To je zase srandy takhle při pondělí. Děcka, spousta z vás mi psalo, že by vás zajímala moje výbava a já jsem o tom nikdy nenapsala a moc se za to omlouvám. Důvod, proč jsem to neudělala je úplně jednoduchý – jsem posera. Nechtěla jsem si připustit, že moje výbava je katastrofa. Pokud mám mezi mými čtenáři nějaké ultralightery (lidi, kteří chodí vážně na lehko, počítají každé deko a mají zlomený zubní kartáček napůl a poslintané ruce), tak vás poprosím, abyste tenhle článek hned teď zavřeli! Teď!
Jestli jste to nezavřeli, tak čtení tohoto článku je na vaší vlastní zodpovědnost. Hodně štěstí.
Na svoji obhajobu chci jen říct, že mně se s tak velkým batohem chodilo skvěle a byla jsem ráda, že jsem měla vše, co jsem potřebovala! Fakt se snažím si to obhájit, ale práskám se tu smíchy. Ale vezmu to tedy popořádku, abyste se mohli taky smát.
Táááákže, jestli si to dobře pamatujete, tak jsem si na začátku vybrala ten nejsvětlejší batoh, protože všichni psali, že by můj batoh měl být ULTRA LIGHT! Poslechla jsem a musím zkonstatovat, že měli všichni pravdu. Byla to ta nejlepší volba. Můj batoh Osprey Aura 50L mi byl nejlepším přítelem a nevyměnila bych jej za nic. Batoh má úžasný Antigravity Systém se kterým je nošení batohu radost. Hned jak si moje boky zvykly na to, že nosí všechnu váhu, tak jsem si na batoh nemohla vůbec stěžovat. A i když většina lidí měla ty lehounké batohy, které měly 500 gramů, tak já jsem s mým 1800gramovým batohem byla nejvíc spokojená. Kdo by si chtěl povídat s takovým miniaturním kámošem? Já měla kámoše, o kterého jsem se mohla kdykoliv opřít!!!
Ale protože má batoh menší kapsy, které můžete používat, když ho máte na zádech, tak jsem si pořídila taky od Osprey ledvinku, do které jsem si dávala všechny věci, které jsem potřebovala mít u sebe (telefon, proteinové tyčinky, bonbonky, peníze aj.) Asi bych ji nepotřebovala, kdyby můj telefon nebyl velký jako dlažební kostka, ale nakonec se mi hodila, protože kdykoliv dojdete někam do města a chcete jít do obchodu nebo do restaurace, tak batoh vždy musíte nechat před budovou – takže, já si vždy s sebou vzala jen ledvinku s nejdůležitějšími věcmi.
Jako skvělý nápad mi přišlo si pořídit pitný vak (CamelBak), který skoro nikdo neměl. Víte, proč? Protože je to těžké! Ale já jsem Lůca a do mého super těžkého batohu se vleze všechno. Koupila jsem si Osprey Hydraulics 3L a nelitovala jsem. Všichni měli jenom obyčejné lahve na pití (Smartwater) nebo takové uzavíratelné pytlíky (Platypus), které se daly připnout na batoh. Můj pitný vak měl ale hadičku, která vedla ze zádového systému. Takže, jednoduše řečeno – každý den jsem si do vaku nabrala 3L vody a vsunula jej do zádového systému (takže jsem měla tíhu přímo u zad). To, ale není všechno! První část trailu vedla pouští a tohle byl hotový poklad, protože víte, co se stane s vodou, když si ji dáte k zádům? Nepaří na ni slunce a neohřívá se! Takže během toho šíleného pařáku přes celý den jsem jako jediná měla stále ledovou vodu. Občas moji kamarádi chodili a škemrali, abych jim dala jen loknout studené vody, protože oni měli všechny lahve z boku na batohu a zbytek připevněný okolo batohu. Za mě, byl pitný vak skvělou věcí do pouště – ale když jsem přešla poušť a šla do hor v Sierra Mountains, tak už jsem jej nepotřebovala, protože studená voda byla všude. Kdybych šla znovu, tak z Kennedy Meadows bych vak poslala pryč. Já jsem jej tahala až na hranice s Washingtonem a skoro vůbec jsem jej nepoužívala.
Filtr na vodu. Každý ho má. Já jsem začala s filtrem od značky Sawyer, ale bohužel jsem s ním nebyla vůbec spokojená. Vodu trvalo přefiltrovat věčnost a hlavně jsem z filtrování měla vždy zmrzlé ruce. Po pár dnech jsem filtr vyměnila za Katadyn BeFree, který byl mnohem rychlejší. Spousta lidí filtrovala veškerou vodu na trailu. Já jsem filtrovala vodu v poušti, ale když jsem došli do hor v Sierra Mountains, tak jsem přestala. Voda byla všude čistá a měla jsem jednoduché pravidlo: když voda měla proud a byla studená, tak jsem ji rovnou pila a filtr nepoužívala. Dala jsem si takovou podmínku – až dostanu sračku nebo si nadělám do kalhot, jak všichni strašili, tak začnu filtrovat! Do konce trailu jsem nefiltrovala snad nic a mé kalhoty zůstaly čisté.
Jako správný Ultralighter jsem si místo normálního stanu pořídila TARP-TENT, který se staví pomocí trekových holí. Byl to opravdu skvělý nápad, protože jsem tak ušetřila spoustu gramů. Já jsem téměř brzy objevila, že jsem správný tramp a miluju spát pod širákem, takže jsem většinu trailu tenhle super lehký stan vůbec nepoužívala a jenom se nosil v batohu. Tahle vymoženost je super lehká, ale jakmile přijde trošku horší počasí, tak se docela zapotíte. Nejenže když pršelo, tak mi do stanu tak trochu teklo, ale hlavně se na mě v posledním týdnu stan zhroutil pod tíhou sněhu, který napadl. Bylo to sice jenom jednou, ale málem mě to stálo život. Tenhle Tarp-Tent považuju jako největší pitomost mé výbavy a asi jako jedinou věc, kterou bych vyměnila. Pokud bych šla znovu, určitě jdu s plnohodnotným více plášťovým stanem.
Protože jsem pak už spala většinou jenom pod širákem, tak jsem si pořídila takovou plachtu Tyvek, kterou jsem si dávala pod matraci – měla by trochu izolovat vlhkost a hlavně vás oddělovat od špíny. Určitě super věc! Když jsme potom šli třeba 4 dny deštěm a měli jsme mokré úplně všechno a hlavně teda byl mokrý i celý stan vevnitř, tak bylo super si tenhle Tyvek dát dovnitř do stanu a odděloval vás od mokré podlahy a alespoň trochu izoloval vlhkost a zimu, která šla od úplně promáčené země.
odně lidí na trailu měla nafukovací matrace na spaní. Já nejsem žádná fajnovka a celý trail jsem měla Therm-A-rest T-Lite Sol. Obyčejnou pěnovou matraci, na kterou jsem si rychle zvykla. Když jsem spala na nerovném terénu a byly pode mnou kameny, tak šly občas cítit, ale mně to vůbec nevadilo. Večer jste po celodenním hikování tak unavení, že je vám to úplně jedno a usnete jak špalek. Nehledě na to, že to nemusíte nafukovat. Já došla na místo, kde jsme měli spát – práskla jsem batohem o zem – dala na zem Tyvek – na něj hodila karimatku – lehla si a zakutala jsem se do spacáku. Práce na 15 sekund.
Spacák. Další z mých katastrof. Když jsem poprvé otevřela krabici, ve které měl být můj spacák, tak jsem se chtěla podříznout. V mém spacáku byla díra jak do kravína. Všichni ti lidi, co studovali výbavu poslední 3 roky, co se připravovali na trail kroutili hlavou nad mojí demencí. Oni obdivovali, jak luxusní a ultralight QUILT jsem si koupila a já brečela, že mi poslali vadný kus, ve kterém je díra. Prvních pár dní jsme spolu s quiltem bojovali, protože jsem každou noc mrzla, ale až mi nějaký chytrák pověděl, jak mám správně Quilt používat, tak jsme se skamarádili. Nakonec musím říct, že to byla skvělá volba. Pokud bych šla znovu, určitě bych šla se stejným quiltem. Jedinou nevýhodu vidím v tom, že je to spacák péřový, takže když vám trochu navlhne, tak ztrácí izolační schopnost, takže vám bude zima. Proto je dobré mít Quilt vždy ve voděodolném vaku, aby vám nenavlhnul. A taky mít dobrý stan, aby na vás v bouřce nepadal – to je pak spacák mokrý za 10 sekund.
Mou neoblíbenější věcí na spaní byl ale úžasný polštářek od Zpacks. Byl to voděodolný vak, který když jste otočili opačnou stranou, tak na něm byl příjemný materiál, který byl jako opravdový polštář. Takže jste do vaku nacpali oblečení nebo cokoliv a spali jste jako doma. Já si vak nejradši vycpávala péřovou bundou, byl to pak takový luxusní paměťový polštář. Nikdy bych neměnila!
Oblečení. Tohle je vážně něco pro prodiskutování s odborníky. Právě teď půlka lidí odpadla a už článek nečte dále. 3 kila hader! A teď se podržte, to jsou jen hadry, které jsem měla celou dobu v batohu. Hadry, které jsem měla na sobě, jsou v jiném přehledu, ty se totiž nepočítají do základní váhy. Takže, co na to mám říct. Ano, nepotřebovala jsem těžké sandály, ale chtěla jsem je mít. A taky že jsem v nich zdolala pár třítisícovek. Když jsem měla mokré nohy, tak mi moje kvalitní sandále nahradily tenisky. Chtěla bych vidět, jak by někteří šli v těch svých super ultralight žabkách, které si vyrobili z vložek do bot a šňůrek. Dvacet gramů oproti mých 380g! Sandály by šly znovu!! Ano, tahala jsem s sebou každý den v batohu 3 ponožky (dvoje na další dny a jedny na spaní), ale na moji obranu – já jich pár prodala za 250 eur! Spousta hikerů mělo jenom 2 ponožky a někteří si dokonce ani ponožky neměli na spaní. To je moc i na mě, takže celkově čtvery ponožky (troje v batohu a jedny na nohách) by šly znovu! Nepromokavé kalhoty. Tohle je taková ošemetná záležitost. Když pršelo, tak spousta lidí nosila nepromokavé kalhoty, ale já to bytostně nesnášela. Potila jsem se v tom jako prase. Já jsem nepromokavé kalhoty nejvíce používala v Sierra Mountains jako obranu proti komárům. I když na sobě totiž máte obyčejné kalhoty (legíny), tak ty svině vás stejně pokoušou i přes ně. A ve Washingtonu jsem v nepromokavých kalhotách spala. Ale přes den jsem v nepromokavých kalhotách nikdy nešla. Myslím, že bych se bez nich možná i obešla. Většinu celého trailu jsem hikovala v kraťasech nebo v legínách. Vždycky záleželo na počasí a taky na tom, co méně smrdělo. Na začátku v poušti jsem chodila více v legínách, protože jsem vážila přes 70kg a třely se mi o sebe stehna. Teď se zase směju jako idiot, ale ta představa je prostě boží. Když jsem pak nějaký ten puding z břicha a sádlíčko ze stehen vypotila, tak jsem si více oblíbila kraťasy. Ať už pršelo, sněžilo nebo pařilo slunko, tak jsem nejradši nosila kraťasy, protože byly prodyšné, no a hezky to větralo. Dále jsem v batůžku měla každý den buďto košili nebo tílko. Opět tady platilo pravidlo, že jsem nosila to, co méně smrdělo. V poušti jsem ale skoro pořád nosila košili, protože jsem byla chytrá a nechtěla jsem si spálit dělo do krve (i když teda, párkrát jsem tuhle chybu udělala a stálo to za to). Když pršelo nebo bylo zataženo, tak jsem nosila tílko. Kdybych šla znovu, tak bych asi zvolila kombinaci košile a prodyšného lehkého trička s dlouhým rukávem. A právě tílko, které jsem zase tak moc nenosila, jsem nahrazovala lehkou, prodyšnou mikinou z Merino vlny od IceBreakeru. Spoustu dní jsem šla právě v této mikině. Nakonec jsem tílkem vytírala podlahu ve stanu. Další věcí v batůžku byla hrubá mikina, kterou jsem používala hlavně večer, kdy už byla zima a také jsem v ní většinou spala. Na mojí péřové bundě a nepromokavé bundě by se dalo určitě zapracovat, neboť jsou tyto položky opravdu těžké, ale neměla jsem úplně rozpočet na to, abych si tyhle ultralehké věci pořídila, takže jsem šla s tím, co už jsem měla. Péřovou bundu jsem používala skoro každý den – večer, když začala být zima a hlavně jsem si s ní vycpávala polštář. Nepromokavou bundu jsem používala hlavně v dešti nebo při extrémní zimě jsem v ní i spala. Bez bund bych určitě nevyrazila a nepřežila. Spousta lidí spala v tom, v čem celý den chodili – já jako princeznička jsem s sebou nosila pyžamo. Lehké, prodyšné kalhoty, tričko a čisté ponožky. Ze začátku, prvních asi 50 dní jsem se převlíkala asi každý den, ale pak jsem taky docela dost zlenivěla a občas jsem šla spát v kalhotách, ve kterých jsem šla celý den. Ponožky jsem si ale měnila každou noc, to bych nezvládla. Bohužel, když je totální zima, tak se vám vůbec nechce svlíkat, natož se znovu oblíkat další den ráno. Je to na každém, já jsem s sebou pyžamo nosila celou dobu a určitě bych si jej vzala znovu. Dále jsem s sebou měla dva šátky – na hlavu nebo na krk, které jsem moc nepoužívala, ale občas jsem se s nimi umývala v řece. Poslední položkou z oblečení jsou rukavice, bez kterých jsem lezla na nejvyšší horu Ameriky, a málem mi amputovali prsty. Pořídila jsem si je až někdy ve Washingtonu, kdy začínalo přituhovat.
Další kategorií jsou věci, které jsem měla na sobě. Jak už jsem zmínila, tak ty se nepočítají do základní váhy. Já jsem začala trail ve svých běžeckých adidaskách – fakt skvělý nápad. Byly stylové, růžové a perfektně mi ladily k outfitu. Sice mě z nich neskutečně bolely nohy, měla jsem milion puchýřů a po pár dnech mě tlačily, ale do poslední chvíle s těmito krásnými růžovými botami jsem měla styl!! Po asi 8 dnech jsem styl vyhodila do popelnice a pořídila si hrůzu jménem boty Altra Lone Peak v odporné fialové barvě. Nebolely mě nohy, neměla jsem puchýře a přišla jsem o styl. To neva. Na boty od Altry bych nedala dopustit. Boty mají hodně místa vepředu a mají nulový sklon, což je prý pro hikery dobré. Já jsem prochodila dvoje Altry a šla bych s nimi znovu. Altra není pro každého – je třeba boty vyzkoušet – spoustě lidem způsobily nepříjemné zranění. Je důležité boty dobře prošlápnout a hlavně si zvyknout na ten nulový sklon. Já jsem si zvykla za chůze. Ponožky jsem většinou nosila buďto prstové od Injinji nebo normální od firmy Darn Tough. Prstové ponožky mi pomohly od puchýřů, ale nakonec si moje nohy zvykly a už jsem prstové ponožky nenosila a puchýře se nevrátily. V Americe existuje firma Darn Taugh, která má doživotní záruku na ponožky. Kdykoliv se vám do nich udělá díra, nebo se vám zničí, tak vám bez udání jakéhokoliv důvodu dají nové. Pro hikery výhra! Všichni na trailu nosí návleky na boty. Já je nosila skoro celou dobu v batohu. Měla jsem je na sobě párkrát, ale nějak mi to nevyhovovalo. Prý se vám do bot nedostává písek a kameny, když ty návleky nosíte, ale mně se do bot nedostávaly ani kameny, ani písek i když jsem je na sobě neměla. Jak už jsem zmínila, tak jsem vždy nosila buď kraťasy nebo legíny a tílko nebo košili. Dále jsem teda nosila i sportovní podprsenku, protože mi to přišlo pohodlnější. Spousta holek ale podprsenky nenosí. Nenosila jsem kalhotky, ale bez podprsenky jsem si připadala divně. Na hlavě jsem nosívala kšiltovku nebo šátky a v rukách jsem měla ty moje super lehké karbonové hole. Pokud bych šla znovu, tak vyhodím tílko, návleky na boty a koupím si jiné trekové hole, protože i přes to, že byly hole lehké, tak se mi nezamlouvala kvalita a celkový servis.
Na doporučení ostatních hikerů jsem si pořídila vařič JetBoil a udělala jsem skvěle! Neměnila bych. Nejen, že je voda hodně rychle uvařená, ale taky je JetBoil mnohem bezpečnější. Několikrát jsem viděla, že se někomu vařič převrhnul, nebo že někomu spadnul hrnec z vařiče – tohle se s JetBoilem nemůže stát. Jedla jsem s titanovou lžičkou, pokud můžu doporučit, tak je určitě lepší si koupit lžíci dlouhou – pokud budete jíst jídlo ze sáčků, tak budete mít s krátkou lžící zpatlané ruce – pokud si to neuvědomujete, tak vaše ruce jsou v jednom kuse černočerně špinavé, takže mi věřte, že s nimi nechcete sahat na jídlo. Dále jsem samozřejmě měla zapalovač, pytel na jídlo a uzavíratelné sáčky, které jsem používala k přípravě jídla a také jako odpadkový koš.
Hahaha. To je zase švanda. Skoro tři kila elektroniky. Samozřejmě, že bych nepotřebovala mít kilovou zrcadlovku, ale upřímně … já bych bez mojí zrcadlovky už nikam nešla. Můj telefon dělá sice dobré fotky, ale kvalitní fotky, které si můžete někdy udělat, jako obraz mi mobil neudělá. A určitě ani obal na knihu. Zrcadlovka půjde vždycky se mnou! Věc, bez které se na trailu nedá žít je čelovka. Používala jsem ji každý den předtím, než jsem šla spát a samozřejmě na noční hikování je to něco, co prostě budete potřebovat. Někteří lidé přemýšlí, že by si na trail koupili nějaký horší telefon, aby si nezničili ty svoje předražené jablka. Já naštěstí drahý telefon nemám, ale nedovedu si představit být ta trailu bez chytrého telefonu - bez aplikace map bych došla z Mexika do Mexika a bez telefonu bych nepsala blog. A teda, co si budem … Jak bych to asi přežila bez instagramu? Nemáš instagram – jako bys nežil. A jak byste jako chtěli poslouchat hudbu? Takže ani sluchátka si nezapomeňte! Bez smárt founu bych nikam nešla! A když jsem chtěla všechny tyhle věci dělat, tak jsem samozřejmě potřebovala nějaký zdroj energie – pokud nechápete, tak v divočině nejsou zásuvky. Měla jsem tu největší powerbanku, která pode mě existuje, protože kdykoliv jsem ji vytáhla, tak ultralighteři dostávali epileptické záchvaty. Anker powerbanka mi dobila telefon většinou tak 6x do plna a stačilo mi to. Stalo se mi asi jen jednou, že by se mi vybil telefon.
Hygiena se na trailu moc nevidí, ale přeci jen se o ní trochu zmíním. Samozřejmě jsem měla kartáček na zoubečky, který mi většinou dával pocit, že jsem stále člověk. Rozhodně nechoďte ultralight a nesekejte si kartáček na půl. Nebudu to nijak rozvádět, pokud nechápete, tak si běžte přečíst můj den číslo jedna nebo moje přípravy na trail. Já jsem na zuby hodně pedant, a proto si zuby čistím v lepších případech 3x denně. Nikdy bych nevynechala ráno a večer, ale občas jsem si přejela zuby i odpoledne po obědě. Dále jsem v pytlíčku s hygienou měla nůžky a pilník (dá se nahradit takovým tím cvakátkem na nehty, ale to já nemám ráda), maličkou lékárničku s obvazem, náplastmi a Dexoketem (jediné prášky které já jím). Pak jsem tam měla lopatku na kopání pokladů, jelení lůj a mokré ubrousky. Každý týden jsem si kupovala velké balení ubrousků a většinou jsem je celé spotřebovala. Každý den jsem se s nimi umývala a hlavně teda, já jsem na trailu nepoužívala toaletní papír, ale právě tyhle mokré ubrousky.
A pak nějaké takové další serepetičky. Bez slunečních brýlí nepřežiješ, říkali. No, já jsem je na nose párkrát měla, ale moc mi to nevyhovovalo. Nehledě na to, že přes brýle vypadá všechna ta krajina úplně jinak, ale já jsem je nenosila ještě i z jiných důvodů. Když jsem měla v tom příšerném vedru na obličeji opalovací krém a potila jsem se, tak mi ty brýle sjížděly z nosu a na to já jsem alergická. Když se mi pak stala taková nehoda, že se mi do mojí ledvinky, ve které jsem brýle měla, vylil repelent a ten mi totálně rozleptal všechno, co bylo vevnitř, tak jsem byla ráda, že jsem brýle mohla vyhodit! Ušetřila jsem si 25g a to jsem si říkala, že už najíždím na váhu ultralightera! Měla jsem pak ještě jeden nepromokavý pytel, do kterého jsem většinou dávala to, co jsem potřebovala mít nejvíce suché (většinou teda spacák a powerbanku). Dále jsem na Sierru měla nesmeky, které jsem nepoužila, protože když jsem já došla do Sierry, tak už tam moc sněhu nebylo a hlavně teda, když jsem je potřebovala, tak byly ztracené v balíčku na poště. Určitě by je ale každý měl mít s sebou, spousta lidí s sebou tahala i cepín, ale tady na horách nikdy nevíte, jaké počasí přijde za 5 minut, takže je lepší být připraven. Velice důležitou záchranou proti komárům byla moskytiéra na hlavu, která vám ušetří spoustu kousanců na obličeji. Na začátku jsem hodně používala špunty do uší, protože mám hodně slabé spaní, ale po pár měsících na trailu jsem si tak zvykla, že jsem byla schopná usnout vedle chrápajícího chlapa. Špunty pak letěly do koše a já zase ušetřila dva gramy! No, pak jsem měla skoro kilové ukulele. To do mého profilu utralightera úplně nesedělo, ale ten pocit, když jsem seděla na nádherné hoře a koukala jsem se na překrásnou přírodu a do toho jsem si kvičela Lůciny árie na moje růžovoučké ukulele, byl prostě k nezaplacení. Ukulele by šlo kdykoliv znovu se mnou a kdyby mi ho nezničili ti podělaní komáři, tak by se mnou určitě došlo až do Kanady! Pak už jsem měla jenom takový velký blok a tužku. Blok i tužka došli úplně neposkvrnění až do konce. Určitě bych si to pro případ nouze vzala znovu. Myslela jsem si, že mě třeba políbí múza a budu si psát po večerech básně, nestalo se tak, ale to jsem nemohla vědět. Možná by příště ten blok mohl být ještě větší a ještě v tvrdších deskách. A bez dokladů bych teda taky nedoporučovala chodit.
Sečteno, podtrženo, katastrofa. Když se podíváte na inteligentní lidi, kteří se na tuhle túru připravovali, tak mají většinou základní váhu mezi 5-8 kily. Růžová frajerka vyráží s 13 kily a cítí se božsky. Pak už jsem tam teda jenom narvala 9 litrů vody a jídlo na pár dní a šlo se na to! Musím se tady k něčemu přiznat. Já jsem vám v prvním článku trochu lhala. Děsně jsem se styděla za tu váhu, ale můj batoh vážil 29 kilo předtím, než z něj moje kamarádka vyhodila růžový nůž (100g), troje kalhotky (60g), stativ a selfie tyč (500g), skládací klávesnici na psaní (200g), kompas (25g), spoustu jídla a ještě nějaké oblečení a blbosti. Jenom k tomu chci říct, že ten růžový nůž mě mrzel celou dobu, bez stativu jsem byla jak bez ruky, ale hlavně! Hlavně mi určitě chyběly všechny ty hadry, které jsem si nevzala – člověk by to neřekl, ale já kromě těch 3 kil hader v batohu, měla pak ještě všechno to oblečení na sobě a před startem jsem vyhodila další tričko, kalhoty, podprsenku, šátky a pláštěnku. Nebýt té kočky, tak jsem mohla mít v batůžku asi 5kilo oblečení! Mohla jsem to střídat každý den. Ráno před startem můj batoh vážil 25kg. A občas měl teda i trochu víc. Znáte to.
Pokud si plánujete PCT projít a řešíte, že nemáte na veškerou ultralight výbavu, tak vám chci jenom říct, že před pár lety tady tyhle vymoženosti nebyly a lidi to pořád chodili. Neciťte se blbě, když máte trošku starší výbavu anebo si berete nějaké zbytečné věci!!! Je to váš trail a váš rozpočet. Zvládli to jiní, zvládl to tupan jako já, zvládnete to i vy!
A jedna poslední věc. Moje cesta by nikdy nebyla tak báječná, zábavná a komická, kdybych byla ULTRALIGHTER. Nikdo by neznal tu pitomou holku s 25kg na zádech, která po cestě sbírá kameny!
