Víte jak jsem říkala, že je důležité si vybrat místo na spaní s luxusním výhledem? No… Tak to není úplně pravda. Sice jsem měla krásný večer s krásným výhledem, zato v noci jsem nezamhouřila oka. Foukal tam tak silný vítr, že se vůbec nedalo spát! Kolem 3 ráno, když jsem pořád nespala, tak jsem přemýšlela, že bych mohla vyjít a ujít pár mil takhle v noci, když stejně nemůžu spát, ale měla jsem strach. Vždyť víte, jak se bojím větru a létajících hadů! Cca kolem 4 jsem vytuhla, protože jsem už byla hrozně vyčerpaná. Ráno jsem se probudila v 8:30. Měla jsem kruhy pod očima a chtělo se mi spát! Rychle jsem se sbalila a opustila moje krásné místo. Sice je to tady prostě nudná poušť a všechno je suché a je tu vedro jak v pekle, ale mi se to líbí!! Je to tady kouzelné.
Už je zase neskutečné vedro! Ale!!! Mám pro vás novinku! Dostala jsem darem od Tipsy asijský hit! Deštník! Všichni si je tady pořizovali do pouště, ale já jsem ho už na poslední chvíli nemohla sehnat, tak jsem si říkala, že to zvládnu bez něj. Ale včera přišla Tipsy a darovala mi ten její, protože ona dostala jiný od Crunche, který ho nechtěl! No není to láska? Mám tady tolik báječných přátel za které jsem vážně hrozně vděčná. S Tipsy jsme už na té nejvyšší kamarádské hranici, protože už si svěřujeme i tajemství - a to je u mě velký krok! Takže - teď mám deštník a můžu frajeřit - to zase nanosím parády!
Nebudu lhát. Měla jsem ho asi 10 minut a děsně mi lezl na nervy. Pořád padal. Sice jsem byla ve stínu, ale vytočená na maximum, že ten deštník nedrží! Asi si ho neumím připevnit. Deštník šel dolů. Je vedro. Umřu. Šoupu nohama a vůbec se mi nechce jít. Proč je kruci takový hic? Protože jsi v poušti blbko! A proč jsem já blbka v poušti? Protože… Protože… PROTOŽE PROSTĚ PROTO! A přestaň být otravná Lucie! Nikdo se tě na nic neptal! Zrovna mi hrála písnička od Jacka Savorettiho - Fight Til The End (mami, to je v přeložení Bojuj až do konce) a říkala jsem si, že to prostě musím zvládnout, protože to přeci není tak hrozné - vždyť jenom jdu! Nic víc. Jenom jdu. Chůze. A zničehonic jsem měla v puse písek, ležela jsem na zemi a příšerně mě bolela ruka. Zabrzdila jsem čelem. Letěla jsem jak letadlo. Co se zase stalo? Já nevím jak já to dělám, ale v jednom kuse se válím na zemi jak lemra. Zase jsem zakopla! Neumím zvedat nohy? Vyplivla jsem písek z pusy, pokusila jsem se s tím příšerně těžkým batohem postavit, ale nešlo to. Batoh mě kurtoval k zemi. Nechtěla jsem se vůbec podívat na ruku, protože bolela jako čert, tak jsem si udělala alespoň selfie, abych si to pamatovala a později viděla, jestli to bylo vážné! Nevím, proč se směju, když jsem chtěla brečet, ale fotka je zcela neadekvátní mým pocitům. Pokud jste všímaví,tak vidíte můj pláč uvnitř. Já chci maminku!
Zdroj vody byl za 1 míli, tak jsem se rozhodla, ze tam dojdu a všechno si umyju a ošetřím. Zapla jsem si hudbu, abych nevnímala bolest a začala mi hrát písnička z filmu Hunger Games (Hladové Hry) a já dostala hroznou chuť se na ten film podívat! Já jsem prostě přesně jako ta hlavní hrdinka! Silná, nebojácná a statečná! Hmm… akorát ona bojovala proti ostatním, zatímco já bojuju jenom sama se sebou. A ji se pokoušeli zabít ostatní, zatímco mě se pokouší zabít jenom… JÁ. A ona měla díru v noze, zatímco já mam škrábanec na lokti. ALE JINAK JSME ÚPLNĚ STEJNÉ!
Dorazila jsem ke zdroji vody a přišla ta nejhorší možná varianta! Seděla tu parta 10 kluků a z nich jsem půlku znala. A LŮCA PŘECE NENÍ FŇUKNA! JSEM DĚSNĚ COOL HOLKA. Myslím, že když se snažím předstírat, že jsem vpohodě, tak jsem ještě mnohem trapnější než obvykle. Moje věty podle mě nedávaly smysl a když dávaly, tak jsem jenom opakovala, že jsem VPOHO! Mio se mě pak zeptal jestli jsem v pořádku, že mám na obličeji prach a špínu. Skoro jsem začala brečet, protože se zeptal tak hezky a starostlivě a já jsem jenom pípla: “já jsem spadla.” Zasmál se a řekl, že to bude dobré! Debil! Nevidí, že umírám! Já mu dám takové, že to bude dobré! Vůbec nevidí závažnost situace! Omyla jsem si to vodou, štípalo to jako kráva a chtělo se mi omdlít. Pro jistotu jsem si lehla na zem, protože omdlít tady by byla ta nejhorší varianta. Plácla jsem sebou vedle pána, kterého jsem ještě nepotkala. Jmenoval se Not Really (Vlastně Ne). A tenhle pán situaci odhadnul dobře, asi viděl moje slzy, tak se zvednul a šel mi ruku ošetřit, protože viděl, že jsem úplně nemožná. Na moji obhajobu mám silnou fobii z krve a bolesti a většinou omdlím a co hůř, občas dostanu epileptický záchvat. TO BY BYLA KATASTROFA!
Když mi ruku obvázal, tak mi bylo tak zle, že se mi chtělo zvracet a lehla jsem si na zem. A pak jsem měla na ruce sádru, ležela jsem v nemocnici a doktor mi říkal, že mám zlomený loket a budu muset zůstat měsíc v nemocnici! Měsíc bez trailu? Ani omylem. Byla jsem připojená na přístroje, tak jsem si vytrhala ty hadičky a odešla jsem. Stála jsem u cedule PCT, se sádrou na ruce, batohem na zádech a v nemocničním pyžamu (takové to, jak vám čumí zadek ven).
Připravená jít, ale nemohla jsem se pohnout. Nešlo mi se vůbec pohnout a najednou tam byl Not Really a mluvil na mě. Vzbudila jsem se a neměla jsem sádru. Prý jsem sebou práskla na zem, spala asi hodinu a celou dobu jsem sebou škubala. Not Really se chtěl přesvědčit, že jsem v pořádku, protože už odcházel. Zlatíčko. Mě bylo zle, zavřela jsem oči a spala dál. Už se mi nic nezdálo. Spala jsem další 4 hodiny. Když jsem se probudila, tak mi bylo trochu líp. Doplnila jsem vodu, sbalila se a v 5 hodin vyšla. Obdivovala jsem, jak krásně mi to Not Really obvázal.
Ušla jsem 5 mil a věděla jsem, že už dál nedojdu. Nechápu proč mě ta ruka tak bolí, myslela jsem si, že je to jenom škrábanec, ale nemůžu ji pořádně narovnat, ani ohnout. Asi jsem si ten loket i trochu narazila. Všude okolo mě je jenom poušť a samé suché větve a úplně to tady ztratilo kouzlo. Jak já to tady nemám ráda!!
A pak jsem podle mě potkala přelud! Dva Asijaty s naprosto lepším asijským hitem, než je deštník! Sandály! Tihle dva komedianti Founded a Fishy jdou sice jenom nějakou část PCT, ale celé to jdou v sandálech! A ne jenom tak v ledajakých! Úplně příšerných! Nevím proč, ale představuju si, jak si je doma sami ušili. Prostě takové ťapky, ve kterých bych já šla leda tak… NO JÁ BYCH V NICH NEŠLA NIKAM!
Našla jsem si úplně hnusné místo na kempování a doufám, že tady nebude foukat vítr! Potřebuju spát! Dneska jsem ušla 17,2mil = 28km z původně plánovaných 38km, tak to zítra budu muset dohnat. Stihla jsem ještě krásný západ sluníčka, který mi alespoň trochu zlepšil náladu.
Vařím si večeři - Fettucciny s kuřecím masem, omáčkou a parmezánem a jako dezert budu mít 2 lžičky nutelly. A právě během večeře dorazil Not Really - můj dnešní zachránce a holka jménem Jessica - strašně sympatická holka, kterou jsem dneska potkala, když se jí do batohu rozlil kokosový olej. Chudák. Moc si nestihneme popovídat, protože já spím v sedě, jsem utahaná jak kotě. Je 8:00, já dopisuju článek a jdu spát. Snad se konečně vyspím.
