Sice jsem šla včera spát docela pozdě - asi ve 2 v noci, ale ráno v 9 hodin jsem se probudila a i když jsem byla unavená, tak jsem byla celá natěšená na dnešní den. Ten včerejší byl skvělý a hlavně! Hlavně! Přešla jsem poušť! Je konec sucha! Teď bude voda úplně všude! Konec tahání 8 litrů vody. Dnešní den bude super, cítím to v kostech. Chci dneska ujít jenom 10mil, takže celý den mám na odpočinek tady a k večeru kolem 4-5 vyrazím. Sice je teda konec sucha, ale teď přijdou nekonečné kopce - a vy víte, jak miluju šlapat do kopce! Budeme se pohybovat ve vyšší nadmořské výšce, takže bude o dost větší zima - mám extra oblečení v balíčku, který si musím dneska vyzvednout - mám tam i extra mikinu, nesmeky proti sněhu a další výbavu, kterou teď budu potřebovat na Sierru. Ale nejdůležitější věc - odteď s sebou musím tahat barel proti medvědům a musím v něm mít všechno jídlo, jinak si pro mě přijdou. Medvědi. Bojim, bojim.
Vymotala jsem se ze spacáku kolem 9:30 a šla se podívat, co se děje v centru dění. Jezdí tady každou chvíli auto, které vás vezme do restaurace, kde skvěle vaří. Nekonečná konzumace palačinek? Sen? Tam nesmím chybět. Jelo nás společně asi 15 na snídani. Těsně před tím, než jsme odjížděli, tak jsem napsala svoje jméno na papír s balíkama, takže až se vrátím ze snídaně, tak tady bude můj balíček připravený.
Snídaně byla boží! Sice je to nekonečná konzumace palačinek, ale já jsem nezvládla sníst ani tu jednu. K tomu totiž byly ještě vajíčka s bramborama a slaninou. Snídaně šampiónů. Jak říkám. Skvělý den.
Po snídani jsme šly s Shark Bite do obchodu pro jídlo na další dny. Já mám příští zastávku v Lone Pine, což je zhruba 2-3 dny odsud, takže zase tak moc jídla nepotřebuju. Po cestě jsme potkali naši milovanou posádku, jak si nesou svoje Bear Vaulty - ty barely proti medvědům. Děsně se těším, až si rozbalím svůj a naskládám si tam všechno jídlo!
Po návratu zpátky k naší budově mě čekalo obrovské překvapení! Když jsem se vrátila, tak tam na lavičce seděl Crunch! Bože, jak mi Crunch chyběl! Obejmuli jsme se a povídali si o posledních dnech. Neviděla jsem ho asi 7 dní! Naposledy když mi zachránil život a dal mi litr vody. Ptám se, kde je Tipsy, protože ta mi chybí ještě mnohem víc! Prý by měla dorazit dneska večer. Achjo. To už tady nebudu. Škoda.
Seděli jsme s dalšíma hikerama venku a najednou slyším, jak někdo hrozně křičí! Tipsy!!! To jste měli vidět ten randál! Já křičela, ona křičela. Já utíkala. Ona utíkala. Objaly jsme se tak strašně pevně a držely se asi minutu. Vstávala ve 4 ráno, jenom aby se sem dostala co nejdříve, protože včera viděla v trail registru, že jsem tam byla ráno, tak se rozhodla Goldie chytit! Mám hroznou radost. Já sice vycházím cca za 3 hodiny a Tipsy vyjde až zítra ráno, ale jsem si 100% jistá, že mě zase dožene. Někdo celou tuhle aféru fotil z dálky na můj foťák - to bylo hezké, když jsem si večer projížděla fotky a byla tam tahle s Tipsy 😍
No nic. Měla bych se jít pomalu sbalit. Jdu si konečně pro ten balíček, který tam na mě čeká už asi od 10 rána. A PŘESNĚ V TENTO MOMENT SE MŮJ ŽIVOT OBRÁTIL VZHŮRU NOHAMA!
Paní mi oznámila, že tady můj Bear Vault není. To není možné. Chlapec to šel znovu zkontrolovat. NENÍ! Šla jsem to s ním projít a vážně tam ten můj barel nebyl. Jak je to možné? Poslala jsem to před 2 měsíci! Najednou se mě zmocnila hrozná panika. Co budu dělat? Bez toho barelu nemůžu jít. Je to přísně zakázané a pod šílenou pokutou. A co teprve bez těch věcí, které mám vevnitř? Vybavení do hor! Teplá mikina? Nesmeky proti sněhu? Nepromokavé kalhoty? Rukavice? Pláštěnka?! Bože, co budu dělat? Co mám dělat?
Přišla jsem ke stolu, kde seděli všichni moji kamarádi a všichni na mě koukali, jak na zjevení a ptali se, co se stalo. Vypadala jsem jako smrt.Bílá jako stěna. Rozbrečela jsem se. Nebyla jsem schopná ani slova. Napadaly mě ty nejhorší scénáře. Je tohle konec? Pojedu domů? Já chci jet domů!! Je toho posledních pár dní na mě moc. Rozbitý loket, otřes mozku, vyčerpání, všude vedro, kopce, nedostatek spánku. Mám plné zuby všech těhle věcí, které mi komplikují tenhle trail! Proč já? Všem jejich zásilka přišla! Kde je kruci ta moje? Já vážně vůbec nevěděla co dělat - BEZ TOHO BARELU A TĚCH VĚCÍ UVNITŘ JSEM ÚPLNĚ V PR**LI! Slzy mi tekly po obličeji takovou rychlostí, jako za celý tenhle trail ještě ne. Většinou jenom fňukám, teď je to opravdový zoufalý pláč. Já nechci teď skončit! Chci ještě dneska odsud odejít a užít si nádhernou přírodu, kterou Sierra nabízí! Ten balík prostě někde musí být.
Když jsem se trochu uklidnila, tak jsem šla zjišťovat možnosti. Největší problém je, že jsem vyhodila papírek, který mi dali před těmi 2 měsíci na poště. Bylo na něm napsané číslo zásilky - ale to jsem nevěděla - nebo mi to prostě nedošlo, že bych si to měla schovat. Takže nemůžu nijak zjistit, kde ta zásilka je. Je tady ještě jedno místo, kde se posílají balíky - právě do té restaurace Grampy Bear’s, kde jsem byla na snídani. Největší problém je, že tady není signál. Jsme uprostřed ničeho, takže volat se dá jedině z telefonní budky, která je před touhle budovou. Každá minuta stojí 1,75$ a musíte do toho automatu házet čtvrťáky! Mám u sebe posledních 15$, takže jsem rozměnila 5$ a jdu volat. Jde z toho telefonu hrozně špatně slyšet, ale paní, která mi zvedla telefon, tak mi oznámila, že tam můj balíček taky není. Už zase brečím. Je to hrozný pocit. Až tady, u zavěšené telefonní budky jsem si uvědomila, jak moc si vlastně přeju pokračovat. I když to tady občas nenávidím, tak chci vážně hrozně moc jít dál! Brečím jako želva.
Vrátila jsem se zpátky k ostatním a jsem vážně naprosto zoufalá. Někdo zmínil, že je tady ještě jedno město po cestě, které se taky jmenuje Kennedy Meadows, ale má v názvu ještě North. Mám tam zkusit zavolat. Volám - můj balíček tam není. Pokud se něco s tím balíčkem stalo, tak by ho poslali zpátky na adresu, ze které jsem balíček poslala. Posílala jsem to ze San Diega - z domu Scouta a Froda - těch dvou Trail Angels u kterých jsem byla na začátku. Zkouším zase volat - bohužel neberou telefon - a automat mi sežral další peníze. Píšu jim email. Volám na centrální ústřednu, přes kterou jsou balíky - bez toho sledovacího čísla mi nic neřeknou. Ty pocity, které zažívám poslední 3 hodiny by se možná daly vystihnout slovem zoufalství - ale nedají - je to úplně vyšší level! Všichni se mi snaží pomoct, ale je to příšerná situace - úplně bezvýchodná. Vidím kolem sebe všechny ty lidi, kteří si balí všechno jídlo do svých barelů, skládají si teplejší oblečení a odcházejí. Já tady budu muset zůstat a dělat nevím co. Ten balíček nikde není! Už jsem zkusila úplně všechno! Všechny možnosti. Jsem úplně bezradná. Přišel mi email od Scouta a Froda, že se můj balíček nevrátil. Tohle byla poslední naděje. Už je mi to jedno. Jsem úplně bez síly, jsem unavená a na vrcholu zoufalství. Fish mě obejmula a já si připadala jako doma. Začal úplně hysterický pláč a vzlykala jsem jak malé děcko. JÁ VŮBEC NEVÍM, CO DĚLAT.
Není tady sice vůbec žádný signál, ale funguje tady wifi - jedna čárka - stránka najíždí asi pět minut. Kluci vygooglili, že bez toho barelu můžu jít ještě do Lone Pine a zkusit to vyřešit z normálního města, kde můžu normálně používat telefon. Ten automat mi sežral posledních 15$, které jsem měla. Mám nateklý obličej a všichni se na mě soucitně dívají. Pickles mi udělal na jeho vařiči Hot Dog, prý mi to pomůže. Je to zlatíčko. Snaží se mě rozesmát - nasypal si barevné bombónky do vousů a dělá jim reklamu. Jsem za tyhle lidi vážně moc vděčná.
Posledních 5 hodin bylo naprosté peklo!! Kluci nakonec ještě vygooglili, že to sledovací číslo můžu získat, když zavolám na poštu, ze které jsem to posílala a řeknu jim den, kdy jsem to posílala a přesnou částku, kterou jsem platila. Mám to na výpisu z kreditky, tak to by mohlo fungovat. Zkusila jsem tam zavolat, ale nikdo mi nevzal telefon. Musím jít do civilizace = LONE PINE.
Podle mě vypadám jako mozkomor. Zrůda. Červená hlava. Mám oči jako angorák a prostě vypadám příšerně. Nemám už žádné peníze a kreditní karty neberou. Crunch mi koupil burger. Díky bohu za tyhle lidi! A taky díky Crunchovi mám ve foťáku spoustu fotek na kterých brečím. Alespoň si můžete představit tu moji červenou hlavu.
Tipsy se nakonec rozhodla, že půjde se mnou a nezůstane tady. Asi vypadám, že bych sama mohla někde umřít. 19:00 opouštíme Kennedy Meadows a jdeme vstříc nádherné přírodě. Je mi o dost líp, když vím, že na to nejsem sama. Jdeme jenom cca hodinu - 2,5 mil = 4 km.
Právě teď ležím ve svém quiltu, koukám se na hvězdy, po tváři mi zase teče krokodýlí údolí a přemýšlím jestli je tohle znamení, že bych měla jet domů, nebo jestli je to zkouška, zda tohle vydržím. Když mě Tipsy před spaním objala, tak mi řekla: “Ty nejhorší věci se vždycky dějí těm nejsilnějším lidem - dělá je to pak mnohem silnějšími a ti slabší by to nemuseli zvládnout - TY TO GOLDIE ZVLÁDNEŠ A UVIDÍŠ, ŽE SE VŠECHNO VYŘEŠÍ.”
Zbožňuju tu holku a jsem moc ráda, že je tady. Je to jenom barel proti medvědům - můžu si koupit nový - stál jenom 2000Kč. A všechny věci si taky můžu koupit, ale nebudu lhát - tahle cesta je hodně náročná - jak psychicky, fyzicky, tak i finančně. Nejsem si úplně jistá, že si můžu dovolit koupit novou výbavu… Je mi hrozně a taky si nejsem jistá, že se mi podaří dneska usnout. Věřím, že se celá moje výbava najde a jediný důvod, proč se to děje je ten, že se mám na pár dní zdržet ve městě - třeba pro mě ještě není ten správný čas vyrazit do hor - třeba mám prostě počkat. VŠECHNO MÁ SVŮJ DŮVOD, TAK SE POKUSÍM BÝT SILNÁ A PŘESTAT BREČET! Dneska jsem si podle mě vybrečela slzy na další 4 měsíce a prožila takové pocity zoufalství, že jestli zvládnu tohle, TAK UŽ ZVLÁDNU VŠECHNO!
Dobrou noc a držte mi prosím palce.