Vzhledem k tomu, že teď už musíme věšet všechno jídlo na strom, tak moje rána budou hrozné! Jediné, na co se po ránu těším je, že si z teplého spacáku vyndám ruku, podám si Snickersku a v teple domova si ji sním! Teď by to po ránu vypadalo tak, že bych vylezla ze spacáku, vylezla ze stanu, zmrzla, šla si pro pytel s jídlem, šla zpátky do stanu a ŠLA ZPÁTKY DO VYVĚTRANÉHO SPACÁKU BEZ TEPLA? Nééé. To je přece hrůza!
6:30 mi na stan klepe Tipsy a hlásí: “pokojová služba!” Podává mi můj pytel s jídlem a já s radostí vyndám prstíček a zatáhnu si celý pytel do tepla. Papám Snickersku. Dneska je náš plán jasný. Užít si to tady! V plánu máme 16mil. Já se už od rána krmím preventivně Dexoketem. Vylezla jsem v 7:30 a vyšla v 8:00. Čeká mě kopec. Ehm. Není kopec jako kopec! Jsou kopce a kopce! Já dneska zvládla udělat svůj rekord! Vůbec nevím, jak se mi to povedlo, ale první míle mi trvala 90minut! 1,61km za hodinu a půl, to je slušný výkon! Mám v břiše takové křeče, že podle mě jdu jako slimák. Asi po 2 mílích začal fungovat Dexoket a mě je dobře. Snažím se toho využít a jdu co nejrychleji to jde!
Když konečně vylezu na ten hrůzný kopec, tak na mě čeká roztomilý kámoš! Moc moc bych chtěla, abych si ho mohla pohladit, ale utekl… Dala bych mu jméno a nosila ho s sebou jako kožíšek! Už tady trochu přituhuje a jde cítit, že se ochladilo. Kožich by se na noc hodil, když nemám teplejší oblečení.
K mému překvapení kopec pokračuje a lezu pořád výš a výš! Kdy už mi ty kopce dají pokoj? A pak jsem na ten kopec vylezla a uviděla, kde budu za pár dní. No řekněte sami, není to boží? Za pár dní mě čeká výstup na nejvyšší horu Ameriky (bez Aljašky) - Mount Whitney - 4221m - to bude nádhera! Myslíte, že to bude do kopce? Snad ne…
Jsem vyřízená. Ve 12:00 narazím na Tipsy, která sedí na zemi chroupe brambůrky. Konstatuje, že ten kopec byl hrozný - a to je co říct, protože Tipsy chodí do kopce ráda. Padám na zem, máme za sebou 10mil, takže už nám chybí jen 6. To je pohodička. Lehla jsem si na zem a chtěla si uvařit oběd, ale něco mi do toho vlezlo. Něco důležitějšího. Usnula jsem během minuty a teď se podržte, ale vzbudila jsem se v 16:00! Já v moje dny potřebuju hodně spánku a jsem vyčerpaná z cesty k ledničce - představte si jak se cítím po 16km! Tipsy je ale správný parťák a samozřejmě mě v tom nenechala samotnou.
16:30 jsme vyšly, protože jsme chtěly co nejdřív dorazit na nějaké místo, kde budeme kempovat. V komentářích u aplikace, podle které tady jdu, jsem našla komentář, že se na jednom místě dá chytit signál mojeho operátora (AT&T), takže tohle je můj cíl. Chci vám totiž postnout další články! Se signálem je to tady dost na hraně.
Těsně před západem sluníčka - jednu míli před místem, kde budeme spát, jsme se zastavili a udělali si večeři. Po cestě jsme potkali Hard Tima, který s náma nakonec povečeřel. Je to vtipný chlapec, docela dost jsme se nasmáli.
Dneska jsme po cestě nepotkali moc hikerů, vypadá to, že nás buďto moc nezbylo nebo že se ostatní někde flákají. Potkali jsme ale Switchbacka, se kterým jsem se seznámila v Kennedy Meadows. Jeho jméno je Switchback - serpentina, protože šel jednou na záchod po ránu v 9 a našel si hezké místo, vykopal si díru, vykonal potřebuju a najednou slyšel, jak se k němu někdo blíží - nějaká holka - asi šla taky konat potřebuju. Tak si rychle oblíknul kalhoty a řekl jí, ať chvilku počká, že je skoro hotov. Usmál se na ni a odešel a pak se dívá, ta holka nešla na záchod, ale pokračovala v chůzi! On si spletl směr trailu a konal potřebu přímo na trailu, takže od té doby je Switchback. Když jsem se mu zmínila, že na místě kam jdeme je AT&T signál, tak řekl, že se uvidíme později. A taky že jo. Dorazil k nám a udělal nám oheň. Protože víte co? Jsem neskutečně požraná od komárů! Ale neskutečně! Mám tak zhruba 20 kousanců a hrozně to svědí. Takže máme oheň, sedíme u něj, nikde žádný komár, povídáme si a já vám píšu článek na blog. Zase jsem musela stavět stan, ti komáři by mě totiž mohli do rána vysát.
