Vyhledat

Den 48 - Vstup do nového světa

Aktualizace: 10. bře 2019

Včera v noci mi nešlo usnout, tak mi Tipsy dala nějaké prášky na spaní a já spala jako zabitá! Dokonce mě ráno nechala déle spát - většinou vstává asi v 5, ale probudila mě až v 8. Zlatíčko. No a teď bych měla objasnit jeden pojem - JSEM CIZOLOŽNÍK - takhle mě většinou označují všichni, kteří se mnou musí nebo chtějí sdílet postel. Spočívá to v tom, že ráda okupuju cizí postele a cizí půlky postelí. Mám děsnou potřebu ovládat celou postel a celý prostor. Bydlela jsem s bráchou a ten mě v noci musel kopat na moji část, protože jsem byla přes 70% postele a on skoro padal. Můj táta to zná taky moc dobře - ale táta je hlavička - kdykoliv spolu jedeme na nějakou dovču, tak si bere lano a před spaním ho přivazuje přes půlku postele - minule jsem se ráno probudila a ležela přes lano na druhé straně postele - táta říkal, že si pořídí lano, které bude pod proudem. Haha. Ale když spíte ve spacáku, tak by si člověk řekl, že nemám kde cizoložit, ale pro Lůcu to není vůbec žádný problém! Mé instinkty CIZOLOŽNÍKA mě donutily okupovat alespoň část prostoru Tipsy. Stačí mi jeden prstíček…




Probudila jsem se až jsem slyšela Tipsy, jak se směje a slyšela jsem zvuk foťáku! Miluju když mě lidi fotí, když spím. Každopádně jsem byla úplně rozbitá! Cítila jsem se jak po kocovině. Když probrečíte asi 7hodin v kuse, tak se pak nemáte asi čemu divit. Mám nateklé oči a, skoro přes ně nevidím. Včera před spaním mi Tipsy povídala pohádku o Zlatovlásce (Goldilocks) a třech medvědech. Při povídání té pohádky jsem si uvědomila, že na mě ta přezdívka vážně sedí - mám dlouhé zlaté vlasy, pořád jím ovesnou kaši a okupuju cizí postele. Goldilocks jak vyšitá!

Došla jsem si na záchod, vrátila jsem se zpátky a měla jsem dlouhý monolog, během, kterého se Tipsy málem počůrala smíchy:

“Víš ty co? Je mi to úplně jedno. Všechno je mi jedno! Nenávidím to tady, ale chci zůstat! Vždyť mi jenom ztratili Bear Vault (Barel na jídlo proti medvědům)! Vždyť je to úplně stupidní! Proč bych jako měla nosit nějaký blbý barel? JÁ JSEM GOLDILOCKS! Já jím jídlo medvědům! Jím jejich ovesnou kaši! Já okupuju jejich postele! Já žádný Bear Vault nepotřebuju! A všechno to oblečení a výbavu, kterou mám uvnitř? Koupím si novou! A víš za co? Za peníze, které mám bokem na letenku zpátky do ČR! Ha! Komu by se chtělo zpátky do Česka! A víš ty co? Užívám si tenhle báječný trail na 1000%! Otřes mozku, díra v prstu, odřený loket, den bez jídla, málem mě sežrala kráva, chcípla jsem bez vody, slunko mě málem usmažilo za živa, ale co! Myslela jsem si, že hůř už být nemůže!!! ALE MŮŽE! PRÁVĚ JSEM TO DOSTALA!”


Tipsy umírala na zemi smíchy a já právě přemýšlím, jestli se mi vrátil smysl pro humor, nebo jestli mě popadl amok. Ano, dámy a pánové, je to opět tady - Lůca má své dny a přichází období, kdy by se všichni, kteří chtějí přežít, měli držet co nejdál! Balím si věci a vycházíme. Ten úsměv si můžete vykládat jak chcete, ale zkuste mi přečíst myšlenky!



A přesně jak jsem před pár dny psala. Jdeme do úplně nového světa. Do přenádherného světa Sierry, kde zelená je nová růžová.




Když překročíme tuhle značku, tak mám pocit, jako bych vážně byla v jiném světě. Všímám si všeho okolo, cítím vůni stromů a jejich kůry, slyším šumící řeku a všechno je úplně jiné než doposud. Kochám se, jako bych nikdy neviděla vodu nebo nádherný živý zelený strom. Ale já byla podle mě tak půl roku v poušti, takže teď si všeho mnohem více vážím! Voda je jako sůl nad zlato a všechna zeleň pastva pro oči. S Tipsy zastavujeme hned u první řeky a děláme si první pauzu.



Těhle zastávek teď bude spousta. Nechci touhle oblastí proletět tak, jako jsem profrčela poušť. Už nechci dělat 25 mil denně! Ani 20! Chci si užívat a vychutnávat všechny výhledy, chci odpočívat, jíst, pít, máchat si nohy v jezeře a hrát na ukulele. Tahle oblast bude hodně náročná. Doteď jsme se většinou pohybovali mezi 1000m n.m. a 2000m n.m., ale teď budu skoro pořád někde okolo 3500m n.m., takže každodenní výšlapy budou o dost náročnější, proto chci chodit kolem 15-18mil denně. Možná méně. Uvidíme.



Když pominu tu krásu okolo, tak je mi zle a mám šílené křeče v břiše - pokud jste nečetli, co obnáší “mé dny”, tak si běžte přečíst článek z 19 dne. Shrnuto podtrženo - trpím jako kráva. Mám v sobě od rána už dva Dexokety, které mě udržují na živu a snažím se hodně pít, což už tady není takový problém. Můžu vypít hektolitry vody, protože voda je každých pár mil. Po asi 8 mílích se rozhodneme, že si dáme oběd. Vařím si kuřecí rizoto. Když jsem ten uzavíratelný sáček zalila horkou vodou, tak jsem si řekla, že si ho dám na chvíli na břicho. Och, to je pocit. Lehla jsem si na bok, sáček s rizotem jsem tiskla k tělu a bylo mi skvěle. Po 5minutách mi začala být hrozná zima - vytáhla jsem si spacák a přikryla se. Měla bych si sníst ten oběd? Mám hlad, ale pak mi zmizí můj teplý polštářek na břicho. Usnula jsem. Na 3 hodiny! Když jsem se vzbudila, tak jsem našla jen studené rizoto a spící Tipsy. TOHLE JE PŘESNĚ, CO JSEM POTŘEBOVALA! Kámošku, která je úplně stejná jako já - vtipná, krásná, okouzlující, dokonalá. Haha. Celá já. Myslím stejná jako já - ráda se fláká, užívá si všeho dokola a nemá v plánu tuhle část proběhnout jako většina lidí tady. Nikam nespěcháme, prostě si dáme 5 hodinovou pauzu a nic si z toho neděláme. Zítra je taky den.



Po naší siestě jsme se rozhodly ještě pár mil ujít. Šly jsme vstříc horám, povídaly si o našich rodinách, kamarádech a životě asi 20minut a zbylé 3 hodiny jsme probíraly naše bývalé přítele a vztahy. Nemůžu se rozhodnout, kdo z nás je větší nýmand na udržení vztahu, každopádně nám cesta rychle utekla.



Cca kolem 19:00 jsme zastavili u řeky dobrat vodu. Potkali jsme tady spoustu kamarádů, ale rozhodli jsme se ještě kousek pokračovat. Je úplně ideální počasí na chození. Není vedro, fouká lehce větřík a navíc máme spoustu energie - spala jsem 3 hodiny jako zabitá. Tipsy dostala její jméno, protože Tipsy znamená v angličtině opilý nebo malátný. Ne proto, že by snad hodně pila, ale protože hodně zakopavá a padá (Tip over). Ehm. Ehm. Šla si nabrat vodu, zakopla o kámen, udržela rovnováhu, ale levou nohou šlápla do potoka. Má úplně durch mokrou botu, ale je to správná holka, takže jen prohlásí, že se snaží připravit na brodění řeky - budeme mít mokré boty celý den.



Všichni se smáli a dělali si z ní srandu. Odcházíme - šly jsme ještě 3 míle a dorazily jsme na místo, kde se nám to docela líbilo. Docela. Ne tak docela. Vybalily jsme si věci a já si všimla, že je tady docela dost komárů. Hmm. Docela? Dost? Stavíme stany! Cože, cože? Néé! Já nechci do stanu! Mám už asi 6 štípanců od komárů - a přilétávají další a další. Stavím stan. Po 18 dnech stavím stan, už jsem to určitě zapomněla. Jsem totálně požraná od komárů! Je to proto, že smrdím? Já jsem se nemyla už asi 9 dní a vůbec mi to nepřijde divné. Věšíme jídlo na strom. Ležím ve stanu a mám klaustrofobii. Bolí mě břicho, beru si další Dexoket. Kde jsou hvězdičky? Nesnáším periodu! Škrábu si celé tělo a přemýšlím nad tím, kdyby náhodou přišel medvěd, co bych dělala. A pak přijde na řadu úvaha o filmu “PACH KRVE” Hmm… Když medvěd cítí jídlo, co takhle KRVAVÝ, ŠŤAVNATÝ STEAK? Možná budu hlavní chod…


-> Jít na 49. den

2,560 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com