Den 44 - Zázračný karavan

Celou noc jsem se bála, že přijde kráva. Nepřišla. Tenhle les se mi ale vůbec nelíbí a chci být co nejdříve pryč. Čeká mě teď cca 12mil k další vodě a mám zhruba 3 litry, tak bych měla být vpohodě. Hmmm. Úmorných 12 mil! Pomalu ale jistě začínám mít té pouště plné zuby. Proč je furt takové vedro a proč je to furt do kopce? Pustila jsem si hudbu a snažila se nemyslet na to, kolik toho ještě musím ujít. Piju jako duha.



A víte co přijde, když jste byli moc moc hodní a vůbec, ale vůbec jste nezlobili?



Ano! Ano! Coppertone a jeho zázračný karavan plný zmrzliny! Bože, jak já ho už zase ráda vidím! Podle mě je to nejúžasnější Trail Angel na světě! Tohle je už potřetí, kdy jsem ho potkala a potřetí, kdy jsem na trailu dostala zmrzlinu. Teda ne zmrzlinu!! Ale ROOT BEER FLOUT!



Je tady hodně lidí a dokonce přijel i druhý Trail Angel - Ron! Pamatujete na toho pána z té farmy, který nám udělal párky v rohlíku? Tak ten! Přijel a udělal nám sendviče s čerstvým salátem a šunkou a sýrem.



Boží! Všichni jsou tu hrozně spokojení. SharkBite je ale nejvíc ze všeho nadšená z novin! Nedržela noviny v ruce ani nepamatuje a je tam prý spoustu novinek. Ten její šťastný úsměv je k nezaplacení. Co dokážou blbé noviny.




Je tady i jedna holka, která si myslím, že mě nemá ráda. Několikrát jsem ji potkala po cestě a nikdy se se mnou nechtěla bavit. Zvláštní ale je, že se nebaví vůbec s nikým. Nedá mi to a zeptám se jí, jak se jmenuje. Odpověď mě zaskočí.



Ukáže mi jenom telefon na kterém má napsáno: “Ahoj, jmenuji se Mighty Mouse. Těhle 100 mil jdu v tichosti. Budu zase mluvit v Kennedy Meadows.” Woooooooow! To je ale… Blbost co? Upřímně ji obdivuji a říkám si, jestli bych to zvládla. Samozřejmě ne! Lucie nemůže zavřít držku ani na půl hodiny, natož na pár dní! Dovedete si to představit? Nemluvit? Třeba jenom na den?

Dále jsem tady potkala obrovského kluka Hard Time, který je velký jako hora, ale jeho batoh vypadá jako moje kabelka do města a váží jako moje kabelka do města!! Nemůžu tomu vůbec uvěřit a dělám si z něho celou dobu srandu. “Nosíš tu kabelku na zádech nebo na předloktí jako správná barbie?” Hard Time se neostýchal a mile rád mi to předvedl.



Nejde vůbec vyjádřit jaká je tady atmosféra. Všichni se skvěle baví a nikdo nechce odejít. Je stále příšerné vedro a čeká nás obrovský výšlap směrem vzhůru - přesně, jak to mám ráda! Takže, můj plán, že vyrazím ve 3 mi úplně nevyšel… Jsou totiž 4 a já nevypadám, že bych chtěla odejít.



Že bych třeba vyšla v 5? Hmm. Nevím, nevím. Přišel jeden kluk, sednul si vedle mě a zeptal se: “Ty jsi ta slavná Goldiesocks?” Smála jsem se a odvětila že ne, protože jsem ta slavná Goldielocks! Nechci aby mě lidi znali kvůli mým smradlavým ponožkám! Slyšel o mě asi před týdnem a děsně mě chtěl potkat - prý se mě má zeptat na můj bucket list a na názvy některých hor a měst tady v Americe. Jsem tady slavná tím, že si nepamatuju názvy měst a hor, takže hora St. Jacinto je pro mě St. Chalapeňo, hora Baden-Powell je pro mě Mt. Power-Bottle, město Tehachapi je Tamagoči, město Lone Pine je Pine Cone a tak dále. Povídáme si asi půl hodiny a myslím, že si musí myslet, že jsem naprostý pitomec. Mým bucket listem je ale ohromen. Je 6 hodin! Sedím kousek od Giggles a Matta. Giggles je Kanaďanka, která je podle mě nádherná. Má obrovské modré oči, pihy v obličeji, blond vlasy a je prostě krásná. S Mattem se potkali tady na PCT a prožívají tady takový roztomilý románek. Ptají se mě, jestli nechci jít s nimi přes noc. Asi jenom 10mil, ale po tmě. Je furt takové vedro, že jsem za tohle hrozně vděčná! Proč ne! Pojďme NIGHT HIKE!


Vyšli jsme v 7:00! Já jsem tady na tomhle jednom místě byla 7 hodin! A bylo to úžasných 7 hodin! Když jsme vyšli, tak nás čekal vážně úmorný kopec!




Celou cestu jsme si ale s Giggles povídaly - Matt ještě chvíli zůstal a dožene nás - tak to docela rychle uteklo. Po cestě jsme měly krásný výhled, jak sluníčko, které už skoro zapadalo svítilo na ty hory a zase se mi ta poušť líbila o trochu víc.



Když jsme vyšly na ten hrozný kopec, tak jsme našly Hard Time a jeho kámoše, kterého zase nevím jméno. Sledovali basketbalový zápas při západu sluníčka. No není to boží! Jakmile jednou zachytíme signál, tak nás nějaké míle vůbec nezajímají a jenom čumíme do telefonů. Instagram, Facebook, Email, Whatsapp… znáte to. Důležité věci!




Zčekla jsem všechny lajky a jde se na to! Když zapadlo sluníčko, tak opět přišla moje nejoblíbenější část! Růžové nebe! Nemohla jsem se na to vynadívat a málem jsem se zabila, jak jsem furt zakopávala o kameny. Ale když to je taková nádhera. Ty fotky klamou - ve skutečnosti je to milionkrát krásnější.



Zmizelo světlo, začala být zima a já si nadávala, co jsem to zase vymyslela za kravinu. Já nemám ráda tmu! Děsně se bojím! A je mi zima! A nejsem v tom sama, po půl hodině vyhodnotíme, že je to naprostý nesmysl! Já nechápu, jak někdo může hikovat přes noc. Je to děsivé. A hlavně nic nevidím - co když mi uteče nějaký kus přírody.




Po 5 mílích to balíme. Jdeme spát. Ti dva zoufalci staví stany a já už ležím jako správný kovboj v pelíšku. Ušla jsem dneska jenom 17mil = 27km, ale to je jedno. Hlavně, že už jsem ve spacáku a koukám na hvězdičky. Dnešní den byl takový odpočinkový. Zítra budu muset trochu máknout. Musím pozítří dojít do Kennedy Meadows, protože mi dochází jídlo.


A víte, co znamená Kennedy Meadows? Konec pouště a začátek přenádherných, spektakulárních hor! 📷


-> Jít na 45. den

  • White Facebook Icon
Něco o mně

 

Jmenuji se Lucie.

Lucie postrach ulice.

Svatá Lucie, co mámě nervy upije a tátovi taky nepřidá.

Nebo tak nějak.
Narodila jsem se 12.12.1992 a od té doby mě toto číslo pronásleduje.

12. 12. 2012 jsem se rozhodla změnit svůj život a stvořila Bucket List.

Více o mně...