném ostrově Tenerife! Na pláži a v horách! Doletěli jsme na letiště a jeli se ubytovat do městečka Los Cristianos a padli jsme do postele jako mrtvolky.


1. DEN: PARCO NACIONALE PICO DEL TEIDE = CAŇADAS DEL TEIDE

Hned první den na Tenerife jsme vyrazili na takovou malou procházku po parku, odkud lze z každého místa vidět nejvyšší horu Pico del Teide. Příroda je tu úplně jiná. Taková suchá, ale stejně má pořád neuvěřitelné kouzlo. Strávili jsme půlku dne procházením skalním městem Roques de García a večer jsme si samozřejmě dali první mořské potvory!



2. DEN: SANTIAGO DEL TEIDE = MASCA

Hned další den jsme jeli do malého městečka Santiaga del Teide, odkud jsme šli na celodenní výlet skrz sopečnou soutěsku Masca a sešli jsme až dolů k moři, kde jsem narazila na ráj na zemi! Černý písek! A vzhledem k tomu, že mám obrovskou sbírku písků, tak jsem byla šťastná jako blecha! Kromě toho, že je tady neskutečné vedro, tak je druhý den a já už mám spálenou hlavu! Při cestě přes nádhernou přírodu jsme dneska narazili na spoustu kaktusů, které byly prostě boží! Dokonce jsem jeden kaktus pojmenovala Popi Pů – seděla jsem vedle něj a povídali jsme si spolu. Představila jsem se jako Lucy Lů a on mi pak řekl svoje jméno. Nojono … dostala jsem úpal!



3. DEN: MONTANA GUAJARA

Další výšlap byl na horu Guajaru 2715m, kde jsme si s tátou udělali pár fotek a selfíček a frčeli rychle zpátky do městečka Los Cristianos, protože jsme se chtěli podívat na západ sluníčka. Je tady vážně hrozné vedro. A udělali jsme dobře! Byl to překrásný západ slunce, po kterém jsme si zašli na zaslouženou večeři i s dezertem! Po dnešním výšlapu jsme si to zasloužili!



4. DEN: SANTA CRUZ DE TENERIFE

Dneska jsme se brzy ráno přesunuli do druhé části ostrova do města Puerta De La Cruz a po obědě ve městě jsme vyrazili na degustaci vína do města Icod De Los Vinos. Já jsem se opila! Byli jsme si projít centrum, dali si zmrzlinu a podívali jsme se na nejstarší tisíciletý Dračí strom. Docela odpočinkový den. Táta se mi ale zvládnul postarat o program, když si vzal svůj skvělý šátek a celý den po městě chodil jako skřítek. Moc ráda si dělám legraci z táty. On to má taky rád.



5. DEN: PUERTO DE LA CRUZ

Na dnešní den jsme měli naplánovanou procházku borovicovými lesy v okolí skal Los Organos, ale byla to taková flákárna, až mě to málem zabilo. Už je toho vedra na mě nějak moc. Na chvíli jsem si dneska dala šlofíčka na skalách.



6. DEN: FLÁKÁRNA

A je to tady! Dneska jsem se rozhodla strávit celý den na pláži, plácáním se a hledáním kamínků. Opálení je důležité – bez spálené hlavy není dobrá dovolená. A bez spálených zad to samozřejmě taky nejde! Proč bych měla v noci klidně spát, když můžu ležet na břiše a nespat? Můj lov na kamínky byl dneska velmi úspěšný! Našla jsem lásku a atomový hřib.



7. DEN: PICO DEL TEIDE

Konečně! Dneska vylezeme na nejvyšší horu Španělska, Tenerife a všech ostrovů v Atlantském oceánu! Budíček jsme měli na 3 hodiny ráno – taxík nás vyvezl pod horu a už jsme šlapali nahoru. Táta si nasadil čelovku a letěl vzhůru. Mě už na parkovišti zarazilo nebe. Byla jsem z toho úplně unešená! Byly tam takové hvězdy a takové přenádherné nebe, jaké jsem ještě nikdy neviděla! Tak zářivé a jasné! Nebyla jsem schopná zapnout čelovku, protože když jsem viděla světlo, tak jsem neviděla hvězdy. Kochala jsem se a byla jsem jak v sedmém nebi! Byla kosa jako prase! Poprvé jsem se oblíkala do bundy a klepala kosu. Neměli jsme povolení vylézt na nejvyšší vrchol – takže jsme se rozhodli pro nelegální řešení (odkaz na udělat nelegální věc) – vylezli jsme na horu v noci před 8 hodinou, než přijde hlídač, který kontroluje povolení. Jsme to ale rebelové! Ten výhled! Byl pro bohy! Byla to nádhera! Sluníčko, skály a nekonečný výhled okolo.

PICO DEL TEIDE 3718m



Co více by si mohl člověk přát takhle po ránu? Já nevím, třeba náběh na výškovou nemoc? Po dokončení selfíček a všeho focení, jsem si na chvíli sedla a začalo mi být hrozně špatně, chtělo se mi zvracet, nemohla jsem pořádně hýbat rukama a nohama, ani pořádně mluvit, jak jsem se cítila slabá, a chtělo se mi omdlít. Museli jsme sejít o pár set výškových metrů dolů, než mi začalo být lépe. Dali jsme si oběd, převlíkli se a pokračovali v sestupu. Dala jsem si teplý čaj z mého nového hrníčku, který jsem dostala od Michi. Miluju ho!



Po cestě dolů se nám nabízely nádherné výhledy, které jsme si náležitě užili, ale řekněme si, že jsem byla neskutečně vyčerpaná, a když jsme došli na parkoviště, tak jsem si lehla na zem a usnula jsem jak malé mimino. Ta koule na zemi jsem já.



Dnešní den byl úžasný! Naprosto neskutečný! Hrozně dlouhý a pocit z hvězd ráno se mi zaryl do kůže, protože to bylo něco, co jsem viděla poprvé ve svém životě. Kdybych příště lezla na Pico del Teide, tak bych si zamluvila noc v chatě a dala si jeden den na aklimatizaci – pro mě ten skok z nuly na 3718m nebyl úplně šťastný.


8. DEN: FLÁKÁRNA

Dneska jsme se vyspali až do 10 hodin – dospali jsme spánkový deficit, dali jsme si snídani, vyrazili jsme si projít město a navštívit místní krámky a koupili nějaké suvenýry. Dali jsme si oběd v Italské restauraci, pivo a Sangrii a dnešní den jsme strávili v poklidu.



Ehm ehm … v poklidu. O zábavu se mi dneska postaral táta, když jsme dorazili do pokoje a táta uviděl švába. Začal pištět jak malá holka a skočil na postel a odmítnul slézt, dokud tu mrchu nezabiju. Já jsem zvyklá z Austrálie a už mě tyhle potvory zase tak neděsí. Tenhle ale na rozdíl od těch australských nelítal, takže jsem ho nahnala do krabičky a vyhodila z okna – ať se jde podívat k někomu jinému. Táta zůstal stát na posteli a přikázal mi, abych zkontrolovala pokoj, jestli náhodou nepřišel s rodinou.



9. DEN: ANAGA

Brzy ráno jsme jeli do pohoří Anaga, kde jsme procházeli skalami a opět si užívali krás, které Tenerife nabízí.



Byla to krásná procházka, až do té doby, než jsem zase vymyslela nějakou kravinu. „Tati, myslíš si, že vyšplhám na ten bambus?“ Nevyšplhala, ale rozřezala jsem si nohu a při bolesti a pohledu na krev omdlívám, takže si dovede představit tu komedii.



Až jsem si ošetřila nohu, tak jsme si večer zašli na skvělou večeři – jako vždy mořské potvory a potom… nesměla chybět zmrzlinka!



10. DEN: FLÁKÁRNA

A je to tady zase! Zase se plácáme na pláži s milionem lidí – tak, jak to mám ráda! Pláže bez lidí jsou pro bohaté! Dnešní den jsme nedělali vůbec nic. Jenom leželi a jedli. Co je víc? Zítra letíme domů a mně je z toho smutno. Vůbec se mi nechce zpátky do reality a hlavně se děsím toho, co se nám ještě stane při cestě zpět. Takže jsme si objednali snad všechno, co bylo na jídelním lístku, abychom si to dobře pamatovali.



11. DEN: CESTA DOMŮ

Opouštíme ostrov se spoustou zážitků, bohatší o pár škrábanců se spoustou písku v kufru. Na cestě na zpět jsme měli jen hodinové zpoždění a bylo to úplně bez stresu. Jestli něco miluju na létání a letištích, tak to, že nikdo neví, odkud jste a jak mám ty svoje dredy a opálenou kůži, tak se cítím, jako exotická kráska z nějaké exotické země – naštěstí mám vedle sebe tátu, který hned všem objasní, odkud jsme!!



1,734 zobrazení1 komentář
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com