Den 27 - Cat lady


Myslím, že lépe jsem si nemohla vybrat!! Ráno je pěkná kosa a nemám dneska žádnou motivaci. Nemám jídlo a čeká nás jenom cesta vzhůru. Míříme do města Wrightwood, které je právě od nás 26mil = 42km. Ale jsme právě ve výšce 3000ft = 940 metrů a musíme vylézt o 8300ft = 2500metrů. Naštěstí nemám skoro žádné jídlo, takže můj backpack je docela lehký. Stejně jsem líná a nic se mi nechce. Náš plán je dneska zvládnout 18 mil a zítra zbylých 8mil a dorazit do města brzy ráno - nakoupit jídlo, vyprat, nabít mobily a jít zpátky na trail. Žádné spaní v hotelu! Jak říkám - žádná motivace! Wrightwood je docela drahé město, takže spousta lidí tudy jenom profrčí. Všichni vyšli cca 7:30. Já zůstávám, dopisuju blog, jím ovesnou kaši a chci jet domů. Achjo.


Sbalila jsem se, seděla jsem na kameni - bylo už 9:00 a potkala jsem hrozně zajímavého chlapce! Jmenuje se Day Hiker (Jednodenní tramp). Jde celou trasu 4300km s batůžkem, který je k nepochopení. Já když jdu na jednodenní výlet, tak mám větší batoh! Chvíli si povídáme a on pak odletí.




Pak už konečně vyrážím taky. Plazím se jako had. Počasí se sice vyčasilo, ale já jsem stejně jako mrtvolka. Po 2 mílích si dávám pauzu. Sedím na kameni, když ke mně dojde Miguel - Francouz. Povídáme si a on mi řekne něco naprosto neskutečného! Chce dojít do Wrightwood dneska! Vždyť je to 42km! Jak to chce asi zvládnout? Pak ale počítám a počítám a ono to je možné! Když bych si nedělala typickou 4hodinovou pauzu na oběd, tak bych to mohla zvládnout taky! Nejsem úplně nejpomalejší hiker - chodím rychle, když na to přijde - když mám motivaci.

LŮCA JDE DO WRIGHTWOOD! LETÍ!




Jdu hodně rychle, za hodinu potkávám mého manžela, Snot a Tipsy - dvě hodiny tu už sedí. Dám si tady asi 10 minut pauzu. Sním proteinovou tyčinku a vysypu si kamínky z bot. Všichni na mě čučí jako na blázna, když jim říkám, že chci dneska do Wrightwood. Potřebuju ještě čůrat, ale jsme na skalách - není kam. Všichni se otočí druhým směrem, abych měla alespoň trochu soukromí. Už si skoro sundávám kraťasy a Snot se na mě dívá a říká: “Víš o tom, že si chceš dřepnout hned vedle Poodledog bushe?” OMG! Já jsem si vážně málem sedla vedle toho jedovatého keře! Sežral by mi zadek! Všichni se smějou a já jsem v šoku. Ale když ten keř ani neměl ty kvítečka fialové! Maskuje se!



Vyčůrala jsem se kousek od cesty a pokračovala moji dnešní challenge. Kdyby to nebylo pořád do takového kopce, tak bych to možná zvládla, ale ty kopce jsou příšerné, ztrácím trochu naději. Cca kolem 14:00 mi kručí v břichu a já nevím co dělat. Mám poslední jídlo - bramborovou kaši, vepřovou tyčku a sýr. Sedám si, vařím kaši a říkám si, že jsem v prdeli. Všechno jsem snědla - udělala jsem si i poslední horkou čokoládu a rozhodla se pokračovat. Mám zase energii, takže jdu, co mi nohy stačí! Přemýšlím ale, když dorazím do města kolem 7, tak kam půjdu? Nemám zabookovaný žádný hotel, jediné co chci je jídlo! Pořádný burger nebo pizzu nebo cokoliv! Na mapách tohoto trailu (aplikace Guthooks) jsem našla odkaz na jednoho Trail Angela ve městě, tak mu zkusím zavolat. Nemám signál. Nevadí, stále jdu a jdu a jdu. Došla jsem na palouček, kde jsem měla signál, tak jsem mu zkusila zavolat. Strašně moc milý pán, ale bohužel už má dneska plný barák. Pokládám telefon, sedám si na zem a jsem trochu více zoufalá. I když teda výhled stojí za to.



Během půl minuty mi volá ten pán zpátky, jestli vím o tom, že ve městě je více Trail Angelů - nevím - ten zlatý pán mi obratem poslal SMS s celým seznamem Trail Angelů! A teď se podržte. Mně se zastavilo srdce a najednou tu byla motivace, jako ještě nikdy předtím! Jako první jsem na papíru uviděla větu “má kočky” a můj mozek přestal fungovat a jenom jsem tupě zírala na mobil. Pak jsem začala brečet! Když jsem si dodělávala inženýra v Kanadě, tak jsem bydlela s klukem, který měl kočku. Já nesnášela kočky! Všude samé chlupy! Zavírala jsem se před tou kočkou do pokoje, ale jednou jsem dveře nechala otevřené a Rizotka přišla. Očuchala si můj pokoj, vyskočila na postel, lehla si a civěla na mě. Trvalo to asi 3 dny, než se z nás staly nejlepší kámošky! Rizotka se mnou spala, snídala, obědvala, večeřela, dívala se na Sex ve městě! Když nechtěla, abych pracovala, tak si lehla na můj počítač a nenechala mě nic dělat. Když jsem nakupovala jídlo, tak jsem vždycky kupovala i sladkosti pro ni. Když jsem odjížděla z Kanady na PCT, tak to byl asi nejtěžší rozchod mého života. Brečela jsem jako želva celý den a Rizota to taky věděla, že odjíždím. Celý den mňoukala a smutně na mě koukala. Po mém odjezdu mi Alex (její majitel) posílal fotky, jak sama spí v mojem prázdném pokoji a je hrozně smutná. Rizotka byla nejlepší kámoš ever!



A TEĎ JSEM ZÍRALA NA PAPÍR, KDE TRAIL ANGELKA MÁ KOČKY! JÁ DO TOHO MĚSTA DOJDU I KDYBYCH MĚLA VYPUSTIT DUŠI! CHCI SE POMAZLIT S KOČKAMA! Vytočila jsem číslo na Dianne. Paní s andělským hlasem zvedla telefon a řekla, že bude moc ráda, když u ní zůstanu a jestli mě má přijet někam vyzvednou. Byla jsem asi 8 mil před silnicí, odkud se muselo stopovat do města. Řekla, že mě přijede vyzvednout, ať jí dám vědět, kdy tam zhruba budu! Laskavost sama! Zvedla jsem se ze země a utíkala a utíkala a utíkala! Z kopce a do kopce a pak jsem jí chtěla napsat, že za 2 míle budu u silnice, ale neměla jsem signál. Došla jsem k silnici 18:40! Od 9:30 doteď jsem zvládla ujít 42km! Jsem frajer! U silnice stál nějaký pán a ptal se mě, jestli chci hodit do města. Další Trail Angel - Jeff. Jedu do města a konečně jsem chytla signál. Dianne tam na mě čekala - jela mě vyzvednout, ale 18:35 odjela a jela domů. Poslala mi její adresu a napsala, že doufá, že jsem v pořádku! Cítila jsem se hrozně!! Nemám ráda, když na mě někdo čeká a mám pak strach, že se na mě bude zlobit. Nemám ráda, když se na mě lidi zlobí. Hned jsem jí volala a 100x jsem se omluvila. Byla úplně vpohodě a že se uvidíme za chvíli. Jeff mě vysadil před jejím domem a ona už vycházela z domu a šla mě přivítat. Když přicházela, viděla jsem svatozář! Objala mě - docela nepříjemné - smrdím jako bezdomovec.


Když jsem vešla do domu, cítila jsem, že jsem dorazila domů. Celý dům byl ze dřeva přesně jako u nás doma. Ukázala mi můj pokojíček - to byl pokojíček ze kterého mě přecházel zrak! Dala mi ručník, ukázala koupelnu a dala mi věci na převlečení. Po úžasné sprše jsme daly prát všechno oblečení, brouzdala jsem po domě voňavá a čistá a… MAZLILA JSEM SE S TESSOU A GOOSEY! Zítra vám je vyfotím! Jsou to dvě neskutečně roztomilé chlupaté koule!



Přišla jsem do obýváku, na stole bylo prostřeno, Dianne mi udělala můj nejoblíbenější černý čaj s mlékem a servírovala mi večeři! Ale tohle jsem si nepředstavovala ani v těch nejtajnějších snech! Já jsem na tom PCT asi umřela a jsem právě v nebi! Dianne mi udělala moje nejoblíbenější jídlo! Jak to mohla vědět? Gnocchi s hráškem a smetanou! (Mami, jsou to Ňoky - né Gnoči ani Chňochy!) K tomu samozřejmě salát! Bože já jsem vážně dítě štěstěny!! Jedla jsem jako Reese Witherspoon ve filmu divočina.


Všechno jsem do sebe naházela a pak jsem se dorazila čokoládou s chilli. Přišel Diannin manžel Ken, povídali jsme si a kolem 9 jsme už šli všichni spát. Oba jsou to nádherní, úžasní a srdeční lidé. Dianne mi řekla, ať se dobře vyspím a že kdykoliv až budu vzhůru, že ji najdu někde v domě a udělá mi snídani! NEBE!!




Jdu spát. Dianne mi dala spoustu krému, protože moje ruce a záda vypadají jako by měly lepru!



Aaaaa poslední věc - naprosto nečekaně jsem se posunula na mojí mapce o další kousek!



Dobrou!


-> Jít na 28. den

  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...