Den 86 - Sixpack a čokopafs

Vzhledem k tomu, že jsem šla spát asi kolem 3, tak musíte chápat, že asi moc energií nesrším. Reeses mě vzbudila kolem 8 a já se pak ještě hodinu válela v posteli. Nechtělo se mi vůbec z postele, protože nemám čokopafs!! Včera v obchodě prostě čokopafs došly, ptala jsem se i skladníka. Žádné čokopafs = žádné vstávání. Když jsem se konečně vyhrabala, tak jsem si šla dát sprchu, cpala jsem se ovocem a vůbec nikam jsem nespěchala, protože dneska chci napsat ještě pár článků a Reeses s ostatníma chtějí jít na sushi. Já nejsem úplně fanda sushi, takže budu mít alespoň klid na psaní. Reeses zase po ránu mluvila s mámou a jak víte, její rodiče nejsou úplně nadšení a nepodporují ji, takže si kvůli mámě Reeses dneska umyla vlasy a poslala jí fotku. Mám takový pocit, že jakmile se jednou umyjeme a nesmrdíme, tak jsme docela hezký holky.



Já se musím přiznat, že jsem celou noc tak nějak myslela na to, že mě hrozně mrzí, že Gilligan přeskakuje a už ho neuvidím - protože já rozhodně nikam skákat nebudu. Já projdu tenhle trail skrz na skrz - každou pitomou míli! Každičkou! Je mi to každopádně moc líto, protože jsem si moc přála sáhnout na ten sixpack. Jen prstíčkem přejet tam a zpět. Achjo. Ráno jsem mluvila s mámou a tátou, kteří si spolu užívají někde na dovolené a děsně se mi stýská. Jsou spolu v bulharských horách a já se prostě nemůžu zbavit pocitu, že bych tam místo mámy měla být já! Máma nesnáší hory a nerada po nich lozí. Chudák táta určitě musí poslouchat fňukání a stěžování si … TO BY SE MNOU NIKDY NEZAŽIL!! Mluvila jsem pak i s bráchou, který těžce pracuje a je sedřený jak nikdy v životě - to jsme na tom stejně. Pak mi volala Michi a já už začala být trochu smutná, protože se mi moc stýská. Šla jsem si do kuchyně pro vodu a po cestě jsem potkala Road Runner s její mámou. Jsou to Australanky. Road Runner začala PCT sama a její máma se pak k ní připojila asi na 700mil. Není to boží? Chvíli jsem si s nima povídala - konkrétně jsou z Adelaide - tam jsem byla, takže vím hodně o celém městě a mám z tama spoustu zážitků, takže máme docela záživnou konverzaci.



Včera jsme si s Reeses koupily nové ponožky a máme z nich hroznou radost, protože jsou podle mě krásné a hlavně ČISTÉ. Udělaly jsme si takový malý photoshooting s ponožkama.



Reeses s ostatníma odešla na sushi. Já šla psát články a psala si s kamarády. Moc mě to dneska nebavilo psát, takže jsem se na to pak vykašlala a šla jsem si lehnout do houpací sítě ven a trochu relaxovat. Mám pocit, že i když jsem ve městě a měla bych odpočívat, tak na to pořádně nemám ani čas a pořád někam spěchám, takže teď na to byl ten správný čas! Nademnou už jeden kluk odpočíval, tak jsem si lehla pod něj. Psala jsem si s Tipsy, jak se má a vážně mi neskutečně chybí.



Postupně přišli další lidi, které jsem vůbec neznala a začali si povídat o tom, že my co jsme teď tady, tak jsme takoví opozdilci a když si nepospíšíme, tak budeme mít hnusné počasí ve Washingtonu. Většina těch lidí přeskakuje a posouvají se o kus dále. Já to nechápu - proč se lidi stresují něčím, co bude za 3 měsíce? Jestli bude blbé počasí, tak prostě bude. Jak se o tom tak bavili, tak musím říct, že mě to trochu vystresovalo taky. Ležela jsem tam v houpací síti a přemýšlela jsem o tom, jak hrozně jsem pomalá - jenomže já si to tady zatraceně užívám! Pak se se mnou jeden chlapec začal bavit a říkal mi zkušenosti lidí z minulých let - hrozně moc sněhu a pak řekl: “Hmm a ty pokračuješ odsud? Tak to hodně štěstí s tvým tempem, snad máš ráda zimu!” Už jsem dneska taková nějaká dost smutná, takže nemám sílu protestovat a místo toho čumím do dálky. Uviděla jsem v dálce Reeses, jak přichází a pak Gilligana a bylo mi hrozně. Pak přijel Pika a Jibber Jabber - pamatujete brácha se ségrou, kteří spolu jsou PCT a už jsem cítila, že bude zle. Jak se to tak všechno nějak sešlo - máma, táta, brácha, kamarádky, máma s dcerou, brácha se ségrou, blbec, který se mě snažil vystresovat, Tipsy, Gilligan odjíždí, tak mi bylo tak úzko, že jsem měla pocit, že se rozbrečím. Seděli jsme tady všichni a pak se na mě Gilligan podíval a zeptal se, jestli jsem v pořádku a to byla poslední kapka - trocha té starostlivosti. Musela jsem se hodně přemáhat, abych zatlačila slzu. Musela jsem odejít. Šla jsem nahoru na gauč a rozbrečela jsem se jako malé děcko. Jak mi je děsně smutno a jsem celá nějaká nešťastná! Vážně budu mít příšerné počasí? A vážně už nikdy neuvidím Gilligana? A vážně je to už 7 měsíců, co jsem naposledy viděla rodiče, bráchu a kamarády? Jsem zoufalec. Troska. Hrůza …


Po půl hodině, kdy jsem se snažila přestat brečet přišel Gilligan. Sednul si ke mě a řekl něco, co mě úplně dorazilo: “Jen abys věděla, tak jsem tady pro tebe kdykoliv, kdyby sis chtěla promluvit.” a zpoza zad mi podal čokopafs. NEBREČELI BYSTE? Ach můj bože! Když viděl, že jsem smutná, tak šel do obchodu a prostě mi koupil čokopafs. Jak na mě může být někdo tak hodný? A to není to nejlepší. Měli byste vědět, že se rozhodnul ještě pár dní pokračovat a bude stopovat až z dalšího města. Moje srdce poskočilo radostí. No tak se kruci Lůco vzpamatuj a začni se chovat jako dospělá! Ubrečená jsem seděla vedle sixpacka a cpala se čokopafs. Výhled k nezaplacení.


Sešla jsem dolů za Reeses a ptala se jí, kdy vyrážíme. Zavolala Trail Angelce, která byla ochotná pro nás přijet a odvézt nás zpátky na trail. Bohužel měla jenom 2 volná místa, protože s námi jela Jibber Jabber a Pika. Gilligan dojede později - budou volat dalším trail angelům. Já se fakt cítím hrozně, ale teď když vím, že s náma Gilligan bude pokračovat, tak je to o něco lepší. Haha. Už se zase i směju. Tady fotka s naší Trail Angel! Jak já ty lidi miluju!



Směju? Já se pořád směju? Počkat … počkat … kde mám trekové hole? DO ******! Já si nechala hůlky v tom hostelu! Kruci písek! Hned jsem volala Gilliganovi, jestli už odjel, nebo jestli je ještě tam. Smál se a řekl, že ho to vůbec nepřekvapuje, ale že jestli má tahat moje hole, tak mě to bude něco stát. Woohooo. Tomu chlapci zaplatím jakkoliv si bude přát. Klidně i dvakrát. Haha. My jsme dneska vážně jak pitomé. Reeses se nestihla sbalit a teď s sebou tahá tašku.



Nejenom, že s sebou tahá tašku - ale ta taška je úplně plná a těžká jako kráva. Rozhodly jsme se někde si sednou a všechno uspořádat. Já si uvědomila, že jsem od rána nic nejedla a za chvíli bude 19:00. Katastrofa. Pomohla jsem Reeses táhnout tašku, ale to byste museli vidět. PCT hikeři a hikujeme s taškou v ruce. To jsou móresy.



Konečně sedíme. Reeses přerovnává tašku a já si dělám čokopafs. Mám ale pořád stáhnutý žaludek a je mi zle. Nejsem schopná do sebe moc nacpat. Ušly jsme s Reeses cca 2 míle a rozhodly jsme se kempovat - Gilligan stále nedorazil s mýma holema, tak tady na něj alespoň počkáme a užijeme si krásný západ u Lake Tahoe.



Gilligan dorazil asi tak do hodiny a předal mi mé hole. Hned jsem se ptala, co jsem dlužná a on, že si to vybere příště … hmmmm… to se nemůžu dočkat! Všichni si udělali večeři, ale já šla rovnou do spacáku a šla spát. Mám spánkový deficit a jsem nějaká labilní - snad se vyspím a zítra budu zase veselá Goldilocks!


-> Jít na 87. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...