A přesně jak jsem včera říkala - to ranní vstávání by mi mohlo způsobit nemoc! Určitě! Takže 4:40 zaklapnu budík a spím o trochu déle… jen o trochu… o pár hodin… probouzím se 8:30! Bohužel se mi dnes opět nepoštěstilo v noci dobře spát, protože moje spálené záda mi nedovolily udělat si pohodlí! Na záda si za boha nemůžu lehnout, bolí to jako čert a na břichu se na tom tvrdém moc dobře nespí. Nehledě na to, že když spím na břiše, tak slintám. Mám nový polštář a po dnešní noci, kterou jsem probděla na břiše, vypadá jako ušmudlaný hadr! Poslední chlapec, kterému jsem usínala na hrudi, byl ráno hodně překvapený!!! A ty sliny na jeho hrudníku prostě nevysvětlíš…
Vyhrabala jsem kolem 9, sbalila se, dala si Snickersku a dětskou přesnídávku a vyrazila. Dneska jsem po cestě hodně přemýšlela nad lidmi tady a o jejich životech. Nejvíce teda o Blue Skyovi, Falcovi, Tině, Andree. Uvědomila jsem si hodně důležitou věc - nechci být v jejich věku tam, kde jsou oni. Hodně lidí tady spojuje vášeň pro chození a pro přírodu, ale taky to, že většina těch lidí nemá žádné závazky. Blue Skyovi je 55 a nemá děti a je rozvedený. Falcovi je přes 40, žádné děti, žádná přítelkyně. Tina má 34, nesnáší děti a podle mě by potřebovala chlapa. Andrea má přes 45, nikdy děti mít nechtěla a žije sama. Když jsem si to tak projížděla v hlavě, tak mi z toho nebylo úplně do smíchu. Je tohle taky můj osud? Já mám na svém bucket listu milujícího manžela, dvě vlastní děti, jedno adoptované, kočku Rizotku a psa. 3 hodiny v kuse jsem přemýšlela, jestli jsou ti lidi šťastní a přišla jsem jenom na to, ŽE JÁ BYCH NEBYLA…
Po těžkých úvahách jsem dorazila k řece, kde si máčeli nohy Alicia, Snot a Červený kufr (nevím, jak se chlapec jmenuje, ale potkala jsem ho na letišti a měl s sebou červený kufr). Musím říct, že dneska je všechno nádherně zelené a moc se mi dnešní příroda líbí! Letím si hned máčet nohy taky! A hlavně teda máčet moje totálně spálené ruce a záda. Nosit ten backpack na zádech je za trest! Vážně nepřeháním - je to bolest jako prase!!!
Máčíme si nohy a odpočíváme u řeky asi hodinu! To je pohodička co? TO JE POHODA!
Po koupeli bychom měli asi vyjít ne? Hmmm. Ne. Jdeme si udělat oběd! Já si dělám čínskou polívku, ze které jsem snědla 2 lžičky - bylo to tak ostré, že jsem nezvládla více sníst - takže jsem se nacpala sladkostma!
Vrchol však přichází, když dorazí Kitchen Sink (kuchyňský dřez) - nevím, jestli jsem vám o něm už psala - ale je to imrvere zhulený týpek, který má takový vychlastaný hrubý hlas. Když jsem se s ním potkala poprvé, tak seděl vedle řeky, hulil trávu a říká mi: “Čau holka, chceš si zahulit?” Já: “Ahoj, nene díky, já nehulím.” Kitchen Sink: “Ne? Nehulíš? Ale vypadáš tak!” Dneska dorazil opět úplně zhulenej. Šel si nabrat vodu do potoka, ale takovou komedii jste ještě neviděli. Válel se tam jak tuleň v Zoo a vydával u toho zvuky tak tuleň v Zoo.
Já jsem se zase tak nasmála, až mě bolelo břicho. Když se vrátil zpátky s vodou, tak byl podle mě na vrcholu stavu, ve kterém se nacházel, protože nám začal vysvětlovat, jak si vytírá zadek šiškama! Mělo to asi 6 důležitých kroků - musíš najít šišky, které odpovídají velikosti tvého zadku, šišky musíš dobře očistit, důležitý je směr používání šišek, je třeba se naučit speciální grif a důležitý je taky sklon šišek při používání a síla, kterou používáte!! Všechno nám to demonstroval na své podkolenní jamce. Já se málem počůrala smíchy! Na závěr pak jen dodal, že je to tady dost komplikované a že se nemůže dočkat do Washingtonu, protože tam je to jiné kafe = všude je tam mech = a mech to je jiný luxus! Heboučký = úplné pohlazení!!
Měli jsme tu pauzu cca 3 hodiny a 30 minut! Ale stálo to za to. Dneska jsem to vzala tak zlehka, vzhledem k tomu, že mě ten těžký batoh na spálených zádech zabíjí pomalu, ale zaživa. Dneska ujdu asi jenom 13 mil = 21km, ale to neva. Zítra to doženu - však to znáte - vstanu brzy…
Kempíme všichni společně u řeky! Nádhera co? Nikdo už vám ale neřekne, kolik tam bylo komárů a kolik z nich mě poštípalo! Nesnáším komáry! Udělali jsme si rychle jídlo a zalezli jsme do stanů.
Sedím ve stanu - ležet mi moc nejde - píšu vám článek - nastavuji budík na 4:55, protože zítra už prostě vstanu a jsem hrozně zvědavá, jak dneska usnu. Polštářek vedle mě se klepe strachem, že bude zase celý poslintaný a já si mažu spálené záda mastí od bolesti kostí - jiný krém totiž nemám. Zvažovala jsem ještě si to natřít opalovacím krémem, ale to mi přijde trochu sprosté vůči mým zádům. To je jako se jim vysmívat do obličeje - hahaha opalovací krém - vidíte - já ho mám - jen ho nepoužívám ve správnou dobu! Dobrou!