Jak se stane, že spolu táta a dcera vyrazí na 20 denní výlet po Itálii? No … to je jednoduché. Naplánuje se rodinná dovolená. Čtyři členové rodiny. Brácha zamítne vylézt na jakýkoliv kopec (Proč by lezl nahoru, když pak musí dolů?) a máma nepojede bez bráchy a hory nesnáší. Já hory miluju. Táta hory miluje = plán je jasný = jedeme sami.
Plán je nabitý = spousta hor a žádný odpočinek = nejlepší plán.
Po důkladném prozkoumání všeho, co chceme navštívit, se neobvykle rozhodneme vynechat couchsurfing – viz naše cestování okolo Švýcarska přes couchsurfing. Couchsurfing pro mě není šetření peněz, ale poznávání nových lidí a na tomto výletu asi nebudeme mít prostor k tomu, abychom trávili s couchsurfery moc času. Proto si vždy před přejezdem na nějaké místo zabookujeme nějaký apartmán s kuchyňkou, neboť si jídlo vezeme s sebou.
1.DEN 10.7.2017 -> COLLE SANTA LUCIE
Vyjíždíme do naší první stanice Colle Santa Lucia, kde máme pronajatý apartmán na 3 dny a kde budeme prozkoumávat okolí Cortina de Ampezzo. Cesta byla … SKVĚLÁ … jako vždy. Dlouho jsem s tátou nikde nebyla, tak jsem úplně zapomněla na jeho … nemoc … poruchu … štítné žlázy … potních žláz … přechod? No, v překladu to znamená, že táta když řídí, tak potřebuje mít v autě zimu. Rusko. Aljaška. Eskymáci. Ti všichni se mají jako na Bahamách. Já mám omrzliny od prstů na nohách až po kořínky vlasů. Miluju zastávky na benzínce, kdy se můžu jít ohřát k ledničce na nápoje. Táta je vysmátý, je mu skvěle, poslouchá si Kabáty a jí řízky, co jsem mu včera nasmažila. Já hrabu v kufru osmý svetr a kupuju si čaj. Řízek bych přes omrzlé rty nezvládla pozřít. Nesnáším Kabáty. Moc nemluvím. Naštěstí celou cestu přežiju a v 6 hodin večer jsme už u našeho apartmánu. Je tu nádherně. Jediné na co se těším je vařící vana. Bojím se sundat si 7 vrstev oblečení v obavě omrzlých částí mého těla. Táta má velkou starost, abych ho hezky vyfotila s muškáty před apartmánem.
2. DEN = MONTE NUVOLAU 2574m
Postupně jsem rozmrzávala celou noc a pak v 7:00 ráno přišlo teplo. Výhled z našeho balkonu mi konečně dopřál trochu tepla.
Černý čaj s mlékem, ovesná kaše a je čas na náš první výšlap – Monte Nuvolau 2574m.
Dnešní den, byl taková flákárna, bych řekla. Odpočinek. Brácha by řekl: „ZABIJÁRNA JAKO PRASE!“ Ušli jsme necelých 11km a celkové převýšení bylo jen 800m. Jak říkám oddechovka, ale ty výhledy vážně stály za to. Počasíčko nám dneska přálo!
3. DEN = PUNTA NEGRA 2847m
Dneska nás čekal konečně pořádný výšlap! Skvěle jsme se vyspali a s báječnou náladou se vydali prozkoumat krásy kopce Punta Negra 2847m. Cesta do počátečního stanoviště trvala asi 45 minut. Řídila jsem. Táta seděl na sedačce spolujezdce připoutaný a v křeči. Držel se držátka nad hlavou a levou rukou brzdil o palubní desku. Serpentiny jsou báječná věc na probuzení, zvlášť když řídí vaše dcera, o které si myslíte, že je naprosto příšerná řidička a má zařazeno písmenko D – DRIVE jako DRAK! Nehráli Kabáti. V autě bylo vražedné ticho a já si pískala, jak je skvělé, že nemáme z auta iglú. Táta neřídí = Bahamy místo Ruska! To nám ten den ale hezky začal.
Od auta jsme šli každý svojí cestou. Táta byl nějak nezvykle potichu. Dusno bych mohla krájet. Přišlo mi jako skvělý nápad si první část treku vyběhnout. Báječný nápad! Doběhla jsem do ráje. Myslela jsem si, že jsem mrtvá, protože to jezero bylo modré – né modré jako modré – ale modro modré – tyrkysové! Naprostý zázrak. Zůstali jsme tady cca 30 minut – dali jsme si sváču a zbylých 29 minut jsem se fotila. Nafoceno 220 fotek. Použitelné 3.
Když mě to přestalo bavit, tak jsme se konečně rozhodli vyjít zdolat tu nejtěžší část. Dneska bylo neskutečné vedro! Ale vážně neskutečné!! A kam že to vlastně lezeme?
Nejenom, že jsem málem vypustila duši, protože mě bolely nohy z toho běhu, ale bylo takové vedro, že se mi točila hlava a chtěla jsem umřít. Měla jsem pocit, že mě sluníčko uškvaří i přes můj opalovací krém. Táta byl kupodivu v pohodě. Asi si uvědomoval, že jsou horší věci, než se plazit do šíleného kopce. Třeba sedět v autě a neřídit.
A bylo to tady. Skály. Výška. Pro mého tátu pocit smrti. Infarktový stav. Tátův infarkt. Můj infarkt. Táta se 100 metrů před vrcholem ***** strachy – uznávám, bylo to docela scary, ale 100m před vrcholem!! Každopádně jsme se tedy rozhodli vrátit. Nemám mu to za zlé. Jsem vytočená. Rozhodnu se běžet napřed. Seběhnu tu příšernost, kterou jsem před chvíli vylezla proto, abych nevylezla na vrchol. Sedím zpátky u jezírka, které má prostě naprosto dokonalou barvu a já jsem jím unešená! Sundávám boty a jde se koupat! Fuj! Jak může být tak hezká voda, tak studená! Takže capkám jenom nohy a čekám na posledního samuraje. To jezero je prostě kouzelné!
Po příchodu k autu se málem popereme o řízení. Je to těžké rozhodnout. Úmrtí v autě nebo umrznutí zaživa? Táta vyhrává. Jedeme domů. Po cestě zastavíme na pár místech. Dlouho jsem nebyla žádným místem tak okouzlena jako Corntinou de Ampezzo. Tohle je město, kde si dokážu představit, že jednou žiju. Dneska jsme ušli 19km s převýšením 1983m. Nepotřebuju ani bráchu, abych věděla, že to byla zabijárna. Jsme oba ko. Jde se spát.
4. DEN = TRE CIME
Jaké nádherné ráno! Zase azuro! Dneska jsme si naplánovali takový lážo plážo den. Chození okolo Tre Cime. Ti Italové netuší, jaké mají štěstí, ale ta příroda je tu prostě boží … co si budeme povídat! Dneska došlo na konflikt, kterého jsme se oba obávali. Focení. Táta neumí fotit. Nejde mu to a dělat to nebude. JÁ SE ALE FOTIT CHCI! Dochází k odlišným cestám a já vytahuju stativ. Dneska je krize, neboť nemáme jedinou společnou fotku. Jenom abyste si nemysleli, že se celou dobu jenom hádáme a nemluvíme spolu. Nás to většinou přejde po pár hodinách. Večer už většinou plánujeme další dny a nemůžeme se dočkat na další dobrodrůžo. Dneska jsme nachodili 10km s převýšením 500m. I brácha by to zvládl! Po téhle túře jsme přejeli do BENÁTEK!
5. DEN = BENÁTKY
Já nejsem velký fanda měst. Spíš nemám města vůbec ráda. Všude hrozně moc lidí a žádné hory. Benátky jsou přeplněné lidmi. Asi bych to město nesnášela, kdyby nemělo tak kouzelnou atmosféru. Po Praze jsou Benátky mým druhým nejoblíbenějším městem. Chodit po mostech a dívat se jak v kanálech projíždí gondoly, může znít jako klišé, ale pro mě to mělo své kouzlo. Samozřejmě Benátky dělá jídlo. Pití. Gelato. Celý den jsme se jen poflakovali po městě, jedli Gelato, přešli desítky mostů, jedli Gelato, nejeli jsme gondolou (spočítali jsme si, kolik Gelato zmrzlinek si za to můžeme koupit), pili Aperol, jedli Gelato, jedli Lasagne, Tagliatelle, jedli Gelato a NEHÁDALI JSME SE. Jen se tady trochu rozcházely naše pohledy na tohle nádherné, potápějící se město.
Já: „Jůůů hele tati, podívej se, jak jsou ty kanály nádherné!“
Táta: „Bože … podívej se, jak tady mají blbě udělanou hydroizolaci!“
Cestovat se stavařem není jednoduché. Naštěstí se shodneme na tom, že Gelato je nejdůležitější položkou této výpravy.
6. DEN
A dneska se jde na pláž! Ancora pláž jménem Dvě sestry. To bychom totiž nebyli my, kdybychom na pláž neabsolvovali hodinový sestup na takovou soukromou pláž. Nebyla to úplně procházka růžovým sadem – cca hodinka, ale příšernými skalami s lany = čti jako sedmičková ferrata. Jak se táta hrozně bojí těch výšek, tak kdykoliv vidí řetěz na skále = JE TO FERRATA! Na pláži jsem konečně měla čas si přečíst alespoň kousek knížky a zaplavat si v moři. Pohodička den. Po pláži jsme přejeli do oblasti Amatrice.
7.DEN = AMATRICE
Ráno jsme byli ready na náš první výstup v oblasti Amatrice – Monte Gorzano 2458m. Krásné počasí. Zkazilo se to asi po půl hodině našeho výstupu. Začal foukat silný vítr a já si vzpomněla, jak mi včera táta říkal, že bude zima a mám si vzít bundu. Kdo by mu věřil! Proč bych si jako měla brát bundu, když máme celou dobu tak nádherné počasí! Hrála jsem tvrďáka, ale ne na moc dlouho. Musela jsem s pravdou ven. Nemám bundu. Tátu málem kleplo. A bylo to tady. Další hádka. Vždyť jsem ti to říkal, že bude zima a máš si vzít bundu! A kdy jako? Nic jsi mi neříkal! Říkal jsi, že bude krásně a nemám si brát bundu! No každopádně jsme to opět těsně pod vrcholem zabalili, protože to vypadalo, že začne brzy pršet a já bych tam asi umrzla.
Rozhodli jsme se sjet do města a trochu se po něm projít. Amatrice je město, které bylo již 4x zasaženo zemětřesením. První bylo v roce 1976, následně pak 1980, 2009 a poslední proběhlo v roce 2016. V posledním zemětřesení přišlo o život celkem 296 lidí a 4000 lidí zůstalo bez domova. Projíždět městem byl nejsilnější zážitek v mém životě. Je to hrozné si představovat, jaké to asi bylo. Co se dělo za zdmi a co lidé prožívali. Vidíte celé domy – vybourané zdi a celý ten život tam je tak nějak živý. Někde vidíte jen ruinu. Ve městě mnoho lidí nezůstalo. Byla jsem moc vděčná naší paní domácí, která nám řekla spoustu informací. Doporučuju shlédnout videa na internetu – před zemětřesením v roce 2009 byla Amatrice považována za nejkrásnější město celé Itálie. Projížděli jsme městem s otevřeným okýnkem, oba jsme měli husí kůži, mlčeli jsme a já jsem cítila, že budu brečet. Člověk by si měl každý den uvědomovat, jaké má štěstí, že žije a nic takového se nestalo jemu. To, že přijdeme o věci, by nás nikdy bolet nemělo – co by pak měli říkat ti, co přišli o všechny své blízké?
8.DEN = MONTE VETTORE 2476m
Dnešní cíl – Monte Vettore 2476m. Vzhledem k včerejšímu proflákanému dni jsme dnešní výšlap skoro vyběhli. Bylo pouhých 10km s převýšením 970m. Nahoře bylo nádherně. Lehce foukalo – ale výjimečně jsem si vzala bundu, tak to bylo fajn. Dali jsme si sváču a letěli domů. Na zítra máme naplánováno velkou túru, tak abychom byli ready.
9. DEN = CORNO GRANDE
Den D. Na tohle jsem se těšila asi nejvíc. Dneska je v plánu Corno Grande 2912m, které je nejvyšší horou Apeninského poloostrova. Juhůůů. Jdeme na to! Sice ukazujeme špatně, ale někde tam zhruba lezeme.
Nádherné výhledy všude dokola a boží počasí. Co víc si přát? Moc idylické si myslím. Pojďme si dát nějaký stres a drama. To mám ráda. Ocitli jsme se s tátou na rozcestníku. Jedna cesta vedla okolo a druhá přímo. Táta chtěl jít okolo. LŮCA NECHODÍ NAOKOLO! Rozhodli jsme se sejít na vrcholu.
A to bylo naposledy, co jsem tátu viděla. Haha. Vtípek. Na další 3 hodiny. 3 Hodiny stresu. Vyškrábala jsem se asi do třetiny a viděla nějaké lidi s lany a vybavením na ferraty. Sakra! Budu se muset vrátit. Sedla jsem si na kámen a snědla si Snickersku. To bude ostuda, jestli táta na tu horu vyleze a já zůstanu pod kopcem. Trapas. No nic. Riskovat takhle nebudu, nechci se zabít. Vracím se. Tu se najednou zjevil chlap jako hora a hned se ptal, jestli jsem v pořádku. Neměl lano, ani výzbroj. Já měla alespoň přilbu! Tak jsem se ho zeptala, jestli je to bezpečné lézt nahoru bez vybavení. Jeho odpověď byla jasná: NE. Samozřejmě jsem se ho zeptala, proč on nic nemá a on si tuhle horu vybíhá každý týden – je instruktor horolezectví. Zeptal se, jestli se bojím výšek a jestli mám nějaké zkušenosti s lezením. Má odpověď další velké: NE! Řekl, že vypadám použitelně a jestli se nebojím, tak ať jdu s ním. Že bych dělala v životě chyby? Občas ano, ale tohle byla vážně výzva. Myslím, že můj drahý Fernando nebyl člověk, ale kamzík! Skákal mezi skalami a ukazoval mi, kam mám strkat nohy. Katastrofa. Já nevěděla kam ty nohy dávat, protože jsem měla nasráno v kalhotách. Měla jsem takový strach jako nikdy! Pode mnou, vedle mě, za mnou sráz jako prase a nebylo kde se chytit. On se vytáhnul svými obřími prackami, ale vůbec nebral ohled na to, že já tahám svůj obří zadek a že to nejde tak lehce! Vrchol všeho bylo, když jsem měla přeskočit roklinu, ve které byl neskutečný sráz. Krok vedle a byla jsem mrtvá. Bože Lucie. Fernando se na mě podíval a jeho výraz byl k nezaplacení. Trocha soucitu a výraz nechápání. Řekl jenom „C´mon, you are elastico!“ Italiano! Tutti! Prego. Byla jsem na druhé straně. Elastico neelastico, propocené celé triko. Šílený stres. Když jsem vylezla na vrchol. Ruce se mi klepaly a nebyla jsem schopná mluvit. Objala jsem Fernanda a děkovala mu asi tak 100 krát! Zmínila jsem, že mi v jednom úseku musel vytlačit zadnici na jednu skálu? No. Díky bylo na místě. Byla jsem tam! Můj HERO! Zážitek k nezaplacení.
Fernando mě opustil a já jsem hodinu čekala na vrcholu totálně zpocená na tátu. Mám docela dobrý zoom na foťáku, tak jsem ho pořád někde ve skalách hledala! A pak jsem ho uviděla! Oranžovou příšerku! Já byla tak ráda, že ho vidím! Už ho nikdy nenechám jít samotného! Teda! On mě už nikdy nesmí nechat jít samotnou.
Obrovská objímačka nahoře, foceníčko, podepisování do knihy a NESKUTEČNÝ POCIT, ŽE JSME TO ZVLÁDLI.
Ještě jsme dneska zvládli přejet k Lago di Varano a stihli západ sluníčka na pláži. Náročný den. Ani nevím, jak jsem dneska usnula.
10. DEN = SAINT ANDREA
Brzy ráno jsme vyrazili od Lago di Varano a celý den jsme prováleli na útesech Saint Andrea. Táta se plácal ve vodě a já si konečně zase mohla číst. Teď nás pár dní nečekají žádné hory, tak jsem z toho hrozně smutná! I když teda při pomyšlení na můj poslední výšlap se klepou nohy ještě teď!
11. DEN POMPEJE A NEAPOL
Mé největší obavy se staly skutečností! 50 stupňů a turisti! Davy! Ocitla jsem se v pekle jménem POMPEJE. Já nejsem úplně history lover, ale nejsem zase úplný nýmand! Umím ocenit staré věci! A stavby! Hradby! Trosky! Ale asi to nedokážu dostatečně ocenit, když mi kolem hlavy lítají selfie tyče a šlapou na mě. Mám nové červené boty, tak jsem asi moc podrážděná! Zoufalost je to slovo, co mě tady vystihovalo. Jediné co mě tady těšilo, byl výhled na Vesuv. Alespoň kousek přírody. Prošli jsme pár ruin a utekli jsme z tama, projít se po krásné Neapoli.
Neapol. Moc jsem se sem těšila! I když ty města moc nemusím – tak – víte – PIZZA!!! Pravá Neapolská Pizza!