Den 43 - Kráva

Dobré ráno! Je 5:30 a Lůca vstává. Hahahahahaha. Dobrej joke co? Hned takhle po ránu! Ale já jsem vážně byla vzhůru! Sice s kruhama pod očima, ale byla! Chci to zkusit, jaké to je. Hikovat ráno. Ale venku je taaaková zima! Zavřela jsem se zpátky do kokonu a počkala jsem do 6, než vylezlo sluníčko a začalo být teplo - během toho jsem si snědla v teple domova Snickersku, přesnídávku a ovesnou kaši. Jeden můj kamarád mi psal, že by ho hrozně zajímalo, jak vypadá když vystrčím oko z kokonu. Zajímá vás to taky?



Neuvěřitelné, ale 6:20 jsem byla ready! Odejít! S batohem na zádech. To jsou věci. Mrkev v zimě. Ehm hm ehm. Musím ale říct, že ten ranní opar a ten lehký vánek, mají něco do sebe. Moc se mi to líbí. Je to skoro jako po západu sluníčka.



Ale víte co? V 8 je už zase vedro! Takže jako tolik utrpení jenom kvůli 2 hodinám v chládku? Nechápu. Asi už to nikdy neudělám - leda by mě nutili - nebo nabízeli jídlo. Když tak jdu, tak přemýšlím nad tím, proč tak nesnáším to ranní vstávání. To přeci musí mít nějaký důvod. A najednou mi to cvaklo! Určitě se to stalo, když jsem na bakaláři musela vstávat v 5:00 a jezdit v Praze z Jižního města na Žižkov, kvůli pitomé přednášce z Provozního managementu! 5:00! Takže, kdo za to může, že se Lucáškovi nechce ráno vstávat? VŠE! Vysoká Škola Ekonomická! Počkat… vždyť jsem na té přednášce byla jenom jednou. Hmm. Možná to bylo už trochu dřív. Střední škola? Musela jsem vstávat v 7, to je hrůza, ale zase tak velká ne. A mám to! Školka!!! Normálně mám osypky na těle, když si vzpomenu, jak mě táta budil příšerně brzy ráno a vezl mě do školky! Já nenáviděla školku! A víte, co mi vždycky po ránu táta říkal? “Pojď, vstávej, nepůjdeš do školky, pojedeš se mnou do kanceláře a můžeš si tam na počítači malovat!” A já mu to žrala! Každý den! A každý den jsem musela do blbé školky a nutili mě tam jíst špenát! Máme viníka! MOJI RODIČE! Mami, tati, moc díky za trauma, které jste mi způsobili. A vy, ostatní rodičové, co čtete můj blog, zamyslete se, co můžete způsobit svým dětem, když je posíláte do školky.


Achjo. Takovou blbost můžu vymyslet jenom já. Ale jsem překvapená, jak mi to myslí, takhle po ránu. Přemýšlím jaké další traumata mi rodiče způsobili. A když mluvíme o rodičích, tak si vzpomenu, že jsem před 2 dny poslala mámě fotku, jak jsem spadla a vůbec jsem to nijak nekomentovala. 2 dny jsem neměla signál. Bože, ta musí vyšilovat. Podle mě si myslí, že už jsem mrtvá. A najednou mi zničeho nic nad hlavou proletí stíhačka neskutečnou rychlostí a je to tak hlasité, že se automaticky přikrčím, protože čekám, že spadne bomba. To znám z filmů. A letí druhá! Je to neskutečný randál. V duchu si jenom říkám, bože, snad je nezavolala máma…



Dneska je to tady zase nádherné. Suché, ale krásné. Podle mě je příroda dokonalá, co všechno si dokáže vytvořit a jak dokáže lidi okouzlit.




Procházím tou pouští, šlapu do kopce - jako vždy, teče mi pot z čela, cítím jak se mi pálí nos a už jsem zase ve fázi, kdy chci umřít. Tahle fáze přijde vždycky párkrát za den a občas trvá celý den - ale to jen výjimečně. Poslouchám dneska písničky z filmu Into The Wild a rychle mi ta cesta utíká, protože si promítám ten film. A NAJEDNOU PŘIŠLO ZNAMENÍ Z NEBE! Lůco! Jdi si najít nějaké borůvky, čeká na tebe autobus!



Pokud jste neviděli film, nepochopíte, tak se běžte podívat! MAMI! TY SE ZA ŽÁDNOU CENU NA TENHLE FILM NEDÍVEJ! JE TO NEPŘÍSTUPNÉ MATKÁM S DĚTMI, JAKO JSEM JÁ!

Umírám, to vedro mě sežere za živa! Dala bych si Colu a steak s hranolkama!! Nic nebude - budeš pít teplou vodu a jíst bramborovou kaši. Můj život je v troskách. Nestojí za nic. Lížu si slaný pot z horního rtu a představuju si, že jsou to čipsy. Končím. A jako vždy se našel někdo, kdo se rozhodl mě zachránit!



Tohle je Trail Angel Jim. Díky Jime! Jeho dcera jde PCT a on dělá tyhle trail magic po cestě, zatímco ona šlape. Jim je anděl! Tohle je ten nejlepší trail magic, který jsem doteď zažila! Dala jsem si Colu a Čipsy a potom nám Jim připravil oběd. Sendviče se sýrem, šunkou, majonézou a čerstvými rajčaty! A pak jsme si všichni jako dezert udělali sendviče s burákovým máslem a jahodovým džemem! Já tohle miluju! Miluju Jima! Miluju Trail Magic! Miluju Trail Angely! Miluju PCT!!!




Byla jsem tady asi 3 hodiny a užívala si stínku, ale asi kolem 15:00 jsem se rozhodla vyjít a dát ještě nějaké míle. Přece jen, jsem trochu pozadu kvůli tomu mému pádu a začíná mi docházet jídlo. Celé odpoledne jsem šlapala jako nový člověk. To by jeden nevěřil, co s člověkem udělá Coca Cola, trochu jídla a laskavost lidí! Po cestě přemýšlím, jak by to bylo skvělé, kdyby tady byli moji rodiče jako Trail Angels. A pak přemýšlím, jak to bude super až budu já Trail Angel! A pak budu na vozíčku doprovázet tímto způsobem svoje děti! Och, jeden by se rozbrečel.




Sluníčko se už začínalo schovávat a ochladilo se. Bylo asi kolem 19:00 a já chtěla ujít ještě 3 míle a skončit v 20:00. Tak si to tak šmatlám, zpívám si a NAJEDNOU. Lůca nedýchá. Z dálky na mě čumí medvěd!!! Obrovský černý medvěd! OMG! Já začala panikařit. Bože, bože, kde mám ten debilní telefon - žádný signál! Lůco, dneska tady zařveš! Ok. Zachovej klid. Dýchej. Ten medvěd ti nechce ublížit, chce jenom tvoje jídlo. Tipsy říkala, že bych měla vylézt na velký kámen a dělat, že jsem větší než on a vystrašit ho. DO PR****! TADY ŽÁDNÝ KÁMEN NENÍ! Hlavně neutíkej! On tě dožene! Co mám kruci dělat? Kde mám prášek neviditelnosti? Potím se jako prase, jsem vyděšená a VŮBEC, ALE VŮBEC netuším, co mám dělat. Ten medvěd se začal hýbat a šel blíže ke mě…


PŘEDVČEREJŠÍ DIAGNÓZA: HEATSTROKE (ÚPAL)

VČEREJŠÍ DIAGNÓZA: CONCUSSION (OTŘES MOZKU)

DNEŠNÍ DIAGNÓZA: DEATH (SMRT)


Já mám na každém oku jednu dioptrii, ale nemám tady s sebou brýle, tak nevidím úplně ostře. Nejsem si jistá, který medvěd to je. Jestli Grizzly nebo Černý medvěd. Ke každému se musíte chovat jinak. Ještě, že tady máš ten obří foťák - přibliž si to! S totálně rozklepanýma rukama a slzách v očích beru foťák a zoomím medvěda. DĚCKA! TOMU BYSTE NEVĚŘILI, ALE JE TO KRÁVA! VELKÁ, ČERNÁ KRÁVA!!!



Nebudu to komentovat. Složila jsem se stresem na zem a zůstala sedět asi 20minut. Bušilo mi srdce a klepaly se mi pořád ruce! To byl takový stres. Kroutím hlavou. Lůco, málem tě zabila kráva. Směju se. Obří, černá kráva. Mám záchvat smíchu. Neškodná, černá kráva. Lámu se v křečích smíchy, dokud nedorazí člověk, který se na mě dívá jako na blázna. Varuju ho, že je tam kráva, která vypadá jako medvěd a u toho vyprsknu smíchy. Chlapec nechápe a ptá se, jestli jsem vpořádku. Podle mě mi přeskočilo. Nejsem schopná už dneska nikam jít, takže se rozhodnu zůstat kousek odsud - jednu míli daleko - dost daleko od toho zvířete. Dneska jsem ušla 22 mil = 35,4km, tak myslím, že by pro dnešek stačilo! Udělala jsem si dneska dehydrované jídlo, které jsem si koupila ve městě. Kuřecí rizoto! To je bomba! Asi nejlepší jídlo, které jsem tady zatím jedla! Chutná to skoro, jako bych si to udělala sama doma - já jsem vážně dobrý kuchař!!



Při jídle přemýšlím, že bych se hrozně ráda podívala na nějaký seriál - to většinou doma dělám při jídle. Ale nevím, na co bych se chtěla podívat a pak mám odpověď přímo před očima!


Kriminálka Miami a Horacio Caine!!

Centrála: Horacio, máme případ. Mrtvá žena nalezena v Californii v lese. Vypadá to na nehodu.

Horacio: Jedu tam!

Horacio přijel na místo. Ohledal tělo, prozkoumal místo a posunul si brýle z nosu, podíval se skrz a prohlásil:

Tohle nebyla nehoda - byla to vražda! Chybí tady klíče od domu!




-> Jít na 44. den

  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...