
Co je Camino de Santiago?
Camino de Santiago neboli Svatojakubská pouť je cesta, která vás dovede ke katedrále ve městě Santiago de Compostela. Existuje spousta cest, kterými se do Santiaga můžete dostat – záleží jen na vás, co si zvolíte a která cesta vás nejvíce zaujme. Existuje spousta webů, kde si o každé cestě můžete přečíst. Já jsem se rozhodla pro trasu Camino del Northe a v Oviedu pokračovat přes Camino Primitivo. Na obrázku barva modrá a zelená. Rozhodla jsem se tak, protože miluju oceán a hory = takhle cesta byla ušitá přímo mě na míru!
Proč by se někdo dobrovolně rozhodl vzít si batoh a jít přes 800km? To vážně netuším … V životě by mě taková blbost nenapadla - a že mě napadají hodně velké kraviny. Mám si sbalit batůžek a měsíc jenom jít a jít a jít? Proč? Vždyť mám auto – 800km zvládnu ujet za 5 a půl hodiny ne? Dobře, kdyby se mnou jela i máma, tak do 7 hodin jsme tam. Proč bych to měla jít měsíc pěšky?
Když jsem cestovala po Sri Lance, tak jsem se seznámila s Judith – Španělka, která neuměla moc dobře anglicky a domluvit se sní, byl docela problém. Nádherná slečna, milý úsměv a celá byla prostě taková – holka, která vím, že je moje krevní skupina. Jednou jsme bojovaly s jazykovou bariérou a ona mi řekla o cestě do Santiaga de Compostela – rozuměla jsem 30% toho, co řekla, ale když o tom mluvila, byla tak nadšená a mluvila o tom s takovou vášní, že jsem si hned večer vygooglila, co to vlastně je. Po přečtení pár informací jsem věděla, že auto zůstává doma a já a můj batůžek odjíždíme. Připsala jsem si to na bucket listu a čekala, co se stane …
O 4 měsíce později už jsem balila a chystala se na Svatojakubskou pouť. Sbalit věci, které potřebuju (které jsem si myslela, že potřebuju), naplést dreadíky na mé vlasy, rozloučit se s rodinou a s kamarádkami a … JDU NAJÍT SAMA SEBE, jak všichni slibují.

Po příjezdu do Bilbaa jsem si nebyla jistá, že jsem si vědoma, do čeho jdu. Panikařila jsem, protože mi nefungoval internet v telefonu a samozřejmě jsem bez internetu nevěděla, kam mám jít – potřebovala jsem se dostat do mého prvního ALBERGUE (všude po cestě jsou tzv. Albergue – jsou to takové maličké hostely – většinou je to místnost ve které je 20 postelí a vy jednu z nich dostanete – většinou jsou poschoďové – dám vám radu – vždy si vyberte tu horní!! Nikdy nevíte, že se kápo nad vámi nepočůrává. Některé albergue jsou placené (5€ - 20€) a některé jsou donativo – dáte tolik, kolik můžete).
Když jsem po hodině bloudění po Bilbau dorazila do albergue, tak před ním stála fronta 20 poutníků. Čekali, až je ubytují. Většina albergue otevírá po 3 hodině, takže občas si musíte pospíšit, aby na vás zbyla postel. Já měla ten den z pekla štěstí, protože jsem dorazila jako poslední a dostala jsem poslední postel – jinak bych musela jít hledat jinde. V tomhle se mi Camino na začátku moc nelíbilo – byla to taková honba za postelí, ale postupem času si na to člověk zvykne a občas si zavolá a zarezervuje si postel. Byli tam i poutníci, kteří měli stany, karimatky a přespávali venku, ale většina poutníků spala v albergue a pro mě bylo příjemnější spát v posteli a hlavně jsem měla možnost poznat mnohem více lidí, protože večer se všichni sešli a povídalo se. Můj první den a já hned potkala Čecha! Jmenoval se Adam – blázen, který vyšel na Camino de Santiago z Prahy. Já mám strach z 800km a on ušel přes 2500km? Adam se stal takovým sluníčkem mojí cesty – vždycky jsem ho hrozně ráda viděla, protože se vždycky usmíval a byl děsně pozitivní a plný energie. Mimoto ho každý znal – ten šílený kluk, který jde z Prahy. Měl bláznivé plány – takové, že já jsem se se svým bucket listem mohla jít zahrabat. Už první den jsem se nechala někým inspirovat a tak to bylo až do konce mé cesty. Potkala jsem báječné lidi. Z každého příběhu jsem si vzala ponaučení, inspiraci nebo jsem se naučila něco nového.
Cesta do Santiaga de Compostela je naprosto skvěle značená – ale blbci jako jako já mají hodně velkou šanci, že se ztratí hned první den - poutnická mušle a žlutá šipka jsou na každém kroku. Stačí jenom sledovat cestu a nelze se ztratit! Ale nebojte se, i kdybyste se ztratili, tak vám někdo řekne, že jste ztraceni. Jednou na mě jeden starý pán o holi křičel něco španělsky, a když zjistil, že mé 4 roky španělštiny byla naprostá ztráta času, tak mě vzal za ruku a šel se mnou 10 minut zpátky, aby mi ukázal, kde jsem minula šipku. NA CAMINU SE NELZE ZTRATIT.
Každý den byl jiný, každý den jiný terén a každý den nové výhledy a cestičky. Podél oceánu, po asfaltu, kamenech, pěšince v lese, pláži, polní cestičce, trávou, květinami, nekonečně dlouhé cestě nebo městem … JE TO ÚPLNĚ JEDNO KUDMA JDETE! NOHY VÁS BUDOU BOLET TAK, JAKO NIKDY PŘEDTÍM …
A když vás nebudou bolet nohy, tak budete chtít umřít na bolest, kterou cítíte, i když nechodíte. V sedě, v leže, ve spánku. ALE STOJÍ TO ZA TO! Ten každodenní pocit, že jste to zase dali je ten nejlepší, který můžete zažít. DOPORUČENÍ: růžové boty nejsou vždy to nejlepší! Je to ta nestylovější varianta a lidé si vás prostě budou pamatovat, ale velmi bych doporučila tenisky!! Je to jediná věc, kterou bych na své cestě změnila – BĚŽECKÉ TENISKY – pokud možno tak růžové! Žádné pohorky ani boty do hor. Ušetří vám to hodně …. KRVE.
Co jsem si sbalila do batůžku? Všechno na co jsem přišla!! Budu tam měsíc proboha!! Na dovolenou k moři na 2 týdny vozím 20kg – kam to všechno dám? Tak tady to je: obsah mého 28L batůžku PACE 28 od Deuteru: (NEDOPORUČUJI SE PODLE TOHO NÁVODU BALIT = PŘESKOČTE NA DALŠÍ ODSTAVEC!)
5 triček – dlouhý rukáv, 2 krátký rukáv, 2 tílka
3 sportovní podprsenky
2 mikiny – jedna sportovní, druhá obyčejná bavlněná
1 šusťáková bunda Kilpi
1 pláštěnka
2 legíny
1 sportovní kalhoty
2 kraťasy
1 pyžamo – kalhoty a tričko
1 růžové boty Palladium
1 růžové fakové crosy
5 ponožky
2 šátky do vlasů
1 camel bag
1 lahev na pití
1 spacák
6 ks spodního prádla
Foťák Nikon D3300 + nabíječka
Mobil + nabíječka
Deník + propiska
2 ručníky
1 polštář
Kosmetika (šampon, sprcháč, krémy, náplasti, léky, opalovací krém, prací prášek, BB cream, řasenka, jelení lůj, parfém, deodorant, micelární voda, žiletka)
Kolíčky na prádlo
Špunty do uší
Čelovka
Batoh jsem měla narvaný k prasknutí a nehodlala jsem se ničeho vzdát. Vůbec mi nedocházelo, že tam budu muset nacpat ještě jídlo a pití. Vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu, protože jsem se rozhodla ze dne na den a neměla jsem čas plánovat. Nebudu říkat, že to byla chyba, protože nebyla. Já si na cestě uvědomila, co vlastně k životu člověk potřebuje. Jeden batoh. V mém případě nacpaný batoh plný blbostí. Já si většinou neztěžuju a hraju tvrďáka a většinou mi to lidi žerou. Jeden den jsem seděla v albergue a koukala se na tu spoušť, co mám v batohu a nechtělo se mi nic přebalovat, protože už jsem byla unavená z toho, jak furt něco skládám a furt peru jak nějaký otrok mého batohu. Uvědomovala jsem si, že mám hodně věcí, ale přeci je nevyhodím! A pak přišlo znamení! Ten den hodně pršelo a byla docela bouřka. Do albergue dorazila slečna zmáčená od hlavy až k patě – utíkala lesem a skutálela se z kopce. Měla šrámy po obličeji, její kalhoty vypadaly jako by projely skartovačkou, roztrhané tričko a svetr. Myslím, že proklínala celou tuhle cestu. Všechno vyndala z batohu a šla prát, umývat bahno a sušit – stála v místnosti omotaná mokrým ručníkem z promáčeného batohu. Kdo potřebuje moje nepotřebné oblečení více než ona? Vytáhla jsem z batůžku už vypraný ručník, legíny, tričko, růžové ponožky a mikinu, kterou jsem na sobě měla jen jednou. Donesla jsem jí to, aby se oblékla, protože byla docela zima. Ten pohled v jejích očích byl k nezaplacení – To co je pro vás bezcenné, pro jiného může být zlatem. Děkovala a děkovala a pak mi došlo, že bych vlastně měla poděkovat já jí. Zbavila mně přebytečných věcí. Bylo to jako probuzení a jak jsem tak stála nad těmi mými ostatními věcmi, došlo mi, že jsem úplně blbá. Na co jsem si vzala parfém? Stejně po hodině smrdím a smrdí tady úplně všichni. Proč mám 5 triček, když stejně používám jenom 2? Na co mám patery ponožky? Stejně každý den peru! Stačily by mi 2 – jedny mám na sobě, druhé peru a suším. Vážně mám šestery kalhotky? Vždyť většinou ráno ani nemám čas si je oblíknout a chodím na Adama. Tři podprsenky? Ale vrchol všeho byl pohled na můj BB cream, makeup a řasenku. Který blbec by si tohle vzal na túru do hor? Ale já tu přeci měla být měsíc – nikdo nikdy neví. Při představě, že mám na sobě make-up a jdu denně 50km se mi vážně chtělo smát. Takové vodové omalovánky. Na co mám polštář, když v každém albergue je polštář. A zmocnil se mě pocit zlosti a věci začaly lítat do koše – teda – bylo mi líto všechny ty věci vyhodit, tak jsem je nechala v odkládacích boxech, třeba se to někomu bude hodit – ALE NEMYSLÍM SI TO. Další den jsem odcházela z albergue jako nový člověk – můj batoh byl poloviční!
Na sobě jsem měla: tričko, kraťasy, podprsenku, ponožky, výjimečně kalhotky a šátek na hlavě, boty
V batůžku mi zůstalo: 1 tričko, 1 sportovní dlouhé kalhoty, 2 ponožky, 1 kalhotky, mikina, šusťáková bunda, pláštěnka, pyžamo, crocsy, camel bag, spacák, foťák, mobil, deník, ručník, sprchový gel, žiletka, jelení lůj, kolíčky, špunty do uší a čelovka.
Reinkarnace. Znovuzrození. Nějak takhle by šel popsat další den. Šlo se mi mnohem lépe. Pořád jsem si říkala, že jsem určitě něco zapomněla. Věci, které jsem vyhodila z batohu, jsem stejně ani jednou nepoužila. Bylo to vlastně jako jít s rukama v kapse, bez batohu na zádech v mém novém růžovém světě.

Byly dny, kdy jsem to chtěla vzdát. Seděla jsem na louce, pozorovala přírodu, poslouchala „Passenger – Home“ a brečela jsem tak, jako kdyby mi ukradli camel bag na vodu. V těchto situacích prý člověk musí překonat sám sebe, musí si uvědomit proč je tady, proč chce do Santiaga dojít a proč je to pro něj tak důležité. Blbost. Prostě brečíte, protože vás všechno bolí a chtěli byste mámu, která by vám namazala nohy, pofoukala všechny puchýře, vyprala vám všechno smradlavé prádlo a pohladila po tváři a řekla vám, že jste ty největší chudinečky na celém světě. Tak si to zapíšete do deníčku, zvednete se a uvědomíte si, že jste fňukny! A jde se dál!
Největší krize nastala, když se mi stalo něco, co jsem neočekávala ani v těch nejhorších snech. Pamatuji si to, jako by to bylo včera. Byly 3 hodiny ráno, já seděla jsem na zemi v Albergue, třásly se mi ruce i nohy a po tváři mi teklo krokodýlí údolí. V ruce jsem držela telefon a hledala si nejbližší let domů. Věděla jsem, že to nedám. Nerada spím sama a tuhle noc se mi vyplnila má nejtajnější přání – nespala jsem sama. Přišli mě navštívit cizoložníci z vedlejších budov a postelí. Štěnice. Věděla jsem o tom, že tyhle breberky existují, ale jenom ve špinavých postelích a hnusných domech. Tenhle albergue byl nádherný, čistý a povlečení vonělo po levandulích. Nejsem zvyklá spát v pyžamu – do dnešního dne jsem spala v tílku a v kalhotkách. Probudila jsem se přesně ve 2:05 v noci – všechno mě děsně svědilo a měla jsem pocit, jako kdyby po mně něco lozilo. S rozespalýma očima jsem si rozsvítila telefon a dívala jsem se na své svědící ruce a viděla jsem malé černé tečky. A bylo to tady. Panika, hysterie, pláč a pocit bezmoci. Dala jsem si půlhodinovou vařící sprchu a snažila jsem se vymazat ten pocit z mé hlavy. Bohužel mám velkou představivost a v totálním vyčerpání jsem si představovala, že mi ty černé mrchy vlezly pod kůži (víte, jak to bylo ve filmu mumie – jak jim ti odporní brouci vlezli pod kůži a pak je sežrali zevnitř). Čas jet domů. Do rána už jsem nezavřela oči a seděla jsem na chodbě a modlila se, aby už bylo ráno a já mohla jet na nejbližší letiště. Ráno jsem svoji noční můru povyprávěla holkám – byla mezi nimi i Miriam (Němka, doktorka, kterou jsem potkala včera a moc se mi nezamlouvala – řekla jsem o ní, že mi přijde chladná). Sedla si vedle mě na zem, obejmula mě a hladila mě po vlasech (objímání mi nedělá dobře – brečím mnohem víc). Pak se na mě podívala a řekla mi, že všechno co se stane na Caminu, zůstane na Caminu. Obě jsme se rozesmály. Štěnice tu zůstanou, ale my půjdeme dál. Vysvětlila mi, že tyhle štěnice jsou vlastně méně škodlivé, než komár nebo klíště, protože nepřenáší žádné nemoci - jen mi prostě vysály trochu krve. Potom přišla Andrea (Slovinka), Kristýna (Němka) a sedly si ke mně a říkaly mi nejpříšernější a nejtrapnější zážitky, které se jim kdy staly. Smála jsem se. V tu chvíli jsem si uvědomila, že tu nejsem sama, jsou tu kolem mě úplně cizí lidé, kteří vlastně nejsou zase tak úplně cizí a jsou vlastně mnohem víc než většina lidí, které znám. Došlo mi, že se přece nemůžu vzdát jen kvůli hnusným černým tečkám, které jen měly chuť na mé tělo. Kdo by taky neměl … Nechala jsem holky jít. Domluvily jsme se, že se potkáme v dalším albergue. Ten den jsem chtěla jít sama. Nebyla jsem si jistá, že mám dost síly a že motivaci pokračovat. Spala jsem 3 hodiny a měla jsem spoustu puchýřů. Moc mi nešlo chodit a docela jsem kulhala. Po hodině se trápení na cestě jsem začala litovat, že jsem si s sebou nevzala turistické hůlky – teď by mi vážně pomohly. Šla jsem dále. Jako postižený člověk. Podle mě jsem vypadala jako válečný hrdina, kterému ustřelili ruku, a táhne za sebou svou nohu. Zastavil u mě prošedivělý pán ve flanelové košili s naprosto roztrhanými botami. Já jako idiot v růžových botách jsem si hned myslela svoje – jak někdo může chodit v tak nevkusných botách. Vždyť z toho ten člověk nemůže mít vůbec radost ne? Zeptal se mě, jestli jsem v pořádku, že chodím, jako kdyby se mi něco stalo. Pověděla jsem mu o puchýřích – teda konkrétně o mém jednom puchýři, vedle kterého se mi udělal druhý puchýř a pak se mi na těch dvou puchýřích udělal další. Smál se. Kouknul na mě a podal mi svoji dřevěnou vyřezanou hůl – NA, VEZMI SI TOHLE. První jsem ji nechtěla přijmout, ale věděla jsem, že dneska nedojdu, jestli ji nepřijmu. Zeptala jsem se, kam dneska jde, abych mu ji večer mohla vrátit. Zakroutil hlavou a řekl mi – NE, TY JI POTŘEBUJEŠ VÍCE DĚVČE. AŽ JI NEBUDEŠ POTŘEBOVAT, DARUJ JI NĚKOMU, KDO JI POTŘEBUJE VÍCE NEŽ TY. Zamával a odešel. Asi ho dojaly ty růžové boty. Mě dojal on. Takhle to tady chodí … nikdy nejste na nic sami a v těch nejhorších chvílích je tady vždy někdo, kdo vás nenechá padnout. Už jsem ho pak nikdy nepotkala, ale měl by vědět, že díky němu jsem si řekla, že to prostě nevzdám – teď jsem měla novou hůl – jasné znamení, že tady pro mě cesta nekončí. Díky pánovi jménem hrůzné boty jsem zažila další dobrodružství. Potkala lidi, kteří mi otevřeli oči. Přátele, kteří se vepsali do mého srdce během velmi krátké chvíle. Situace, které mi ukázaly, jak se mýlím a chyby, které dělám. Holka, o kterém jsem řekla, že se mi nelíbí a že mi přijde chladná, se stala neuvěřitelnou přítelkyní s obrovským srdcem, se kterou jednou podnikneme velké věci. Potkala jsem chlapce, který mi ukázal co je laskavost, láska a starostlivost o druhé. Paní, která se vzdala svého stereotypního života pro nový život, který vždy chtěla žít, mi ukázala, že se nechci jednou ve svých 45 letech probudit a zjistit, že jsem nežila život naplno a dle mých představ. Pán, který prodal všechny své firmy, daroval milióny na charitu a rozhodl se cestovat s jedním batohem, mi ukázal, jako moc důležité jsou v životě materiální věci. Všichni lidé mi něco dali – uvědomění si co je a není v životě důležité – a každý člověk byl jedinečný se svým vlastním příběhem. Slečna, které diagnostikovali rakovinu a dávali jí 2 roky života, cestuje posledních 5 let s batůžkem a pozitivní energií a každý den si užívá život, jako by byl poslední. Pán, který prošel Camino už 14 krát a každý rok jej jde znovu, prodělal již 3 mozkové mrtvice – vždy v práci – zvládnul ujít tisícovky km bez jediného úrazu a tvrdil mi, že práce bude jednou to, co ho zabije. Potkala jsem mnoho úžasných a neskutečně nádherných lidí, kteří mě svým příběhem donutili přehodnotit věci v mém vlastním životě. Měli by vědět, že ONI JSOU MÝMI HRDINY.
Nakonec vůbec nezáleží na tom, jakou máte výbavu, kolik táhnete na zádech kilo, proč na Caminu jste, kolik vám je let, kolik vážíte, čím jste si v životě prošli, kolik máte puchýřů, jak moc jste unavení nebo jak moc máte energie. Je to jedno. Důležití jste VY. Co vás potěšilo, co vás dojalo, co jste si z cesty odnesli, kolik lidí jste potkali, jaké příběhy jste slyšeli, kolika lidem jste pomohli, kolik lidí jste rozesmáli, kolik opravdových přátelství jste navázali a kolikrát jste se denně usmáli. Nic víc, nic míň. Možná jen … ještě … JESTLI JSTE MĚLI STYL!

Když dorazíte do Santiaga de Compostela, je důležité se vyfotit s katedrálou, která by měla být koncem vaší cesty. Můžete si vystát frontu a dostanete COMPOSTELU – certifikát, že jste to zvládli – pro některé to nemá žádný význam, důležité je tam dojít, ale je hezké mít něco na památku.
Pro spoustu poutníků není Santiago poslední zastávkou, neboť spousta lidí plánuje dojít na konec světa = FISTERRA = nejzápadnější místo Španělska. Tady už víte, že jste vážně na naprostém konci. Je to KONEC a vlastně taky i ZAČÁTEK. Musíte si užít, že zbývá 0km na vaší cestě a můžete jen koukat a hledat nové začátky.
Santiago de Compostela pro mě měl být cíl – bylo to něco, čeho jsem chtěla dosáhnout. Jedna položka na mém bucket listu. Ukázalo se, ale že cíl byla právě ona měsíční cesta. Myslela jsem si, že když dojdu do Compostely, tak budu cítit úlevu, že je to za mnou a budu šťastná, že jsem to dokázala. K mému překvapení se tenhle pocit nedostavil. Byla jsem smutná, že to končí. Nechtěla jsem věřit, že tohle je konec. Vždyť to bylo jen 800km!! Jenom 25 dní! Byl to zvláštní pocit, nechtělo se mi vracet zpátky do reality a zároveň jsem toužila zažít více dobrodružství, potkat více lidí, slyšet více příběhů, chtěla jsem jít dál … I ZA CENU, ŽE MĚ SEŽEROU ŠTĚNICE. Na Caminu mají lidé najít sami sebe – já sama sebe našla už dávno – Camino mi dalo sílu pokračovat v tom, co MILUJU a co mě NAPLŇUJE.
Proto jsem na svůj bucket list připsala PACIFIC CREST TRAIL

Ahoj, mohla bych se tě zeptat, kolik jsi tak cca na těch 25 dnů potřebovala peněz? Stačí přibližně, já jen abych věděla, kolik si našetřit :) díky moc! Mimochodem jsem tě objevila teprve nedávno a po večerech s radostí pročítám tvůj blog a musím říct, že na mě působíš jako moc sympatický člověk a krásná duše! Cítím, byť jen takhle přes internet, že jsi moje krevní skupina <3 Fandím ti na tvých cestách a třeba se jednou někde potkáme! Přeju hodně štěstí do života i tvých cest! :)