Den 17 - Bolavý zadek

Ráno jsem se probudila s příšernou bolestí zadku. To tady ještě nebylo! Nechápala jsem z čeho by mě mohl tak zadek! Byla to taková tupá bolest - Sahám si na zadek a najednou ještě větší bolest.

Tomu prostě neuvěříte! Já jsem si včera před spaním propíchávala puchýře a asi jsem si neschovala jehlu, PROTOŽE JEHLU MÁM ZAPÍCHNUTOU V ZADKU! To se mi fakt ještě nestalo, ale já už se ničemu nedivím. Vstala jsem v 7, ale dneska jsem byla jak zpomalený film. Asi hodinu jsem snídala, půl hodiny se balila, půl hodiny odpovídala na všechny nevyřízené zprávy a zbytek času čuměla do slunka a hladila si zadek, protože ho mám celý rozpíchaný.



Vyšla jsem asi kolem 9:30. Hned od začátku byla dnešní cesta naprosto spektakulární! Pořád jsem zastavovala a dělala fotky. Já jsem tou přírodou tady prostě každý den úplně unešená.





Na cestě jdou hlášeny nebezpečné včely. Psali to na FB! Dokonce někdo vytvořil i nápis na cestě, aby si všichni dali pozor. Nasazuju síťku a jdeme do včelího království - mě už jednou napadly, takže na mě si nepřijdou!



Moc ráda bych vám napsala drsný příběh, jak jsem přeprala včely a jak jsem přežila bez jediného bodnutí… ALE NEBYLA TAM JEDINÁ VČELA! Buď smrdím tak, že se vůbec neobtěžovaly přijít, nebo jim někdo řekl, že už jsem se v noci pobodala sama!

Kolem oběda jsem narazila na Rohana a Scooby Doo. Oba Američani. Ještě jsem je neviděla - chvíli si povídáme, přisednu si k nim a po chvilce jsem zjistila, že Rohan je ten kluk z Warner Springs, kterého jsem si fotila s tim obřím puchýřem! Po chvíli k nám dorazí Mug Shot, Crunch, Alicia, Jordan a další lidi, které neznám jménem. Někteří odpočívají pod deštníkem a někteří se snaží doplnit co nejvíce tekutin.





Kousek odemě sedí týpek, kterého vůbec neznám, ale moc se s náma nebaví. Vstane ze země, pár krát se projde a zase si sedne a povzdechne si “achjo”. Přijde mi, jakobych takové achjo už někdy slyšela. Dále si povídám s ostatníma, probíráme dnešní cestu, jeden pán se mě ptá, odkud jsem, tak odpovídám, že z Ček Republik a najednou ten chlapec, co sedí vedle mě, řekne něco česky. Chvíli si říkám, kdo ho naučil česky, ale ta výslovnost byla dokonalá! TAKŽE! ANO! TOHLE JE HONZA Z KUTNÉ HORY!




Já měla takovou radost! Dneska jsem ho viděla poprvé a podle mě taky naposledy - začal 3.května!! Nechápu, jak to mohl takhle rychle stihnout, ale jsem ráda, že si můžu na chvíli pokecat česky. Myslela jsem si, že jediný Čech, kterého bych mohla potkat a dohnat je Jirka - ale ten už mi hooodně dávno utekl a nikdy ho nedoženu. Ahoj Jirko, jestli tě Honza dožene - pošlete mi selfíčko! Jirka mi říkal, že jeho rodiče čtou můj blog, tak tímhle zdravím Jiříkovy rodiče - dobrý den, máte skvělého syna a nebojte se, brzy bude doma - asi tak o dva měsíce dříve než já! Haha.

Po chvíli se všichni už zvedáme a jdeme dál. Já jdu jako poslední s Crunchem. Dneska hodně fouká vítr. Crunch mě překvapí, tak jako zatím nikdo. Vytáhne si z batohu nějaký igelit a že prý jde pouštět draka! Takové lidi zbožňuju, co si sebou berou naprosto báječné věci!




Já se dneska z těch hor zblázním! Je to taková nádhera! A my tam prostě jdeme - za pár hodin a za pár milí budu tam!




Ten vítr je dneska příšerný. Nedá se pořádně udělat krok. Kromě toho navíc dneska jdeme pískem, takže ten písek nám šlehá do nohou. Nic moc teda. Já mám z větru hrozný strach od té doby, co poslal do křoví. Pořád nechápu, kde jsou hadi a proč nelétají vzduchem. Po 4 mílích přijdeme pod most, kde na nás čeká Trail Magic! Trail Angel, který vubec nevypadá jako Trail Angel nám tady připravil studené nápoje - já samozřejmě hned sáhnu pro Colu! Nechápejte mě špatně, ten pán je Trail Angel - ale já si anděla představuju trochu jinak!




A teď se podržte! Lůca odolala pokušení a odmítla příležitost dát si burger! Co se stalo? Co se stalo? Nemám ponětí, ale poslední město na mě nemělo úplně dobrý vliv a ta civilizace mě nějak přivádí k zoufalství. Nejenom, že se mi hrozně stýská, ale navíc se mi více líbí v přírodě! Takže budu jíst hnusné jídlo, jenom abych nebrečela uprostřed města a neděsila lidi. Všichni! Všichni! Odjíždí! Zavolali si 2 Ubery a jedou na Burger. Lucášek chudinečka samotinká musí pokračovat bez společnosti. Ale to nevadí, mám foťák a mám ukulele! Po pár mílích narazím na Scooby Doo, Rohana, Jordana a ještě jednoho chlapce, kterého neznám jménem.



Dneska potřebujeme ujít ještě 5 mílí, protože je tu někde skryté překrásné místo na kempování - je to asi půl míle mimo trail, ale to nás už nezabije. Vítr fouká takovým způsobem, že se mi normálně klepou ruce strachem, že spadnu ze skály. Držím hůlky v hrozné křeči. Ještě, že jsou tady kluci. Sama bych se asi podělala strachy. Jsem vážně hodně vyděšená. Ale stejně, dneska jsou ty výhledy nepřekonatelné! Kdyby nefoukal vítr, tak tady sedím a hraju si na ukulele! Nádhera!







Po 5 mílích jsem došla do ráje! Bílý písek, nádherné kameny, řeka… Boží! Mám doma takovou menší sbírku písku, takže pro mě je to jako najít poklad! Jsem moc ráda, ze teď s sebou budu tahat písek v batohu! Jedno kilo navíc to se vždycky hodí! Ale to je prostě tak kouzelné, že si nemůžu pomoct!




Dorazili jsme do kempu. Je to tu krásné, spousta místa pro stany, jsou tu piknikové stoly, takže nemusím jist večeři na zemi, ale můžu sedět a jíst u stolu jako civilizovaný člověk. Civilizovaný? Civilizace? Neměla bych začít brečet? Jdu si s těmi odpornými těstovinami radši sednou na zem. Mě ten vítr asi vážně zabije - všechno mi ulítává a kdybyste viděli, jak jsem stavěla stan - poslali byste mě domů. Pat staví stan bez Mata. Asi 5x mi to spadlo a hodně jsem nadávala v češtině. Ještě, že mi tady nikdo nerozumí - Honza jel na burger. Určitě mě zitra ale dožene. Poslední dny chodím docela hodně kilometrů, takže zítra bych si mohla dát trochu voraz. Jdu totálně vyděšená spát, protože ten vítr mě určitě odfoukne!!!


-> Jít na 18. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...