Ráno jsem se probudila a vážně jsem se divila, že jsem neumřela. V noci žádná další bouřka nepřišla a já se docela dobře vyspala. Je mi dobře a jsem připravená ujít dneska 19 mil do města Kennedy Meadows North. Vycházím 8:30 a jsem hrozně ráda, že vidím modré mráčky a nikde žádný černý. Sice jsem se dobře vyspala, ale psychicky jsem více než vyčerpaná. Je ve mě pocit strachu, že nějaká podobná katastrofa jako včera přijde a bude to ještě horší a já budu zase sama! V těhle případech prostě chcete mít někoho, kdo je na tom stejně jako vy. A PAK PŘIŠLA TA KATASTROFA! Přede mnou stála značka, že jsem právě ušla 1000 mil = 1609 km! Úplně mi zabylo zle. To je hrozná štreka! Pak mě polil pot a pak jsem měla pocit radosti. Každopádně jsem si tady na paloučku uvědomila fakt, že moje prázdniny jsou vážně jedna velká legrace.
A taky jsem si uvědomila, že je naprosto absurdní, jak trávím prázdniny já a jak je tráví mí kamarádi ….
Mám báječnou kámošku, která mě zásobuje luxusníma fotkama z její dovolené na Mauriciu. Mám se skoro stejně jako ona, nemyslíte? Někdo se holt válí na pláži a někdo v bahně. Někdo pije na pláži Margaritu a někdo pije nefiltrovanou vodu ze které má sračku. Někdo nosí bikiny a někdo jde 19 mil v pyžamu, protože nemá nic jiného suchého. Někdo se cpe jídlem v hotelu a někdo už 3 dny skoro nejedl. MÁM SE SKVĚLE! Jen se koukněte na ten můj úsměv - ten nikdy nelže! V nohách mám už 1000mil - mám jeden směr - mám jeden cíl - BURGER!
Jde se dál a já mám hroznou radost, že kolem sebe pořád vidím ty modré mráčky - mám radost, že je zase hezky! Poslední dva dny pršelo, tak dneska už bude prostě nádherně a basta.
Mířila jsem si to strmým kopcem směrem k výšinám po nádherné cestě. Nevím jestli je to z hladu nebo z vyčerpání, ale připomíná mi to tady trochu Rainbow Mountain v Peru. Trošku. Maličko.
Na zemi jsem zase našla další lásku. Co to má znamenat? Říká mi PCT, že mě zbožnuje? A proč mi teda posílá každý den nové a nové překážky se kterýma se občas křehké děvče jako jsem já neumí poprat. Povídám si sama se sebou a snažím se té záhadě přijít na kloub.
Každá věc, která se mi tady na PCT stala, mě pokaždé trochu zocelila a je ze mě stále silnější a silnější člověk - dřív bych se nad rozseknutým stenem asi rozbrečela, ale teď už jenom zavazuju rány a pokračuju. Dříve by mě rozbrečela bolest nohou - každý den se překonávám a vnímám bolest jako součást tohoto trail. Že by mě trail miloval tak moc, že se ze mě snaží udělat STRONG GIRL? Hmmm…. ALE NEMUSEL BY TO TAK PŘEHÁNĚT!!!
Jestli to tak bude pokračovat bude ze mě žena z kamene. Odolná proti všemu a bez citu! UŽ ZASE PRŠÍ! HROMY! BLESKY! HROMOBITÍ! Jak já jsem zase ve stresu. Ráno jsem k snídani měla poslední English Muffin s Nutellou a to je vše. Chtěla jsem zastavit na oběd, ale jak chcete zastavit v dešti? Snažím se jít co nejrychleji to jde, ale prší čím dál více a vidím kolem sebe lítat blesky a je mi vážně zle. Už zase chci všechno vzdát. Proč tohle kruci dělám?! Je mi hrozně. Jsem zase celá mokrá - už si ani nenasazuju pláštěnku, protože je mi to fuk! Moje poslední suché oblečení zmoklo a já dneska dojdu do města i kdyby trakaře padaly a budu spát v posteli! JAK JÁ TO TADY NENÁVIDÍM! Voda mi teče všude možně a já pomalu, ale jistě dostávám záchvat vzteku! Nikdo tady kolem mě není, takže je mi to úplně jedno a křičím na mraky, jako nějaký blázen. “Proč?! Proč já?!! Nemůžeš jít pršet na někoho jiného! Nech mě alespoň na chvíli být!!” Odpověď přišla docela rychle … začalo pršet mnohem více…
Víte, co je na tom všem nejhorší? Je úplně jedno, že se hrozně moc bojím, že jsem mokrá jako myš, že mám děsný hlad - nejhorší je, že je to všechno kolem mě nádherné a já lituju toho, že je tak hnusně a nemůžu si ty výhledy užít. Slzy se mi míchají s deštěm a říkám si, že já tam snad nikdy v životě nedojdu!
3 hodiny v dešti a přestalo pršet. Jednu míli před městem. Vážně? No nic. Došla jsem na cestu odkud se dalo stopovat do města a když jsem přicházela, tak tam seděl hlouček nějakých lidí. Ani jsem nestihla zjistit, kdo to je, protože přijelo auto ze kterého někdo křičel: “Goldielocks!” Byla to Reeses! Bože, já měla takovou radost, že jsem konečně zase viděla někoho, koho znám! Obě jsme křičely a pořádně jsme se objaly! Objetí - to je to, co jsem potřebovala.
Už jsem zase mezi lidmi. Uf. Ten hlouček lidí, který jsem viděla jsou PCT hikeři a Trail Angel Dropout! To je první Trail Magic po vážně dlouhé době! Je tady kopa zmrzliny, brownies, čokoláda a další mňaminky. Je něco kolem 17:00 a já si uvědomuju, co jsem dneska jedla - skoro vůbec nic. Jeden anglický muffin s nutellou. Cpu se zmrzlinou a Brownies jako o život!
No nic. Jdu stopovat do města. Jsem mokrá. Celá moje krosna je mokrá. Všechno je mokré. Stopování mi trvalo asi 5 minut - zastavil mi úžasný pár, který si to taky mířil do Kennedy Meadows North. Celou cestu jsme si povídali o trailu, České republice a Americe. Vyprávím jim o mojí závislosti na Root Beer. Hrozně obdivují, že tohle podnikám sama - jsou to zlatíčka!
Dorazili jsme do města a já si šla zamluvit nějakou tu postel. Mám štěstí - dostala jsem postel v pokoji, ve kterém zatím nikdo není, takže pokud někdo další nepřijde - budu mít pokoj sama pro sebe. Než jsem podepsala všechny papíry, tak ten pán, který mě tady dovezl přišel a strčil mi do ruky limonádu, že prý jestli mám ráda root beer, tak budu zbožňovat tuhle limonádu. Vážně zlatíčko!!!
Šla jsem si rychle nahodit pračku a vyprat všechno mokré a špinavé prádlo, dala sušit batoh a koho to nevidím - Gilligan! Dorazil dneska asi 5 hodin přede mnou. Povídáme si v prádelně - vyprávím mu o palačinkách, které jsem dostala od skautů, když od odešel v 6 ráno, o bouřce, které on utekl a přeposíláme si fotky. Je 20:00 a já jdu konečně na to! Největší požitek dnešního dne! Já to dokázala!
Večer už ležím v mém pokojíčku, který mám jenom pro sebe a volám si s Verčou - Češka, která za pár dní nastupuje na JMT - John Muir Trail, tak jí dávám různé rady - NEJSEM SI ALE JISTÁ, ŽE JÁ JSEM TEN SPRÁVNÝ ČLOVĚK NA RADY! Pak padám do postele a upadám do věčného spánku…