Den 25 - Hladový Cowboy Lucie


6:00 ráno. Co miluju na Cowboy kempování? Že večer usínám s hvězdičkami a ráno mě probouzí východ sluníčka! Pecka ne? Prostě vyndáte hlavu z kokonu a čumíte na nádheru kolem vás!



No… Ale nikdo už vám neřekne, že to zase takový med není! Obzvlášť, když se probudíte v bazénu. Já vím, že voda po ránu je super, ale ne, když v ní plavete a venku je ještě docela zima.




Jak moc moc moc já ty rána nenávidím? MOC! Všichni odešli kolem 7 a já jsem se rozhodla počkat, až ke mně přijde sluníčko a vysuší mi všechno, co jsem měla mokré. Všechno! Dala jsem si snídani - ovesnou kaši a v 9 vyrazila. Dneska byl zase nádherný den. Všude samá nádhera!




Šlo se dobře, protože to byla samá rovinka a z kopce. Šla jsem a šla a pozorovala všechno kolem sebe. Kámen. Žlutá kytička. Tráva. Ještěrka. Fialová kytička. Jééé, zase žlutá kytička. Kámen. Tráva. Had. Žlutá kytička. Kámen. Počkat, počkat, cože? Had? Já už jsem normálně tak mimo, že jsem přešla i hada! Žiju tady už v harmonii s přírodou. Vrátila jsem se ale, abych si udělala fotku té krásky! Prý se jmenuje Rosie a nemůže mi ublížit.



A pak jsem zase šla a šla a šla až mi došla voda. Bylo vedro a posledních 5 km bylo pořád do kopce, takže jsem pila jako duha. Posledních pár dní to tady pěkně peče. A není se čemu divit, že skoro umírám, protože to je prostě totální poušť. Všechno je tu suché.





A pak, když už jsem si říkala, že bude po mně. Otevřela se předemnou…




Byla jsem unešená tím překrásným jezerem, které se vynořilo z ničeho nic! Když jsem šla kolem jezera, tak se na okrajích tvořily takové mini soukromé pláže! Tam nesmím chybět. Seběhla jsem k jedné pláži… ehm ehm… sjela jsem po prdeli jsem chtěla říct. Už mám zase rozseklou nohu! Ale to neva! Začínám si zvykat. Moje nohy na molo určitě nikdy nepůjdou - takže jedna jizva sem, jedna tam. WHO CARES! Ale ta pláž stála za to. Chtěla jsem si jít zaplavat, ale… já jsem teplokrevník… Dokud ta voda nebude mít 30°, Lucášek si bude máčet jenom nohy - mohla by totiž umrznout chudinečka.



Seděla jsem tam a čuměla na hory za jezerem asi půl hodiny a pak mi došlo, že bych se možná mohla zvednout a jít na místo o 1 míli dále, kde mám sraz s ostatníma. Jsou tam záchody a je to tam prý krásné!! Takže to jdu prozkoumat. Hned při příchodu na další soukromou pláž, kde už se poflakuje celá moje parta, stojím zase úplně mimo z Kitchen Sinka! Já toho zhuleného chlapce prostě zbožňuju!!! Když jsem se přiblížila k vodě, ležel tam jak vyvržený vorvaň a volal na mě: “Hey Goldie! Pojď si lehnout za mnou a zkus tenhle báječný peeling! Budeš jako dětská prdel!”




Smála jsem se. Nemohla jsem přestat. Prostě Kitchen Sink. Během pár dní nás opustí, protože letí na svatbu a myslím, že mi jeho výlevy budou hodně chybět. Leželi jsme u jezera asi 3 hodiny. Alicia dostala konečně trail jméno, takže od teď už to bude jenom TIPSY. Je to proto, že pořád padá na trailu a občas to vypadá, jako by byla opilá. Ukázala mi naprosto boží prášek do pití! Udělá mi z vody růžové pitíčko, které je neskutečně sladké, ale neskutečně dobré! Hned jak budu v dalším městě, jdu nakupovat tenhle zázračný prášek! Růžová je moje barva!



Já jsem se pak šla vyhřívat na sluníčko - jenom obličej - pořád musím nosit košili. Moje spáleniny jsou asi třetího stupně, podle toho, jak to pořád bolí.



Já nevím jestli je to tím horkem nebo těma drogama tady, ale VŠEM PODLE MĚ ÚPLNĚ HRABE! Našla jsem Kitchen Sinka, jak si dělá peeling těla před 3 hodinama úplně nahý a teď má na sobě 10 vrstev oblečení a zase si filtruje vodu a pere oblečení jak lachtan.



Leapfrog podle mě dostal úpal a už taky neví, co by vymyslel. Ale tenhle hodný chlapec nehulí, takže to připisuji tomu sluníčku!! Prý, že mu ty brýle pomáhají od sluníčka. Podle mě si vykloubil ruce.




JÁ UŽ SE TADY VÁŽNĚ VŮBEC NIČEMU NEDIVÍM! Jdu se pomalu sbalit, protože nechci jít dneska po tmě a ještě chceme ujít nějaké míle. Jdu konečně, na ty skvělé záchody, které tady všichni slibovali. On je to docela luxus, když nemusíte dřepět nebo si kopat díru. OVŠEM TEN OSVĚTIM CO MĚ ČEKÁ, TO JSEM SI VÁŽNĚ NEPŘEDSTAVOVALA ANI V TĚCH NEJHORŠÍCH SNECH! A JÁ SI MYSLELA, ŽE UŽ MĚ TU NIC NEPŘEKVAPÍ!



Odcházíme. Katastrofa. Lůca je zhnusená. Dojdu si radši v přírodě s hady a pavouky, než se jen přiblížit k té věci, která předstírala, že je záchod. Nedejbože se do té místnosti zavřít!! Pokračujeme dalších 6 mil,když dojdeme k super kemping místu. Je to tady krásné a čisté a… A! Normálně je to kousek od silnice a když chcete, tak vám tady dovezou pizzu! Sice je předražená, ALE JE TO PIZZA! A jak moc je Lůca šťastná, když jí pizzu? MOC! Objednáváme tři velké pizzy a čekáme na dovoz! V době čekání dorazil Kitchen Sink a NoName, takže nás tu dneska bude spát 6. Pizza přijela do hodiny a všichni jsme se nacpali k prasknutí. Já se nemohla pohnout! Podívejte se na tloušťíka!!! Většina lidí tady hodně zhubne, já jsem očividně výjimka, protože mám pořád vyžrané líce jako křeček.




Nikdo se nemůže ani hnout, začíná být docela zima a všichni se rozhodneme spát za betonovou zídkou, protože dost fouká vítr. Musím říct, že ta pizza byla báječný konec dne. Poslední dobou tady dost trpím na HIKER HUNGER (to je hlad, který zažívají hikeři - neskutečný hlad, který prostě nejde zahnat - chcete sníst úplně všechno, ale nemůžete, protože máte jídlo rozpočítané na dny - a hlavně u Hiker Hunger máte děsnou chuť na to, co nemáte v batůžku!)


Dobrou a nechte si zdát o jídle.



-> Jít na 26. den

Nejlepší příspěvky
Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...
Nejnovější příspěvky
Archiv
Hledání podle štítků
Zatím žádné tagy
Následujte nás
  • Facebook Basic Square
  • Twitter Basic Square
  • Google+ Basic Square
  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...