Vyhledat

Itálie

Aktualizace: 23. dub 2018


Jak se stane, že spolu táta a dcera vyrazí na 20 denní výlet po Itálii? No … to je jednoduché. Naplánuje se rodinná dovolená. Čtyři členové rodiny. Brácha zamítne vylézt na jakýkoliv kopec (Proč by lezl nahoru, když pak musí dolů?) a máma nepojede bez bráchy a hory nesnáší. Já hory miluju. Táta hory miluje = plán je jasný = jedeme sami.

Plán je nabitý = spousta hor a žádný odpočinek = nejlepší plán.

Po důkladném prozkoumání všeho, co chceme navštívit, se neobvykle rozhodneme vynechat couchsurfing – viz naše cestování okolo Švýcarska přes couchsurfing. Couchsurfing pro mě není šetření peněz, ale poznávání nových lidí a na tomto výletu asi nebudeme mít prostor k tomu, abychom trávili s couchsurfery moc času. Proto si vždy před přejezdem na nějaké místo zabookujeme nějaký apartmán s kuchyňkou, neboť si jídlo vezeme s sebou.


1.DEN 10.7.2017 -> COLLE SANTA LUCIE


Vyjíždíme do naší první stanice Colle Santa Lucia, kde máme pronajatý apartmán na 3 dny a kde budeme prozkoumávat okolí Cortina de Ampezzo. Cesta byla … SKVĚLÁ … jako vždy. Dlouho jsem s tátou nikde nebyla, tak jsem úplně zapomněla na jeho … nemoc … poruchu … štítné žlázy … potních žláz … přechod? No, v překladu to znamená, že táta když řídí, tak potřebuje mít v autě zimu. Rusko. Aljaška. Eskymáci. Ti všichni se mají jako na Bahamách. Já mám omrzliny od prstů na nohách až po kořínky vlasů. Miluju zastávky na benzínce, kdy se můžu jít ohřát k ledničce na nápoje. Táta je vysmátý, je mu skvěle, poslouchá si Kabáty a jí řízky, co jsem mu včera nasmažila. Já hrabu v kufru osmý svetr a kupuju si čaj. Řízek bych přes omrzlé rty nezvládla pozřít. Nesnáším Kabáty. Moc nemluvím. Naštěstí celou cestu přežiju a v 6 hodin večer jsme už u našeho apartmánu. Je tu nádherně. Jediné na co se těším je vařící vana. Bojím se sundat si 7 vrstev oblečení v obavě omrzlých částí mého těla. Táta má velkou starost, abych ho hezky vyfotila s muškáty před apartmánem.




2. DEN = MONTE NUVOLAU 2574m


Postupně jsem rozmrzávala celou noc a pak v 7:00 ráno přišlo teplo. Výhled z našeho balkonu mi konečně dopřál trochu tepla.



Černý čaj s mlékem, ovesná kaše a je čas na náš první výšlap – Monte Nuvolau 2574m.


Dnešní den, byl taková flákárna, bych řekla. Odpočinek. Brácha by řekl: „ZABIJÁRNA JAKO PRASE!“ Ušli jsme necelých 11km a celkové převýšení bylo jen 800m. Jak říkám oddechovka, ale ty výhledy vážně stály za to. Počasíčko nám dneska přálo!



3. DEN = PUNTA NEGRA 2847m


Dneska nás čekal konečně pořádný výšlap! Skvěle jsme se vyspali a s báječnou náladou se vydali prozkoumat krásy kopce Punta Negra 2847m. Cesta do počátečního stanoviště trvala asi 45 minut. Řídila jsem. Táta seděl na sedačce spolujezdce připoutaný a v křeči. Držel se držátka nad hlavou a levou rukou brzdil o palubní desku. Serpentiny jsou báječná věc na probuzení, zvlášť když řídí vaše dcera, o které si myslíte, že je naprosto příšerná řidička a má zařazeno písmenko D – DRIVE jako DRAK! Nehráli Kabáti. V autě bylo vražedné ticho a já si pískala, jak je skvělé, že nemáme z auta iglú. Táta neřídí = Bahamy místo Ruska! To nám ten den ale hezky začal.

Od auta jsme šli každý svojí cestou. Táta byl nějak nezvykle potichu. Dusno bych mohla krájet. Přišlo mi jako skvělý nápad si první část treku vyběhnout. Báječný nápad! Doběhla jsem do ráje. Myslela jsem si, že jsem mrtvá, protože to jezero bylo modré – né modré jako modré – ale modro modré – tyrkysové! Naprostý zázrak. Zůstali jsme tady cca 30 minut – dali jsme si sváču a zbylých 29 minut jsem se fotila. Nafoceno 220 fotek. Použitelné 3.



Když mě to přestalo bavit, tak jsme se konečně rozhodli vyjít zdolat tu nejtěžší část. Dneska bylo neskutečné vedro! Ale vážně neskutečné!! A kam že to vlastně lezeme?



Nejenom, že jsem málem vypustila duši, protože mě bolely nohy z toho běhu, ale bylo takové vedro, že se mi točila hlava a chtěla jsem umřít. Měla jsem pocit, že mě sluníčko uškvaří i přes můj opalovací krém. Táta byl kupodivu v pohodě. Asi si uvědomoval, že jsou horší věci, než se plazit do šíleného kopce. Třeba sedět v autě a neřídit.



A bylo to tady. Skály. Výška. Pro mého tátu pocit smrti. Infarktový stav. Tátův infarkt. Můj infarkt. Táta se 100 metrů před vrcholem ***** strachy – uznávám, bylo to docela scary, ale 100m před vrcholem!! Každopádně jsme se tedy rozhodli vrátit. Nemám mu to za zlé. Jsem vytočená. Rozhodnu se běžet napřed. Seběhnu tu příšernost, kterou jsem před chvíli vylezla proto, abych nevylezla na vrchol. Sedím zpátky u jezírka, které má prostě naprosto dokonalou barvu a já jsem jím unešená! Sundávám boty a jde se koupat! Fuj! Jak může být tak hezká voda, tak studená! Takže capkám jenom nohy a čekám na posledního samuraje. To jezero je prostě kouzelné!



Po příchodu k autu se málem popereme o řízení. Je to těžké rozhodnout. Úmrtí v autě nebo umrznutí zaživa? Táta vyhrává. Jedeme domů. Po cestě zastavíme na pár místech. Dlouho jsem nebyla žádným místem tak okouzlena jako Corntinou de Ampezzo. Tohle je město, kde si dokážu představit, že jednou žiju. Dneska jsme ušli 19km s převýšením 1983m. Nepotřebuju ani bráchu, abych věděla, že to byla zabijárna. Jsme oba ko. Jde se spát.




4. DEN = TRE CIME


Jaké nádherné ráno! Zase azuro! Dneska jsme si naplánovali takový lážo plážo den. Chození okolo Tre Cime. Ti Italové netuší, jaké mají štěstí, ale ta příroda je tu prostě boží … co si budeme povídat! Dneska došlo na konflikt, kterého jsme se oba obávali. Focení. Táta neumí fotit. Nejde mu to a dělat to nebude. JÁ SE ALE FOTIT CHCI! Dochází k odlišným cestám a já vytahuju stativ. Dneska je krize, neboť nemáme jedinou společnou fotku. Jenom abyste si nemysleli, že se celou dobu jenom hádáme a nemluvíme spolu. Nás to většinou přejde po pár hodinách. Večer už většinou plánujeme další dny a nemůžeme se dočkat na další dobrodrůžo. Dneska jsme nachodili 10km s převýšením 500m. I brácha by to zvládl! Po téhle túře jsme přejeli do BENÁTEK!




5. DEN = BENÁTKY


Já nejsem velký fanda měst. Spíš nemám města vůbec ráda. Všude hrozně moc lidí a žádné hory. Benátky jsou přeplněné lidmi. Asi bych to město nesnášela, kdyby nemělo tak kouzelnou atmosféru. Po Praze jsou Benátky mým druhým nejoblíbenějším městem. Chodit po mostech a dívat se jak v kanálech projíždí gondoly, může znít jako klišé, ale pro mě to mělo své kouzlo. Samozřejmě Benátky dělá jídlo. Pití. Gelato. Celý den jsme se jen poflakovali po městě, jedli Gelato, přešli desítky mostů, jedli Gelato, nejeli jsme gondolou (spočítali jsme si, kolik Gelato zmrzlinek si za to můžeme koupit), pili Aperol, jedli Gelato, jedli Lasagne, Tagliatelle, jedli Gelato a NEHÁDALI JSME SE. Jen se tady trochu rozcházely naše pohledy na tohle nádherné, potápějící se město.

Já: „Jůůů hele tati, podívej se, jak jsou ty kanály nádherné!“

Táta: „Bože … podívej se, jak tady mají blbě udělanou hydroizolaci!“

Cestovat se stavařem není jednoduché. Naštěstí se shodneme na tom, že Gelato je nejdůležitější položkou této výpravy.




6. DEN


A dneska se jde na pláž! Ancora pláž jménem Dvě sestry. To bychom totiž nebyli my, kdybychom na pláž neabsolvovali hodinový sestup na takovou soukromou pláž. Nebyla to úplně procházka růžovým sadem – cca hodinka, ale příšernými skalami s lany = čti jako sedmičková ferrata. Jak se táta hrozně bojí těch výšek, tak kdykoliv vidí řetěz na skále = JE TO FERRATA! Na pláži jsem konečně měla čas si přečíst alespoň kousek knížky a zaplavat si v moři. Pohodička den. Po pláži jsme přejeli do oblasti Amatrice.




7.DEN = AMATRICE


Ráno jsme byli ready na náš první výstup v oblasti Amatrice – Monte Gorzano 2458m. Krásné počasí. Zkazilo se to asi po půl hodině našeho výstupu. Začal foukat silný vítr a já si vzpomněla, jak mi včera táta říkal, že bude zima a mám si vzít bundu. Kdo by mu věřil! Proč bych si jako měla brát bundu, když máme celou dobu tak nádherné počasí! Hrála jsem tvrďáka, ale ne na moc dlouho. Musela jsem s pravdou ven. Nemám bundu. Tátu málem kleplo. A bylo to tady. Další hádka. Vždyť jsem ti to říkal, že bude zima a máš si vzít bundu! A kdy jako? Nic jsi mi neříkal! Říkal jsi, že bude krásně a nemám si brát bundu! No každopádně jsme to opět těsně pod vrcholem zabalili, protože to vypadalo, že začne brzy pršet a já bych tam asi umrzla.



Rozhodli jsme se sjet do města a trochu se po něm projít. Amatrice je město, které bylo již 4x zasaženo zemětřesením. První bylo v roce 1976, následně pak 1980, 2009 a poslední proběhlo v roce 2016. V posledním zemětřesení přišlo o život celkem 296 lidí a 4000 lidí zůstalo bez domova. Projíždět městem byl nejsilnější zážitek v mém životě. Je to hrozné si představovat, jaké to asi bylo. Co se dělo za zdmi a co lidé prožívali. Vidíte celé domy – vybourané zdi a celý ten život tam je tak nějak živý. Někde vidíte jen ruinu. Ve městě mnoho lidí nezůstalo. Byla jsem moc vděčná naší paní domácí, která nám řekla spoustu informací. Doporučuju shlédnout videa na internetu – před zemětřesením v roce 2009 byla Amatrice považována za nejkrásnější město celé Itálie. Projížděli jsme městem s otevřeným okýnkem, oba jsme měli husí kůži, mlčeli jsme a já jsem cítila, že budu brečet. Člověk by si měl každý den uvědomovat, jaké má štěstí, že žije a nic takového se nestalo jemu. To, že přijdeme o věci, by nás nikdy bolet nemělo – co by pak měli říkat ti, co přišli o všechny své blízké?




8.DEN = MONTE VETTORE 2476m


Dnešní cíl – Monte Vettore 2476m. Vzhledem k včerejšímu proflákanému dni jsme dnešní výšlap skoro vyběhli. Bylo pouhých 10km s převýšením 970m. Nahoře bylo nádherně. Lehce foukalo – ale výjimečně jsem si vzala bundu, tak to bylo fajn. Dali jsme si sváču a letěli domů. Na zítra máme naplánováno velkou túru, tak abychom byli ready.




9. DEN = CORNO GRANDE


Den D. Na tohle jsem se těšila asi nejvíc. Dneska je v plánu Corno Grande 2912m, které je nejvyšší horou Apeninského poloostrova. Juhůůů. Jdeme na to! Sice ukazujeme špatně, ale někde tam zhruba lezeme.



Nádherné výhledy všude dokola a boží počasí. Co víc si přát? Moc idylické si myslím. Pojďme si dát nějaký stres a drama. To mám ráda. Ocitli jsme se s tátou na rozcestníku. Jedna cesta vedla okolo a druhá přímo. Táta chtěl jít okolo. LŮCA NECHODÍ NAOKOLO! Rozhodli jsme se sejít na vrcholu.



A to bylo naposledy, co jsem tátu viděla. Haha. Vtípek. Na další 3 hodiny. 3 Hodiny stresu. Vyškrábala jsem se asi do třetiny a viděla nějaké lidi s lany a vybavením na ferraty. Sakra! Budu se muset vrátit. Sedla jsem si na kámen a snědla si Snickersku. To bude ostuda, jestli táta na tu horu vyleze a já zůstanu pod kopcem. Trapas. No nic. Riskovat takhle nebudu, nechci se zabít. Vracím se. Tu se najednou zjevil chlap jako hora a hned se ptal, jestli jsem v pořádku. Neměl lano, ani výzbroj. Já měla alespoň přilbu! Tak jsem se ho zeptala, jestli je to bezpečné lézt nahoru bez vybavení. Jeho odpověď byla jasná: NE. Samozřejmě jsem se ho zeptala, proč on nic nemá a on si tuhle horu vybíhá každý týden – je instruktor horolezectví. Zeptal se, jestli se bojím výšek a jestli mám nějaké zkušenosti s lezením. Má odpověď další velké: NE! Řekl, že vypadám použitelně a jestli se nebojím, tak ať jdu s ním. Že bych dělala v životě chyby? Občas ano, ale tohle byla vážně výzva. Myslím, že můj drahý Fernando nebyl člověk, ale kamzík! Skákal mezi skalami a ukazoval mi, kam mám strkat nohy. Katastrofa. Já nevěděla kam ty nohy dávat, protože jsem měla nasráno v kalhotách. Měla jsem takový strach jako nikdy! Pode mnou, vedle mě, za mnou sráz jako prase a nebylo kde se chytit. On se vytáhnul svými obřími prackami, ale vůbec nebral ohled na to, že já tahám svůj obří zadek a že to nejde tak lehce! Vrchol všeho bylo, když jsem měla přeskočit roklinu, ve které byl neskutečný sráz. Krok vedle a byla jsem mrtvá. Bože Lucie. Fernando se na mě podíval a jeho výraz byl k nezaplacení. Trocha soucitu a výraz nechápání. Řekl jenom „C´mon, you are elastico!“ Italiano! Tutti! Prego. Byla jsem na druhé straně. Elastico neelastico, propocené celé triko. Šílený stres. Když jsem vylezla na vrchol. Ruce se mi klepaly a nebyla jsem schopná mluvit. Objala jsem Fernanda a děkovala mu asi tak 100 krát! Zmínila jsem, že mi v jednom úseku musel vytlačit zadnici na jednu skálu? No. Díky bylo na místě. Byla jsem tam! Můj HERO! Zážitek k nezaplacení.



Fernando mě opustil a já jsem hodinu čekala na vrcholu totálně zpocená na tátu. Mám docela dobrý zoom na foťáku, tak jsem ho pořád někde ve skalách hledala! A pak jsem ho uviděla! Oranžovou příšerku! Já byla tak ráda, že ho vidím! Už ho nikdy nenechám jít samotného! Teda! On mě už nikdy nesmí nechat jít samotnou.



Obrovská objímačka nahoře, foceníčko, podepisování do knihy a NESKUTEČNÝ POCIT, ŽE JSME TO ZVLÁDLI.



Ještě jsme dneska zvládli přejet k Lago di Varano a stihli západ sluníčka na pláži. Náročný den. Ani nevím, jak jsem dneska usnula.




10. DEN = SAINT ANDREA


Brzy ráno jsme vyrazili od Lago di Varano a celý den jsme prováleli na útesech Saint Andrea. Táta se plácal ve vodě a já si konečně zase mohla číst. Teď nás pár dní nečekají žádné hory, tak jsem z toho hrozně smutná! I když teda při pomyšlení na můj poslední výšlap se klepou nohy ještě teď!




11. DEN POMPEJE A NEAPOL


Mé největší obavy se staly skutečností! 50 stupňů a turisti! Davy! Ocitla jsem se v pekle jménem POMPEJE. Já nejsem úplně history lover, ale nejsem zase úplný nýmand! Umím ocenit staré věci! A stavby! Hradby! Trosky! Ale asi to nedokážu dostatečně ocenit, když mi kolem hlavy lítají selfie tyče a šlapou na mě. Mám nové červené boty, tak jsem asi moc podrážděná! Zoufalost je to slovo, co mě tady vystihovalo. Jediné co mě tady těšilo, byl výhled na Vesuv. Alespoň kousek přírody. Prošli jsme pár ruin a utekli jsme z tama, projít se po krásné Neapoli.



Neapol. Moc jsem se sem těšila! I když ty města moc nemusím – tak – víte – PIZZA!!! Pravá Neapolská Pizza!



A co byl náš den bez GELATA? Nicotný den! Po jídle jsme se šli projít městem a pokochat se krásami, které Neapol nabízí. Koukněte na tátův výraz radosti s Gelatem v ruce!! Pravá radost! Opravdové štěstí! Po skvělém dni jsme si šli brzy lehnout, protože jsme další ráno měli v plánu vstávat ve 4 hodiny a jít si vyšlápnout 20minutový hardcore trail na Vesuv. Chacha. Počkejte si na drama zítřejšího dne.




12. DEN


4:00 ráno. Budíček. To byl ale blbý nápad, takhle brzy vstávat! Pobalili jsme si věci, vypadli z bytu, klíče jsme nechali dole na recepci, vyšli jsme před budovu, ZABOUCHLI JSME VRATA a už jsme si to šmajdali na parkoviště, kde jsme měli auto. Po příchodu k bráně, kde bylo parkoviště s naším autem, jsme zůstali civět s otevřenou pusou. BRÁNA BYLA ZAVŘENÁ! Prostě obrovské dřevěné vrata zamknuté na milion západů! Teď byl přesně ten moment, kdy bylo na čase si říct, že jsme v *****. A co teď? Je 4:30 ráno, po ulicích tu chodí vážně divní lidé. Zrovna nás minul transsexuál. Bezdomovec se ptá na peníze. Táta sedí na tašce a vypadá to na první příznaky infarktu. Zpátky do bytu jsme se vrátit nemohli, protože jsme klíče nechali na recepci (recepce byla dřevěná budka s přihrádkami a nikdo tam nikdy nebyl) a vrata do baráku už otevřít nešly. Panika. Měla jsem číslo na chlapce z Airbnb, ale telefon nebral. Sedla jsem si na zem a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Tátu klepne pepka a já tu zůstanu sama na pospas individuím, které jsou vzhůru v 5 ráno!! Nejsem věřící. Nechodím do kostela, ale věřím ve spoustu věcí. Strašidla. Ufony. Anděly – vím, že jich mám kolem sebe spoustu a vždycky mi zachraňují zadek! V tu chvíli mě už nic jiného nenapadlo, ale začala jsem se modlit. Modlila jsem se k bohu a omlouvala jsem se mu, že v něj nevěřím, ale že si myslím, že není správné věřit jen v jednoho boha a modlit se k němu a věřit, že všechno řídí jen on. Pak se stalo něco, z čeho mám do dnešního dne husí kůži. Řekla jsem „Bože, prosím tě, já vím, že všechno se děje z nějakého důvodu a že třeba nechceš, abychom jeli na Vesuv – dobře my nepojedeme – ale prosím, nenechej nás tady na ulici do 8 do rána s těmi divnými lidmi!“ Jak jsem to dořekla, tak se otevřely dveře ze vchodu, kde jsme měli byt a vyšel z nich starý pán, který někam šel. Nemluvil vůbec anglicky, ale díky němu jsme se dostali zpátky do budovy, vzali si klíče z přihrádky na recepci a šli zpátky do pokoje spát. Já už nespala. Kdo byl ten pán? Byl to bůh? ASI JSEM SE ZBLÁZNILA!

Táta se prospal do 8 a rozhodli jsme se tedy na Vesuv nejet. Nevím proč, ale bylo to pro mě dost děsivé a nechtěla jsem pokoušet štěstí. Rozhodli jsme se rovnou přejet do Říma. Rome, oh Rome! Do tohoto města jsem se vážně těšila, protože jejich architektura je spektakulární a hlavně jsem se tam vždycky chtěla podívat. Nevím, co tam lidi jezdí dělat na týden, ale nám úplně bohatě stačil jeden den na to prozkoumat vše, co jsem chtěla, nasát energii a atmosféru z města a užít si nádherný den. Nevím, co bychom dělali druhý den. Asi jedli Gelato. Prošli jsme všechny památky, co jsme chtěli vidět, dali si oběd a zkoukli ruiny přímo uprostřed města! To bylo nádherné! Kdybychom tohle věděli, tak jsme vynechali Pompeje a koukali jsme na ruiny uprostřed Říma!



Samozřejmě jsme si zašli hodit minci do fontány De Trevi …



Ale topem dnešního dne bylo samozřejmě Colosseum! Já když se na tu stavbu podívám, mám kusí kůži a představuju si, co všechno se za zdmi té stavby asi dělo. S velkou představivostí jako mám já, si lidi musí tuhle stavbu zamilovat. Chodit vnitřkem Kolosea bylo jako bych byla součástí toho dávného příběhu. Tátovi se tam moc nelíbilo, ale pak jsme mu vykouzlili úsměv – samozřejmě že Gelatem!!!




13. DEN = PISA A LAGO DI COMO


Brzy ráno po snídani, jsme odjeli směr LAGO DI COMO! Konečně zase nějaké hory! Už mi chyběla příroda! Ale, udělali jsme si ještě zastávku navštívit šikmou věž v Pise, abychom si udělali trapnou turistickou fotku a zjistili, že vlastně není zase tak šikmá. Můžete vidět, jak jsem byla nadšená.



Ale! Už večer jsme šli na procházku po okolí Lago di Como a já byla zase v sedmém nebi. Příroda je něco, co bychom měli pořád obdivovat.



14. DEN = MONTE LEGNONE 2609


Nemohla jsem ani dospat, jak jsem se těšila, až si zase nazuju moje růžové botky samochodky a budu šlapat do kopce a pak z kopce. Jdeme na to! Moc poslední dobou neřídím, protože táta se snaží být čilý, jenom abych nemusela řídit! A já mám přitom tak ráda, když sedí na té sedačce v křeči! Vyjíždíme pomaličku z takové úzké uličky, jak je v Itálii zvykem, a zničehonic se auto tak lehce zastaví a nejede. Táta šlápne na plyn se slovy „Cojeeééé, proč to nejede?“ a túruje to jak na nějakém AutoFestu! Je v sloupku. Směju se jak idiot. Ale prostě, když on je tak skvělý řidič! Sloupek má červenou barvu a my jsme pořídili našemu autíčku hezké tetování. Táta to vzal sportovně. Je hezký den, tak si ho nebudeme kazit. Celý den dělám vtípky.

„Tati, pozor na keř, aby ses neodřel!“

„Opatrně na ty kameny, aby pak netekla červená!“

Když lezeme úzkou skalou „Tati vlezeš se tam?“ „Máš tam dost místa?“



Je to švanda. Sranda musí být, jen pokud to auto není moje. Táta se sice směje v duchu, ale vidím, jak mu škube knír. A to je teprve ráno! Výšlap na Monte Legnone 2609m s celkovým převýšením 1584m je docela záhul, ale mně je to jedno, nemám podřené auto a počasí je dneska v TOPU!



Těsně před vrcholem se nám nažene na kopec trošku mlhy, ale pořád je NAPROSTO DOKONALÝ DEN! Existuje něco krásnějšího? Dokonce i táta si dělá selfíčka s kamzíky! A to má podřené auto! Vidíte tu radost pod knírem?



Večer jsme dojeli do našeho dalšího ubytování v oblasti Alagna Valsesia, kde se zítra pokusíme vylézt na ledovec Piramide Vincent 4215m. Cepíny máme připravené a jdeme se pořádně nadlábnout do hospůdky, kterou provozují mladí kluci – mají údajně nejlepší Burgery ve městě. POTVRZENO!




DEN 15 = PIRAMIDE VINCENT 4215


Ráno se nasnídáme a vyrážíme vstříc dobrodružstvím. Ráno je naprosto báječné počasí, azuro a my se těšíme na zdolání naší čtyřtisícovky! Spektakulární výhledy na Piramide Vincent 4215m.



Bohužel po 3 hodinách nám počasí trochu kazí plány a náš vrchol je v mlze a začíná sněžit. Někteří lidé se vracejí. Nás to odradí a rozhodneme se vrátit. Pro mě je zdolávání vrcholů o zážitku a o počasí! Nepotřebuju si odškrtnout nějakou horu na mém bucket listu – potřebuju mít báječný pocit z toho, že jsem to zvládla a potřebuju si užít tu cestu. Takhle bych si ji neužila. Trochu smutní se vracíme zpět.



V našich srdcích zůstane ten neskutečný výhled při cestě nahoru a příště až se sem vypravíme, tak nám sluníčko určitě dopřeje hezčí zážitek!




DEN 16 = CORNO DI MUD 2802


Ráno jsme si ještě stihli dát snídani s krásným výhledem a hurá na další kopec!



Přejíždíme do Lago di Garda a máme naplánováno zdolání vrcholu Corno di Mud 2802m s převýšením 1700m na pouhých 10km. Zabijárna. Šílený stoupák. Táta dneska vypadal, že vypustí duši, ale ten vrchol!



Tak jsme se vyfotili na vrcholu, ale nemáme společnou fotku! Jdu naistalovat stativ. Táta se stará, abych byla opatrná, protože je všude kolem nás hrozný sráz. Držím v ruce stativ a foťák. Jdu na místo, kde ho chci postavit a zakopnu o kámen a už letím. Letím já, letí stativ, letí foťák. Já se chytnu o kámen, slyším, jak stativ letí ze skály. Táta řve, já držím svůj milovaný Nikon jako klíště a škrábu se zpátky. To je příběh, jak jsem přišla o stativ. Byl to báječný stativ! Ale … uletěl. Táta dostal po sté za tento roadtrip infarkt. Žiju! Život jde dál! Dávejte si pozor, kam dáváte stativ!!! Na vrchol přišli dva staří pánové, kteří nám nakonec fotku udělali. To je radosti!



Abychom oslavili náš dnešní šílený výstup – šli jsme samozřejmě na Pizzu! Miluju Itálii! Na zítřejší den máme naplánovaný další kopec a já se cítím trochu bez sil. Ale třeba to zpraví zmrzlina po jídle.




DEN 17 = CERMIS


Ráno jsme se probudili úplně vyřízení. Oba jsme věděli, že je čas na plán B. Kousek od nás je naše nejoblíbenější středisko, kam jezdíme úplně nejradši v zimě na snowboard. To je nápad! Pojedeme se tam podívat v létě, když tam není žádný sníh! OU MAJ GOD! Úžasný nápad. Taková nostalgie, když jsme jeli lanovkou nahoru na kopec. Když jsme byli malí, tak jsme vždycky nastoupili do vajíčka, které vás vyveze nahoru a táta vždycky zavelel: „Dnešnímu lyžování třikrát nazdar!!!“ a my jsme odpověděli „ZDAR! ZDAR! ZDAR!“ Každý den, každý rok, nikdy jsme nezapomněli! Táta nezapomněl ani tentokrát v létě a já už křičela zdar zdar zdar!



Nahoře je takový posed hříbek a táta tam má z každého roku fotku – taky nevynechal! Tady můžete porovnat, já s tátou v zimě a napravo v létě. Škoda, že jsme si neudělali stejnou!!



Každý rok jsme si dělali v zimě fotky u tohohle zábradlí a já nikdy netušila, že tam je v zimě tolik sněhu!!!



Bylo to hrozně zvláštní. Jeli jsme na lanovce a říkali si, kde jsou naše neoblíbenější skokánky a jestli pojedeme červenou nebo černou. Mělo to takové kouzlo, že to ani nedokážu vysvětlit. V zimě tu jsou všude lyžaři a snowboardisti – dneska je to tady samá kráva!



Jeli jsme do našeho oblíbeného baru a restaurace, kde jsme se vždycky práskali řízkama! A samozřejmě jsme ani na pořádný šnycl nezapomněli!



A co by to byl za den na Cermisu bez Bombardina a Italské kávy v našem sky baru?



No. A právě tady s bombardinem a kávou jsme si uvědomili, že už toho máme asi dost. Rozhodli jsme se na poslední 2 dny jet za naší rodinou do Rakouska a vyšlápnout si nějaké hory tam. Takže tady na místě, kde jsme byli více než 20 krát, jsme zakončili naše cestování po Itálii.


  • Ujeto 6022 km,

  • nastoupáno 10 037m,

  • vypito 16 Radegastů, 2 cidry, 4 Coca Coly

  • cca 120 nachozených km,

  • 1 autohavárie,

  • 1 ztracený stativ,

  • 1580 hádek

  • nekonečně mnoho nových zážitků…

0 zobrazení
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...

© 2023 by Going Places. Proudly created with Wix.com