Vyhledat

Rybařit na moři

Já jsem profesionální rybář! A když říkám profesionální, tak myslím profesionální! Vždycky když chytím rybu, tak řvu jako na lese! Pištivý hlas a “Mám! Mám! Mám! Ježííííš! Co mám dělat? Pomozte mi někdo!” Kromě toho, že mám speciální způsoby oznamování, že jsem chytla rybu, tak zásadně lovím jenom v Rakousku v rybníce, kde 100% víte, že jsou ryby! Musíte za to pak i zaplatit! To jsem to ale správná rybářka co?


Svoji první rybu jsem ulovila, když mi byly asi 4 roky a byl to úplně stejný řev! Nejhorší část ale přišla, když večer strejda ryby ugriloval a já řvala celý večer, že ty chudinky rybičky musíme vrátit do moře! Mají tam totiž svoji rodinu a my je přece nemůžeme jíst! Co když jíme něčího bráchu? Ryb jsem se nedotkla! Od malička jsme prostě s bráchou byli rybáři! Akorát bráchovi to vždycky více slušelo!



No, takže když jsem byla na Sri Lance, tak jsem byla naprosto nadšená, když se nás ve městečku Tangalle chlapec z našeho ubytování zeptal, jestli nechceme jet rybařit na moře! Bože já byla nadšená! Akorát teda Petr, se kterým jsem tam byla – vegan – nebyl tak nadšený! Takže jsem jela jen s ruským párem, se kterým jsme se seznámili. Bylo 5:00 ráno a my se škrábali na loď! Byla jsem tak nadšená a natěšená!



Byl nádherný východ slunce a já se nemohla dočkat, až chytíme nějakou rybu! Ráno se nás ještě ti lidé, se kterýma jsme jeli, ptali, na jako dlouho chceme pronajmout loď – jestli na hodinu nebo na tři! Samozřejmě, že na tři! Budeme si užívat chytání ryb! Ono to pronajmutí totiž nestálo skoro nic. Ale občas peníze nejsou všechno, jak jsem později zjistila. Byla jsem tak nadšená, že mi po 15 minutách na moři začalo být děsně zle! Ale ne zle jako zle! Prostě totálně ZLE! Po 20 minutách jsem už hlásila: „večeře přes palubu!“ Myslím, že jsem dostala mořskou nemoc. Byla jsem moc ráda, že jsem zbylé 3 hodiny, vkuse blila! Ještě, že jsme si to skoro ZADARMO zabookovali na 3 hodiny! Bože! Co bychom tu dělali jenom jednu hodinu? Moc ryb jsme nechytili – myslím, že to bylo proto, že ty ryby vůbec nebyly hladové – byly totiž nažrané mojí večeře, kterou jsem jim do vody poslala. Nebyla to malá večeře! Na další 3 hodiny jsem litovala toho, že nejsem vegan! Ryby jsme nakonec nějaké chytli, ale já už ryby na moře určitě lovit nepojedu! Naše paní domácí nám samozřejmě ryby uvařila k snídani – a bylo to tady – byly mi zase 4 roky a já si vzpomněla na celou jejich rodinu a bylo mi do pláče – ryb jsem se opět ani nedotkla! Ryby miluju, ale prostě je nedokážu jíst, když jsem já sama zapříčinila jejich odtrhnutí od rodiny! Kazí mi to totiž karmu!



535 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com