Ráno. Lůco vstávej. Je čas na 25 mil! Já se dusím. Kašlu? Co se to děje? Že bych byla nemocná? Otevřela jsem oči a nestačila jsem se divit. Všude kolem mě byl popel a strašný kouř. To byl určitě jenom sen…
Já: Nech mě prosím ještě chvíli spát! Tohle je noční můra!
Já: No jak chceš, ale nestihneš to dojít do města a nedáš si burger.
Já: No dobře, ale 20 minut mě nezabije
20 minut později…
Já: Okay. Copak si dáš dneska k snídani?
Já: Hmm, já ti nevím, asi čokopafs.
Já: Hmm, to je dobrá volba.
Já: A jak ses dneska vyspala?
Já: Ale jo, docela dobře, až na ten kouř.
Já: Víš o tom, že občas spíš tak tvrdě, že kdyby kolem tebe hořelo, tak tu uhoříš?
Já: Ty jsi dneska nějaká chytrá Lucie.
Já: No jak myslíš, já jen, že to není úplně bezpečné.
Já: Hmm, dám si další čokopafs, když tak krásně vychází sluníčko, které ani nejde vidět.
Já: A Lůco? Jak dlouho sis nemyla nohy?
Já: Není to jedno? Vždyť ještě nejsou zase tak moc černé!
Já: Černé možná ne, ale smrdíš jako prase….
Já: Ale když…
A v tom mě někdo přerušil. Bože, já si vůbec neuvědomila, že si takhle povídám nahlas!! A teď tu stál starší pán a ptal se mě, jestli jsem v pořádku. Ten si musí myslet, že jsem zmagořila! Bleskurychle jsem odpověděla, že jsem uuuuuplně v pořádku, jen si prostě občas povídám sama se sebou. Pán se zasmál a řekl: “No to já taky, skoro pořád, ale ptám se kvůli toho kouře!” Och díky bohu, nemyslí si, že mi hrabe!!
Ten kouř je dneska ale vážně šílený. Od rána kašlu a zle se mi dýchá. Nemůžu se pořádně nadechnout, protože se hned zakuckám. Hlavně teda cítím kouř, je to jako by tu někdo něco pálil hned vedle mojí hlavy. Udělala jsem jistá opatření a jde se!
A i když jsem nemohla dýchat, tak mě dneska poháněla chuť na burger, který si samozřejmě dám, hned jak dorazím do města Chester! A znáte mě, jakmile mám jídlo jako motivátor, tak jsem rychlá jako vítr. A jak jsem tak letěla, tak jsem úplně zapomněla a důležitou věc!!
JÁ DNESKA DOJDU DO PŮLKY!
A jsem tady. Polovina PCT. Polovina mojí cesty.
Nechci se chlubit, ale myslím, že jsem dobrá. Ušla jsem 1325 mil = 2132km a zažila jsem tolik věcí, které jsem si nepředstavovala ani v těch nejhorších snech. Haha. A taky ani v těch nejlepších a nejdivočejších snech! Zažila jsem tady toho tolik, co jsem snad nezažila za celý svůj život. Když jsem stála na hranici s Mexikem a byl můj první den, tak jsem se cítila hrozně natěšená a vůbec jsem nevěděla do čeho jdu. Jakože vůbec. Hadi, vedro, poušť? Neumím postavit stan? Neumím používat quilt? Neumím vařit na Jetboilu! Nemám dostatek vody? Mám krosnu těžkou jako kráva? Hory? Zima? Komáři? Výšková nemoc? Kopce? Medvědi? Kroupy a blesky? Bolest nohou? Bolest těla? Bolest? Zoufalost? Pláč? Chlupaté nohy? Samota? Strach? Špína? Tohle mě NIKDY nenapadlo! Nikdy mě nenapadlo, že se jen s jednou z těch věcí budu muset potýkat! A nevím jestli si to, vůbec dovedete představit, ale tohle je ta nejtěžší zkouška, kterou si princezna s růžově nalakovanými nehty prošla! (Kdybyste nechápali, tak já jsem ta princezna!!) Každý den kdy jsem musela ujít přes 20 km (99dní - 2132km) a potýkat se s těmi všemi těmi nástrahami mě ale udělaly SILNĚJŠÍ! Teď už většinu těch věcí úplně přecházím a přijdou mi normální. Už nejsem princezna! Už jsem KRÁLOVNA! Haha. Konec srandy.
Bohužel poslední dny nebyly úplně procházka růžovým sadem a já přemýšlím, jestli je to to, co momentálně chci. Jsem vyčerpaná - ani ne tak fyzicky (moje nohy stále chtějí jít dál), ale po psychické stránce jsem troska. Pláč je poslední dobou můj nejlepší kámoš a i když vám to možná nepíšu, tak poslední dny usínám s ucpaným nosem a mokrým polštářem. Ale co je na tom nejhorší je to, že mě to tady už prostě NEBA!
Ale každopádně chci někomu poděkovat za tu největší podporu a nervy, které se mnou musí vydržet. Není jednoduché se mnou trávit spoustu času a snášet moje výkyvy nálad a přešlapy. Jednou chci běžet, pak chci ležet. Odpočívat. Pak ujít 42 mil a pořád něco! Takže moje největší díky patří TĚM, bez kterých bych tu nebyla…
Ano, je to tak dámy a pánové. Velký potlesk a díky mým milovaným odporně fialovým botům! I když jsme se na začátku moc nemuseli, tak jsme si na sebe zvykli! Nejzajímavější je, že někteří lidi už tady mají čtvrtý pár bot a já mám pořád první (respektive druhé, ale první boty byly napůl rozpadlé a vyhodila jsem je po 8 dnech). Takže velký respekt mým láskám za to, že se mnou došly až tady!! Ale je mi jasné, že se brzy budeme muset rozloučit, protože se tak trochu rozpadají a všichni tady nad nimi kroutí hlavou! Tak uvidím… Třeba je konečně čas na nějaké RŮŽOVOUČKÉ!
Opustila jsem půlku mojí cesty a vydala jsem se vstříc druhé polovině. Do cesty odkud můžu stopovat do města mi zbývalo ještě asi 10 mil a celou cestu jsem si vybavovala všechny zážitky a vzpomínky za posledních 99 dní. A že to byly nádherné dny! Chvílemi jsem nebyla schopná ani jít, jak moc jsem se smála. A pak mě napadla naprosto skvělá věc - sedla jsem si na kámen a šla jsem si přečíst svůj článek z prvního dne a ze dne, kdy jsem se připravovala. Bože, já jsem byla takové nemehlo! To se nedá ani popsat! Takové tele! Málem jsem tady umřela smíchy, když jsem si to četla! Vážně doporučuju přečíst znova! Ta holka z prvního dne podle mě měla první den umřít. To měl být její osud, ale pak si bůh řekl: “Ne, trochu se pobavíme…”
Po cestě dolů jsem zase nacházela lásku a už mi to vážně přijde divné! Viděli jste někdy tolik dokonalých kamenných srdcí? Já jo, ale prostě je to divné…
Když jsem došla na cestu, tak na cestě nebyla vůbec žádná auta a já si říkala, že to bude vážně těžké stopování. Blížilo se ke mně první auto a zastavilo. Tohle jsem nečekala! To byste vůbec nepochopili, co mi to zastavilo! Za těch 99 dní tady už většinou vím, které typy aut zastavují smradům jako jsme my hikeři, ale tenhle pán změnil mé teorie! Málem se mi do toho auta nevlezla ani krosna!
Vyhodil mě před restaurací, která za 20 minut zavírala a já se tedy musela rozhodnout co chci, protože později už nebudu mít na výběr. Takže jsem lízala zmrzlinu a přikusovala k tomu hranolky a burger. Tomu říkám prasárna!
A teď jdeme do kostela. Jdu se vyzpovídat ze všech svých hříchů - snad má pan zpovědník dost času. Haha. I kdyby měl - tak tolik času nemám já. Hikeři tady můžou kempovat na zahradě u kostela. Jsem nacpaná k prasknutí! Lehám si na trávník a už je mi zase hrozně. Dostala jsem pár zpráv, které mě dorazily ještě více a já vážně nevím. MÁ TOHLE PRO MĚ SMYSL? CHCI JEŠTĚ VŮBEC JÍT DALŠÍCH 1325 MIL, KDYŽ MĚ TO NEBAVÍ A VLASTNĚ SE TADY TRÁPÍM?...