Den 51 - Lone Pine

10:00 jsem otevřela oko a koukám koukám, všude tma, všichni ještě spí. Zakutám se zpátky do voňavého povlečení a jen tak ležím s otevřenýma očima. Nádhera. Spala jsem 13 hodin a ani jednou jsem se neprobudila. Tohle jsem potřebovala. Nemůžu uvěřit, že můj poslední Zero day byl před měsícem. Co jsem to sama sobě udělala? Moje nohy jsou ztuhlé - podle mě nečekaly, že by si mohly na chvíli odpočinout. V 11:00 si uroluju tortilu s nutellou, protože mám hlad.



Včera jsem si v supermarketu koupila neskutečně moc ovoce, takže se láduju hroznovým vínem, mandarinkama a broskví. Báječná snídaně v posteli. Ve 12 hodin si říkám, jestli bych neměla něco dělat a sama si odpovím: NE! Nehodlám dneska dělat vůbec, ale vůbec nic. A jak jsem řekla, tak se taky stalo. Ve 14:00 jsme si s Tipsy zašly na oběd, protože Crunchovi se taky ztratil balík s vybavením, tak trochu vyšiluje - já to až moc dobře chápu. Poradila jsem mu, aby zašel natu poštu a byl zlý - přesně jako já! S Tipsy jsme šly na pizzu - za 200Kč neomezená konzumace pizzy a salátů. Ráj na zemi.



Přejedly jsme se úplně neskutečným způsobem. Já snědla tolik zeleniny kolik jsem neviděla za poslední 2 měsíce. Přes ulici tady byl obchod se sportovním vybavením - šla jsem se zeptat, jestli půjčují ty barely na jídlo proti medvědům. Půjčují, ale jenom na pár dní a musí se vrátit tady do obchodu. Chlapec v obchodě mi ale říká, že si ho můžu koupit a dá mi na něj 15% slevu pro PCT hikery. Říkám mu celou moji story se ztraceným vybavením a ztraceným barelem a on se na mě nakonec podívá a říká: “Achjo, no dobře, ale musíš nám ho do 10dní poslat zpátky poštou.” To není problém, do 6 dnů budu v Bishopu, tak ho pošlu zpátky! Poděkovala jsem asi 100x a celá šťastná odešla. Crunch se smál a konstatoval, že se měl narodit jako holka s modrýma očima a svět by mu ležel u nohou - v jeho případě by prý musel ještě 15% připlatit. Hahaha.



Crunch došel na poštu a byl zlý! Záhadným způsobem jeho balík našli. Teď byl zase celý šťastný v pokoji, rozbaloval všechny věci a ukazoval nám jeho novou výbavu na další část PCT. Nejvíce jsme se zasmáli u jeho nové pláštěnky, byl z ní tak nadšený, že v ní chodil po pokoji asi půl hodiny.



Já jsem pak šla do drogerie si koupit něco proti komárům a nějakou masku na obličej. Můj obličej škemrá po hydrataci. Když jsem stála u pokladny, vybavil se mi můj druhý den na PCT! Skoro mě zabilo 10mil, spadl mi na hlavu stan a bolely mě nohy - koupila jsem si tenkrát růžový los a chtěla si ověřit, jestli je můj život v troskách - nic jsem nevyhrála, takže můj život tak hrozný nebyl. Teď tady stojím u pokladny a kladu si úplně stejnou otázku…



Nic jsem nevyhrála! Takže můj život je báječný a nepotřebuju žádnou výhru! Protože žádné štěstí ve hře nemám - mám štěstí tady, ale zkusit jsem to musela. Navíc si tyhle losy kupujeme vždycky s Michi, tak jsem byla alespoň chvilku s ní. K večeru jsme s Tipsy ležely v jedné posteli a pozorovali Crunche, jak si balí věci - to byla sranda. Crunch si dokonce i počítá, kolik kalorií sní za den. My s Tipsy půjdeme kupovat jídlo až zítra ráno, takže nám to přijde vtipné, že Crunch dneska nakupoval celý den. Nám stačí půl hodiny. Jak Crunchovi dneska přišel balíček, tak mu tam jeho brácha přibalil něco perfektního - malou ruku, kterou si nasadíte na prst. Já jsem se málem počůrala smíchy, takovou blbost můžou vymyslet fakt jenom perfektní lidé.



Když si Crunch konečně spočítal, že jeho kalorie jsou vpořádku, tak jsme vyrazili na večeři do místní barbecue restaurace. Lone Pine je nádherné město. Všude dookola jsou hory a odkudkoliv se podíváte, tak vidíte nejvyšší horu Ameriky - Mount Whitney - 4421m n.m - zítra vám ji vyfotím, abyste viděli, kam za pár dní polezu.



A co dělám teď? Právě teď jsem byla hodinu v bazénu a procvičovala si nohy a teď už dvě hodiny ležím ve vířivce a píšu vám článek. Je 22:30, měla bych už dávno spát, ale… však to znáte… když je něco boží, tak není důvod spěchat.



Dnešní den byl skvělý, cítím se zrelaxovaná, odpočatá a můj dnešní největší stres byl jestli si mám lehnout na levý nebo pravý bok v posteli. Takové dny bych si měla dělat častěji, ale co vám budu povídat… Už se zase těším do přírody a na nádherná panoramata…a další katastrofy.


Broou.


-> Jít na 52. den

  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...