Trvalo mi docela dlouho, než jsem se odhodlala napsat tento článek. Všichni o tom mluví. Deprese po návratu do reality. Myslela jsem si, že mě se to týkat nebude, protože co si budeme nalhávat, já jsem se do normálního života hrozně těšila. Kdo by se taky netěšil na veškerý luxus, který „normální“ život nabízí. Teplá voda, kdykoliv se vám zachce. Dobré jídlo, kdykoliv se vám zachce. Čisté oblečení, kdykoliv se vám zachce. Teplo, kdykoliv se vám zachce. Můžete jít kdykoliv na záchod a nezmrzne vám zadek. Dokonce vás do něj ani nepoštípají komáři. Nemusíte si ani kopat díru 15-20 cm hlubokou a nosit si s sebou použitý toaletní papír. Ani nemusíte trpět ve dřepu, ale můžete si normálně sednout. Kdykoliv si zajdete pro vodu do dřezu a nemusíte přemýšlet, za kolik mil bude další voda. Nemusíte nosit svůj dům na zádech, ale můžete v něm žít. Obklopeni majetkem a věcmi, které nepotřebujete.
Nejhorší uvědomění je, že mi nic z toho doopravdy nechybělo. Nemůžu spát ve svém pokoji, protože jsem ve stresu ze všech věcí, které vlastním. Chtěla bych všechno vyhodit. Stresuje mě, každý den přemýšlet, co si oblíknu. Usmívám se na lidi, i když se oni neusmívají na mě. Nerozbrečela jsem se, když mi v nákupním centru ve výtahu moc milý pán řekl: „Tak sakra uhni.“ Nene, nenene. Nerozbrečela jsem se, ani když jsem omylem žduchla do pána v tramvaji, který mě zpražil pohledem a jen pronesl „To se mi snad zdá.“ Jsem hrozně citlivá. Spíš teda přecitlivělá. Každá blbost mě rozbrečí. Písnička v rádiu, kterou jsem poslouchala na trailu. Jakákoliv zmínka o trailu. A vlastně jakákoliv zpráva od kamarádů z trailu. Pohled na můj batoh v koutě mi nahání husí kůži. Boty na podpatku v druhém koutě ještě více. Děsí mě dokonce i moje čisté nohy. A neměla bych zmínit politickou situaci? Ocitla jsem se v situaci, kdy na sebe dva mí velmi blízcí lidé křičeli, a z věcí, které vypustili z úst, se mi udělalo mdlo. Proč jsou na sebe lidi tak zlí? Povídám si s lidmi v tramvaji, i když oni si nechtějí povídat se mnou. Všem lidem tykám a lidi se nad tím pozastavují. Hrozně ráda teď chodím k Vietnamcům, protože tam mi všichni tykají. „Chceš vyzkoušet?“ Chodím tam, i když nic nepotřebuji. V úplně běžných situacích se občas zastavím a chvíli přemýšlím, jak situaci vyhodnotit. Je mi nepřirozené být v přítomnosti velkého počtu lidí. Občas spím na zahradě. Občas jdu na veřejný záchod (třeba ve vlaku) a při pohledu na ruličku toaletního papíru přemýšlím, jestli ho mám dost a neměla bych si kus odmotat a vzít na cestu. Stále si povídám sama se sebou. Stále nenosím spodní prádlo. Žiju na MARSU.
Občas si ráno připravím ovesnou kaši do pytlíku a jdu si ji sníst ven. První si ale nechám trochu omrznout prsty, abych si udělala tu správnou atmosféru. Je pro mě stále zvláštní chodit do supermarketu a kupovat si jídlo, které potřebuji dnes. Nekupuji si jídlo na 7 dní dopředu a nemusím přemýšlet, kolik čeho potřebuji, abych neumřela hlady. Můžu si tam totiž kdykoliv zajít znovu.
Jsem vděčná za všechny lidi, které kolem sebe mám. Je to trochu smutné, ale po návratu jsem se začala obklopovat jinými lidmi, než se kterými jsem byla v kontaktu před trailem. Chápu, že už toho mají někteří lidé plné zuby a nebaví je moje povídání o PCT, ale bylo to půl roku mého života, kdy jsem byla šťastná a mám potřebu o tom stále mluvit. Jsem opravdu vděčná, za všechny nové kamarády, které jsem si díky tomuhle blogu získala. Jsem nejvíce šťastná, když si můžu jít s někým sednout a mluvit o PCT a lidi to baví. Úplně nejlepší okamžik byl, když jsem šla na přednášku dvou kluků Pavla a Mila, kteří šli PCT minulý rok. Přednáška byla na hodinu a mně celou hodinu bušilo srdce při pohledu na fotky a při poslouchání příběhů, které kluci zažili. Vídáme se teď častěji. Jeli jsme na výšlap na Králický Sněžník. Vyjeli jsme ráno v devět a vrátili se večer v šest. Myslíte si, že je možné se o PCT bavit 9 hodin v kuse? ANO JE! A to musíme domluvit pokračování. Měla jsem teď celkem 4 přednášky pro základní školy a pro sraz turistů a musím říct, že jsem asi propadla kouzlu přednášek. Fakt jsem si užila svých 90 minut slávy, kdy mi všichni viseli na rtech a poslouchali mé příběhy. Určitě naplánuji další přednášky.
Chybí mi PCT. Každý den. Chybí mi volnost a svoboda, kterou jsem měla. Chybí mi bezstarostnost. Chybí mi nevědět co je za den a který měsíc vlastně je. Chybí mi špína za nehty. Chybí mi kamarádi, kteří můj životní styl chápou a neodsuzují mě za něj.
Lidi říkají, že jsem blázen, když jsem zvládla to, co jsem zvládla. Já si myslím, že jsou lidi blázni, když dokážou žít v tom, čemu teď čelím já. A i když to bude znít hrozně, tak ta čistá holka se značkovým oblečením NEJSEM JÁ.
Ale dost o mých depresích. Já jsem ta, co vždycky říká, že jsme svého štěstí strůjcem, takže se snažím vytvořit si svůj vlastní svět. Jestli znáte písničku od Marka Ztraceného – Vlastní Svět, tak musíte vědět, jak se cítím. Na všechny házím americký úsměv, do obchodu posílám mámu, vídám se s lidmi, se kterými chci, nekoukám na televizi a nečtu zprávy. Při každé příležitosti utíkám do hor.
PCT mě naučilo spoustu věcí. Být trpělivá, zatnout zuby, žít s málem, sdílet štěstí s ostatními, myslet srdcem a jít si za tím co chci. Přes všechny překážky a za jakoukoliv cenu. Jednoduše neposlouchám pravidla a dělám, co cítím, že je správné. Takže přes všechny tátovy zákazy, jsem adoptovala nového člena rodiny. Mého nového parťáka.
Kairo, pes, který dostane všechnu lásku, kterou jsem schopná někomu dát. Trénujeme a příští rok vyrážíme na další trail. Stále spolu diskutujeme o destinaci, ale Kairo, jako Sibiřský Husky, by chtěl do zimy. Těm modrým očím splním všechno. Těšte se na dobrodružství holky, co v sandálkách a se sněžnými saněmi pojede objevit nový trail na Antarktidě.
Další věcí, kterou mě trail naučil, je POHODA. Nic neřešit, nedělat si hlavu, že se něco nedaří nebo že se něco pokazilo. Rozkousané ponožky. Pohoda. Rozkousané trička, kalhoty, boty, koberce, kabelky, dveře, okna, koupelna, barák. Pohoda. Vždyť jsou to jen věci! Nějaký materialismus mě vůbec netrápí. Jsem úplně klidná. Pracuji na mojí knize a zatím jsem napsala 200 stran ve Wordu a jeden den mi zčernal počítač a všechno mi zmizelo. Krize, pláč, beznaděj. V klidu! To napíšu znovu! Táta odvezl můj počítač profíkům. Pohoda.
Potvrdila jsem si to i v situaci, která by pro mě dříve byla více než stresující. Možná bych se ani nevrátila domů, spáchala sebevraždu nebo bych si změnila jméno a odstěhovala se do Karviné. ODŘELA JSEM AUTO. Ale né jen tak ledajakým způsobem – NA PÁNA. Za tu 70cm díru v autě by se nemusel stydět ani slepý člověk. Díra jako vrata od stodoly. Dost jsem se divila, že to nepoškrábalo i kožené sedačky vevnitř. Pohodička. Vycouvala jsem jako profík z jeklového sloupku a při pohledu na tu pohromu mě trošku oblil pot a orosilo se mi čelo. Na základě nových standardů trestání dětí v České republice mě hned napadlo, že mě táta pošle do Krymu. Ale po pár minutách jsem si jen řekla POHODA, to se zpraví. Jsem si na 100% jistá, že je táta hrozně rád, že mě má zase doma.
No. Takže tak. Tak já tady žiju. JSEM ŽIJÍCÍ KATASTROFA. Není to tady ideální, ale když si umíte hledat ve všem to pozitivní a snažíte se hledat dobro i tam kde není, tak se na vás štěstí nakonec usměje. Teda, já v to alespoň věřím.
Jo, a jak jsem zmínila tu knihu. Dostala jsem báječnou nabídku od jednoho nakladatelství, takže mi oficiálně můžete začít říkat: „PANÍ SPISOVATELKO.“ Máte se na co těšit. A mám na vás takovou prosbu, napište mi do komentářů tady nebo na Facebooku, jak by se kniha měla jmenovat a pokud někdo vymyslí něco geniálního, nebo vyberu něčí návrh, tak má u mě osobně předaný první výtisk s podpisem. To je odměna co? Úplně vidím, jak se všichni třepete na můj podpis!!